Franak Viačorka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Franak Viačorka
Narození26. března 1988 (36 let)
Minsk
VzděláníVaršavská univerzita, American University, Washington, D.C.
Alma materGymnasium 8 (Minsk) (do 2001)
Belarusian Humanities Lyceum (do 2005)
Varšavská univerzita (do 2012)
European Humanities University
Institut žurnalistiky Běloruské státní univerzity
Povolánínovinář, konzultant, hlavní poradce Svjatlany Cichanouské a vedoucí oddělení zahraniční politiky
OceněníMedaile k 100. výročí Běloruské demokratické republiky
Politická stranaBěloruská lidová fronta
Nábož. vyznáníBěloruská řeckokatolická církev
RodičeVincuk Ryhoravič Vjačorka a Iryna Polzik
Webfranak.org
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Franak Viačorka (Francišak Valancinavič Viachorka, bělorusky: Франці́шак Валянці́навіч Вячо́рка, rusky: František Valentinovič Vachjorko, * 26. března 1988, Minsk) je běloruský novinář, viceprezident Digitální komunikační sítě, spolupracovník Centra pro Eurasii při Atlantic Council a konzultant U.S. Agency for Global Media. Za svůj aktivismus a novinářskou práci v Bělorusku byl několikrát uvězněn. Žije v exilu a působí jako hlavní poradce Svjatlany Cichanouské a vedoucí oddělení zahraniční politiky.[1]

Život a profesní kariéra[editovat | editovat zdroj]

Franak Viačorka je synem významného opozičního politika Vincuka Viačorky, který ve volbách kandidoval na primátora Minsku.[2] Studoval na Běloruském humanitním lyceu[3] (od roku 2003 v ilegalitě) a na katedře žurnalistiky Běloruské státní univerzity. Dne 18. února 2008 byl vyloučen ze třetího ročníku navzdory svým výborným studijním výsledkům, protože se nedostavil ke dvěma zkouškám[4] neboť byl zadržen policií.[5] Tuto skutečnost univerzitní orgány nepřijaly jako legitimní omluva. Následný pokus o zápis na exilovou Evropskou humanitní univerzitu ve Vilniusu kvůli Lukašenkovým restrikcím ztroskotal, neboť jeho jméno figurovalo na seznamu osob se zákazem vycestování mimo Bělorusko.[6]

Dne 16. ledna 2009 byl nuceně odveden do běloruských ozbrojených sil,[7] přestože byl shledán zdravotně nezpůsobilým.[8] Od února 2009 působil v jednotce protivzdušné obrany 48694 v Mazyru a kandidoval ve volbách do místního zastupitelstva.[2] Během vojenské služby psal Franak Viačorka "Blog běloruského vojáka", který se stal na internetu velmi populární.[9] V armádě byl vystaven nucené izolaci a nadřízení mu opakovaně vyhrožovali.[10] Kvůli zdravotním problémům byl v dubnu 2010 z armády propuštěn.

Po propuštění z armády se Viačorka osmkrát přihlásil ke studiu na Běloruské státní univerzitě,[11] a byl odmítnut, stejně jako na všech ostatních veřejných univerzitách v Bělorusku. Za své politické aktivity byl několikrát zatčen a uvězněn.[12] Byl také unesen a zbit "neznámými útočníky" před svým domem. Po propuštění z armády byl první, kdo získal novinářské stipendium vyhlášené Ministerstvem zahraničních věcí České republiky a RFE/RL na paměť prezidenta Václava Havla. Ve své novinářské činnosti pokračoval v Rádiu Svobodná Evropa/Rádiu Svoboda, kde uváděl zpravodajský pořad a působil jako manažer nových médií.

Po odchodu do exilu studoval na Evropské humanitní univerzitě ve Vilniusu a v letech 2010-2012 obor PR a mediální marketing na Varšavské univerzitě. V roce 2016 obdržel od Open Society Foundations cenu Civil Society Leadership Award která mu umožnila pokračování v doktorském studiu na American University ve Washingtonu D.C. Je členem Běloruské jazykové společnosti. Mluví rusky, polsky, francouzsky a anglicky.[3]

Od roku 2008 Viačorka spolupracuje s nezávislou satelitní televizí pro Bělorusko Belsat TV jako PR manažer[13] a na této stanici moderuje s běloruskou službou RFE/RL populární zpravodajský a analytický pořad. Pracoval jako novinář a redaktor pro několik nezávislých běloruských vydavatelství: Běloruskou informační agenturu "BelaPAN", měsíčník pro politické noviny "Naviny BNF" ("BPF News"), Běloruskou službu RFE/RL, informační webový portál pro mládež Uff-by.org a provozuje vlastní videoblog na webovém portálu Polského rozhlasu.[14]

Profesně se zabýval výzkumem médií podporovaných putinovským Ruskem – ruských think-tanků, nevládních organizací v zahraničí a rolí ruské pravoslavné církve. Pracoval jako konzultant pro americké ministerstvo obrany, Freedom House a Radu guvernérů pro rozhlasové a televizní vysílání. Koordinoval také projekt mapování digitálních influencerů, který realizovala organizace Digital Communication Network. Je častým řečníkem a obhájcem demokracie a osobní svobody.

Politické aktivity[editovat | editovat zdroj]

Franak Viačorka se od mládí angažoval v opozičním hnutí proti současnému běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi. Byl členem Mladé fronty, zakladatelem a bývalým předsedou mládežnického křídla Běloruské lidové fronty BPF (2008-2009).[3] V letech 2007-2009 byl členem předsednictva strany Běloruská lidová fronta a předsedou její kulturní komise.[3] V Bělorusku byl organizátorem mnoha demonstrací, politických kampaní BPF v letech 2000, 2001, 2004, 2008, a Flash mobů.[15] Roku 2010 kandidoval v komunálních volbách do zastupitelstva města Mazyr, volby však byly zfalšovány. Od ledna 2011 je mezinárodním tajemníkem lidově-demokratické strany Běloruské hnutí.

V lednu 2022 vyšlo najevo, že Viačorka je spolu s blogery Ramanem Pratasevičem, Antonem Motolkem a Stěpanem Putilo běloruskými úřady obviněn z organizování spiknutí za účelem uchopení moci, podněcování nenávisti, organizování masových nepokojů, vytváření extremistických formací, vlastizrady i řady dalších závažných trestných činů.[16]

Kulturní aktivity[editovat | editovat zdroj]

V oblasti umění je považován za výjimečný talent.[17] V roce 2006 hrál v oceňovaném dokumentárním filmu s názvem "Lekce běloruského jazyka",[18] který zachycoval Viačorkův život prodemokratického mladého aktivisty v době před prezidentskými volbami v Bělorusku v roce 2006. V pořadu vystupoval také jeho otec Vincuk Viačorka a Uładzimier Kołas, ředitel Běloruského humanitního lycea a významný akademik.

Viačorka byl spoluscenáristou a druhým režisérem hraného filmu, který o jeho působení v běloruské armádě a o situaci dalších mladých branců vyrobila polská Produkční společnost dokumentárních a hraných filmů. Film "Ať žije Bělorusko!", který režíroval Krzysztof Łukaszewicz, byl uveden do kin na jaře 2013.[19] Hrál také ve filmu Tutejszyja, který byl v Bělorusku zakázán.[20] Film pojednává o sebeidentifikaci východoevropského venkovského obyvatelstva, které nemělo jasnou národní identitu, a to především v jazykově smíšených východoevropských oblastech, včetně Polska, Ukrajiny, Běloruska, Litvy a Lotyšska, zejména v Polesí a Podlesí.[21]

Viačorka byl šéfredaktorem evropského cestopisu "Průvodce poutníka pro Bělorusy"[22], spolukoordinátorem projektu občanské žurnalistiky "Narodnyj žurnalist",[23] jedním ze zakladatelů a manažerů Art Sedziba – veřejného otevřeného prostoru pro nezávislé akce v Minsku.

Působil jako režisér a producent hudebního projektu "Partyzanaskaja Škoła" (Partyzánská škola), hudebních kompaktních disků "Ja lublu licej" (Miluji lyceum), "Vieru u Ciabie" (Důvěřuj mi), "Pieśni Lisoŭčykaŭ" (Píseň Lišáka), "Janka Kupala - 125", "be-x-old:Незалежныя". Producent projektu "Audioknihy v běloruštině" a kreativního projektu "Belarusian Gulfstream".[3]

Byl producentem a manažerem projektu "Filmový dabing do běloruštiny". Zde daboval filmy Pulp Fiction, Shrek 2, En Liten Julsaga, Love Actually, V jako Vendeta.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Team / Official web-site of Sviatlana Tsikhanouskaya. tsikhanouskaya.org [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b Frank and the army goes to the deputies https://nashaniva.com/?c=ar&i=35148, Naša Niva, 16. 2. 2010
  3. ↑ a b c d e f Франак Вячорка. Радыё Свабода [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (bělorusky) 
  4. ↑ Franak Viachorka - Belarusian Generation Y logbook. web.archive.org [online]. 2013-03-10 [cit. 2022-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-03-10. 
  5. ↑ ‘Cold, Hunger, Rats’ – Franak Viachorka about Conditions in Akrestsin Jail. spring96.org [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Franak Viachorka banned from leaving Belarus, European Radio for Belarus, 28.6.2008
  7. ↑ Military court refuses to confess drafting of Franak Viachorka unlawful. spring96.org [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ Repressive medicine functioning in Belarus, Charter 97, 19. 1. 2009
  9. ↑ Армейскі дзёньнік Франака Вячоркі. web.archive.org [online]. 2011-11-26 [cit. 2022-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-11-26. 
  10. ↑ Pressurization of Franak Viachorka in the army. spring96.org [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Franak Vyachorka is ready to fight in court for the right to become a student again, European Radio for Belarus, 2. 9. 2010
  12. ↑ Activist Franak Viachorka detained. spring96.org [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ Белсат ТВ - Што новага? - У Менску паказалі фільм «НКВД – Гестапо. Браты па крыві». web.archive.org [online]. 2012-05-14 [cit. 2022-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-05-14. 
  14. ↑ Blog Franaka Wiaczorki - Raport Białoruś. PolskieRadio.pl [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. 
  15. ↑ Belsat TV - News - Stand in a line to a police van, clap and laugh!. web.archive.org [online]. 2012-05-04 [cit. 2022-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-05-04. 
  16. ↑ Masowa sprawa karna przeciwko białoruskim aktywistom. belsat.eu [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (polsky) 
  17. ↑ Franak Viachorka (Belarus). NED at 30 Years [online]. 2013-09-04 [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ LEKCJA BIAŁORUSKIEGO, Film Polski, 11. 2. 2017
  19. ↑ Блокбастар «Жыве Беларусь». Наша Ніва [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné online. (bělorusky) 
  20. ↑ The Belarusian Ministry of Culture banned the TV play "Tuteyshya", Charter 97, 1. 10. 2008
  21. ↑ НОВИКОВ, Андрей. ФИЛЬМ О «ТУТЭЙШЫХ» ЯНКИ КУПАЛЫ СНЯЛИ ЗА ВОСЕМЬ ДНЕЙ — Экспресс Новости [online]. [cit. 2022-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-01-18. (rusky) 
  22. ↑ Каб «кожная даярка» магла злятаць у Еўропу. archive.ph [online]. 2012-07-11 [cit. 2022-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-07-11. 
  23. ↑ Народны журналiст. web.archive.org [online]. 2011-09-25 [cit. 2022-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-09-25. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Franak_Viačorka&oldid=23178820“