Legitimita
Legitimita (z lat. legitimus, oprávněný, od legem timere, být v souladu se zákonem[1]) je politologický a právní pojem, který označuje právoplatnost, oprávněnost, a to buď oprávněnost vládnoucí moci, panovníka, nebo oprávněnost očekávání naplnění určitých požadavků.
V dědickém právu legitimní potomek dříve označoval manželské dítě, které jediné z potomků zůstavitele mělo nárok na dědictví. Naproti tomu nemanželské dítě až do roku 1918 platilo jako nelegitimní, nebo levoboček, a dědit tudíž mohlo jen na základě závěti.
Obsah |
Legitimita ve filosofii [editovat]
Immanuel Kant rozlišuje legitimitu (například logického soudu, nároku, vlády či panovníka) a pouze formální legalitu. Legitimita podle Kanta znamená oprávněnost a ospravedlnění, kdežto legalita pouze soulad s předpisem nebo zákonem.[2] K legitimitě vlády patří nejen to, že vznikla podle práva (legálně), nýbrž také že jako řádná vláda funguje a že ji občané jako takovou uznávají.[3]
Legitimní očekávání v právu [editovat]
Princip naplnění legitimního (oprávněného) očekávání v právu je vyjádřením obecnějšího požadavku právní jistoty. Znamená, že fyzická nebo právnická osoba, která na základě předchozí zkušenosti oprávněně dospěje k závěru, že jí svědčí určité subjektivní právo nebo že bude platit určité právo objektivní, má právo na to, aby její očekávání bylo naplněno, tzn. že není přípustné „měnit pravidla během hry“.
Tento princip brání např. měnit daňové zákony v neprospěch poplatníků během účetního období, měnit podmínky výběrového řízení po zaplacení vstupního poplatku nebo výběrová řízení neodůvodněně rušit apod. Jako porušení principu legitimního očekávání bylo například některými odmítnutými kandidáty[zdroj?] označeno rozhodnutí prezidenta republiky nejmenovat soudci ty justiční čekatele, kteří nedosáhli 30 let věku, a tím na ně fakticky vztáhnout změnu zákona o soudech a soudcích, k níž došlo až během jejich čekatelského období, ačkoli zákon výslovně stanoví, že se na ně toto omezení nevztahuje.[4]
Odkazy [editovat]
Reference [editovat]
- ↑ http://www.etymonline.com/index.php?search=legitim&searchmode=none
- ↑ I. Kant: Logik, AA IX., str. 135; tent. Die Metaphysik der Sitten, AA VI., str. 392; tent. Kritik der praktischen Vernunft, AA V. str. 151 aj.
- ↑ K. Žaloudek, Encyklopedie politiky, str. 231.
- ↑ Čl. X. písm. b) zákona č. 192/2003 Sb.
Literatura [editovat]
- Ottův slovník naučný, heslo Legitimita. Sv. 16, str. 795
- K. Žaloudek, Encyklopedie politiky. Praha: Libri 2004, heslo Legitimita.
