Hysterie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Hysterie (ze starořeckého ὑστἐρα [hystera] – děloha) je neurotická porucha, kterou charakterizuje citová labilita a sebestřednost se sklonem k teatrálnímu chování a afektům. Jiné příbuzné pojmy jsou: konverzní porucha, konverzní hysterie, somatizační porucha nebo psychoreaktivní syndrom. Pojem „hysterie“ jako psychologický termín je dnes považován za zastaralý a nevhodný hlavně proto, že je etymologicky spjat s ženským pohlavím, a také kvůli tomu, že postupně získal pejorativní význam. V mezinárodní klasifikaci nemocí MKN-10 byl nahrazen skupinou diagnóz „disociativní (konverzní) poruchy“ (F44), resp. diagnózou „histrionská porucha osobnosti“ (F60.4).

Starověk

Egypt

Hysterické poruchy jsou popsány v egyptských papyrech, konkrétně v Kahunském papyru (pochází z 20. století př. n. l., dochoval se ve zlomcích) a v papyru Ebersově (v podstatě učebnice lékařství ze 16. století př. n. l.). V tehdejším lékařství převažoval názor, že příčinou morbidních duševních stavů u žen jsou posuny dělohy v těle. Lékař se pak snažil dosáhnout návratu dělohy do původní polohy, a to nepřímým působením, hlavně vykuřováním a inhalacemi. Užití symbolů boha Thovta při léčbě svědčí o sepětí lékařské a náboženské praxe: v různých částech Egypta byly nalezeny voskové sochy zobrazující ibise, ptáka zasvěceného Thovtovi, které se používaly jako votivní sošky nebo ke vkládání do tělních dutin.[1]

Řecko

Hippokratova pojednání o ženských chorobách v mnohém připomínají popisy z egyptských papyrů. Dýchací obtíže, dušení nebo záchvaty u žen se vysvětlují polohou dělohy, nepřímo sexuální abstinencí. Věřilo se, že děloha může negativně ovlivnit srdce nebo v obzvlášť závažných případech i mozek. Lékař musí nejprve pochopit postavení dělohy a pak aplikovat libovonné nebo páchnoucí výpary na spodní část břicha a hlavu pacienta. Ale za nejlepší lék byl považován vstup do manželství.[2] Platón v dialogu Timaios říká: „děloha, poněvadž to jest živý tvor žádostivý plození, kdykoli zůstává dlouho bez plodu [...] bloudě všudy po těle, ucpává průchody dechu a překáží dýchání“. Také Aretaios z Kappadokie (1. století n. l.) pokládal dělohu za jakéhosi samostatného tvora („živoucí věc uvnitř živoucí věci“).[3]

Řím

Aulus Cornelius Celsus už vysvětluje hysterii nikoli putováním dělohy, ale jako důsledek patologického působení mezi vnitřními orgány.[4] Galén pak jednoznačně odmítá myšlenku putování dělohy. Vychází z dobové teorie čtyř tělesných šťáv a zdůrazňuje úzký vzájemný vztah mezi myslí a tělem: příčinou poruchy je retence sekretu v děloze, což kazí krev a nevyhnutelně vede k podráždění nervů. Galén jako první z lékařů uznával i mužskou formu hysterie, plynoucí ze zadržování spermatu. „Zcela zpozdilým musíme shledat názor, přetvářející dělohu do jakéhosi zvířete.“ „Hysterická vášeň, toť jeden název, avšak její podoby jsou mnohé a nespočitatelné.“[5]

Středověk a počátek novověku

Tomáš Akvinský rozděluje psychopatologické jevy podle původu na přirozené (hysterii zde neuvádí) a nepřirozené.[6] Hysterie mohla snadno být ztotožněna s démonickými projevy a ženy běžně obviňovány z čarodějnictví. Lékař, alchymista a astrolog Arnald z Villanovy ve své době jako jeden z mála zastával přirozený původ mnohých onemocnění, u nichž tou dobou převládal názor, že jde o projevy posedlosti ďáblem.[7]

Teprve Paracelsus (1493–1541) zařazuje hysterii mezi duševní nemoci. V pojednání O nemocech rozrušujících rozum odmítá myšlenku, že nemoci způsobuje ďábel, a rozvíjí komplikované iatrochemické vysvětlení nemoci: děloha, není-li vyživována, „ztrácí svou pravou podstatu a chladne“ a tělo postupně zachvacují násilné křeče. Navíc se v děloze tvoří kyselina a z ní povstávají páry a výpary, které otravují všechny ostatní orgány. Zajímavé je, že Paracelsus byl první, kdo se zabýval také nevědomou (imaginativní) složkou hysterie.[8]

Ambroise Paré je připomínán především jako chirurg; v chápání hysterie se vracel k Hippokratově a Galenově humorální teorii. Domníval se, že převaha žluči v těle vede k nemoci zvané furor uterinus. Dochází k zaškrcení dělohy a nemoc se přenáší do dalších orgánů. Parého metody léčení byly svérázné: pacientku položil na záda, nahlas křičel její jméno a přitom ji silně tahal za ochlupení. Vykuřoval také dělohu pomocí speciálního pesaru zasunutého do vaginy.[9]

Skotský lékař Robert Whytt (1714–1766) položil základy vědecké neurologie. V pojednání „On Nervous, Hypochondriac, or Hysteric Diseases, to which are prefixed some Remarks on the Sympathy of the Nerves“ odmítal tehdejší převládající představu „animálních duchů“ a nervové obtíže definoval jako choroby způsobené „neobvyklou jemností a nepřirozenou citlivostí“ nervů. Jako léčbu doporučoval dietu, cvičení a rozptýlení a pro utlumení nadměrné vzrušivosti opium.[10]

Philippe Pinel je považován za zakladatele novodobé ústavní psychiatrie. Uplatňoval tzv. morální léčbu: na choromyslného nazíral jako na dítě, které je třeba přimět k tomu, aby si osvojilo požadováné chování. Ve své Nosographii (Nosographie philosophique ou méthode de l'analyse appliquée à la médecine) rozdělil nemoci mysli a těla do pěti tříd: horečky, záněty, krvácivé poruchy, organické léze a neurózy. Hysterii kategorizoval jako „ženskou genitální neurózu“. Podle Pinela lze vést mezi mužskými a ženskými neurózami paralelu, neboť příznaky, jako jsou sterilita, frigidita a nymfomanie (u mužů satyriasis), lze pozorovat u obou pohlaví.

Jean-Martin Charcot

Jean-Martin Charcot ve svých 37 letech nastoupil do Hôpital de la Salpêtrière v Paříži, kde byly stovky pacientů trpících duševní nemocí. Poté, co vedení ústavu sloučilo oddělení pacientů s epilepsií a hysterií do jedné části s názvem „Quartier des simples epileptiques“, se během několika dní u hysterických pacientů objevil výrazný nárůst epileptických epizod. Charcot zavedl novou kompromisní diagnózu „hysteroepilepsie“ (později ji opustil). Postupně na základě systematického klinického pozorování stanovil obecné rysy hysterických projevů a rozlišil velké a malé hysterické záchvaty („hysteria maior“ a „hysteria minor“; symptomy „hysteria minor“ jsou znecitlivění kůže, zúžení zorného pole a hemianestézie). Charcot odmítal chápání hysterie coby poruchy typicky ženské a zdůrazňoval, že nemá nic společného s dělohou.

Charcotův věhlas začal poněkud upadat po zveřejnění jeho studií o hypnóze. Charcotův zájem o hypnózu byl motivován hledáním nových diagnostických metod. Studie, které prováděl na Salpêtrière se svými asistenty, nejprve přinášely senzační výsledky. Avšak Hippolyte Bernheim, profesor na univerzitě v Nancy, Charcotovy teorie odmítal. Později se objevila i podezření, že Charcotovi asistenti instruovali pacienty, aby hysterické reakce předstírali.[11]

Počátky psychoanalýzy

Sigmund Freud spolu s vídeňským internistou Josefem Breuerem pracoval na případu Anny O., jednom z nejslavnějších případů hysterie. Freuda zaujaly Charcotovy práce o hysterii a na jejich základě dospěl k přesvědčení, že hysterické příznaky vznikají tehdy, když traumatická zkušenost vede nevědomě ke vzniku tělesných symptomů. Freud od hypnoterapie nakonec přešel k metodě rekonstrukce potlačených vzpomínek prostřednictvím jejich výkladu a volných asociací.[12]

Ústup ze scény

Za jakýsi „zlatý věk“ hysterie je možno označit 19. století. Počátkem dvacátého století počet případů hysterie v Evropě a Severní Americe výrazně klesl; jako příčina se někdy udává společenská emancipace od represivní viktoriánské kultury, vyšší „psychologická gramotnost“ a lepší porozumění neurologickým onemocněním.[13] [14] Jiní autoři se domnívají, že příčinou jsou vedle lepších vyšetřovacích metod také proměna obsahu pojmu a jeho místa v klasifikačních systémech,[13] nebo rozchod neurologického a psychiatrického přístupu a z toho plynoucí ztráta vědeckého zájmu o hysterii (která se ocitla v „zemi nikoho“).[14]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Černoušek 1994, s. 135
  2. ↑ Černoušek 1994, s. 137
  3. ↑ Helen King. Galen and the widow: towards a history of therapeutic masturbation in ancient gynaecology. EuGeStA: Journal on Gender Studies in Antiquity. 2011, s. 205–235. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Černoušek 1994, s. 137
  5. ↑ Černoušek 1994, s. 138
  6. ↑ Černoušek 1994, s. 181
  7. ↑ Černoušek 1994, s. 139
  8. ↑ Černoušek 1994, s. 139
  9. ↑ Černoušek 1994, s. 145
  10. ↑ Černoušek 1994, s. 151
  11. ↑ Černoušek 1994, s. 170
  12. ↑ Černoušek 1994, s. 174
  13. ↑ a b Mark S. Micale. On the “Disappearance” of Hysteria: A Study in the Clinical Deconstruction of a Diagnosis. Isis. 1993, roč. 84, čís. 3, s. 496–526. DOI 10.1086/356549. PMID 8282518. (anglicky) 
  14. ↑ a b Jon Stone; Russell Hewett; Alan Carson, et al. The ‘disappearance’ of hysteria: historical mystery or illusion?. J R Soc Med.. 2008. Dostupné online. 

Literatura

  • ČERNOUŠEK, Michal. Šílenství v zrcadle dějin. Praha: Grada – Avicenum, 1994. ISBN 80-7169-086-4. 
  • GILMAN, Sander L.; KING, Helen; PORTER, Roy, et al. Hysteria beyond Freud. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press, 1993. Dostupné online. ISBN 0-520-08064-5. (anglicky) 
  • VEITH, Ilza. Hysteria: The History of a Disease. [s.l.]: The University of Chicago Press, 1965. (anglicky) 
  • VONDRÁČEK, Vladimír. Hysterie. [s.l.]: Spolek českých lékařů, 1944. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hysterie&oldid=15405288“