Evropský justiční prostor v civilních otázkách

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Evropská unie

Evropský justiční prostor (EJP) je oblast, ve které evropské státy v zásadě spolupracují v civilních justičních otázkách. S určitými výjimkami se jedná o území členských států Evropské unie.[1]

Evropská integrace po druhé světové válce se musela potýkat s problémem rozdílné právní úpravy v jednotlivých členských státech, se samostatností justičních soustav a teritoriálním omezením justice.[2] Rozdílnost v právní úpravě mohla směřovat k jevu forum shopping, samostatnost soudních soustav se projevovala především v oblasti práva procesního nejednotností pravidel jednotlivých států o mezinárodní pravomoci, což se mohlo promítnout v oblasti uznání a výkonu rozhodnutí.[3] V důsledku této situace, tak vznikal rozpor mezi existencí jednotného vnitřního trhu a nejednotnou právní úpravou na něm vzniklých vztahů.[4]

Za první stupeň vedoucí k vytvoření Evropského justičního prostoru bývá považován článek 220 Smlouvy o EHS (později čl. 293 SES). Dalším významným mezníkem byla Bruselská úmluva (1968), jež byla transformována do nařízení Brusel I, a Úmluva o právu rozhodném pro závazky ze smluv (Římská úmluva). Zásadní změny v soudní spolupráci přinesla Amsterodamská smlouva.[4]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Vnitřní trh a jeho právní rovina[editovat | editovat zdroj]

Vztahy mezi evropskými organizacemi

V padesátých letech vznikly tři subjekty práva s jednou institucionální základnou.[5] Hospodářská spolupráce členských států souvisela s vzestupnou ekonomickou integrací. V roce 1960 byla přijata Úmluva o Evropském sdružení volného obchodu, čímž vzniká zóna volného obchodu. K 1. červenci 1968 vznikla celní unie a v roce 1979 pak Evropská měnová unie. Jednotným evropským aktem z roku 1986 byl zahájen proces vytváření jednotného vnitřního trhu, který byl dokončen přijetím Maastrichtské smlouvy roku 1992.[3]

Smlouva o fungování Evropské unie definuje vnitřní trh jako „prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Smluv“.[6] Do účinnosti Lisabonské smlouvy byl jednotný vnitřní trh součástí prvního (komunitárního) pilíře, který tvořila Evropská společenství (ES a Euroatom).[7]

Po přijetí Jednotného evropského aktu, který zahájil proces vytváření jednotného vnitřního trhu, začalo být přijímáno množství harmonizačních opatření k odstranění překážek.[8][9]

V souvislosti se vznikem jednotného vnitřního trhu se však objevily dvě roviny problému: (1) rozdíl v hmotněprávní regulaci soukromého práva v členských zemích, (2) samostatnost justičních soustav členských zemí a s tím související územní omezenost.[2] Překonání rozdílů v hmotněprávní regulaci je možné jejich harmonizací nebo unifikací.[4]

Rozdíly v hmotněprávní úpravě lze odstraňovat unifikací vnitrostátního hmotného a procesního práva na úrovni evropského práva či unifikací kolizních norem.[10] O unifikaci vnitrostátního procesního práva za situace bez relevantního cizího prvku není vedena diskuse.[10] Unifikace vnitrostátního práva by sice byla nejúčinnější, ovšem s ohledem na zásadní rozdíly mezi právními řády členských států, dochází k unifikaci pouze zvláštních oblastí, zatímco snahy o komplexní unifikaci právních odvětví vycházejí naprázdno.[11] Při respektování hmotněprávní různosti je však možné prostřednictvím unifikace kolizních norem nastavit pravidla, která zajistí, aby bylo v konkrétním případě aplikováno vždy hmotné právo téhož státu bez ohledu na to, kde řízení probíhá.[4]

Spory a jiné právní věci, které vyplývají ze soukromoprávních vztahů, projednávají a rozhodují v zásadě soudy, které také provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně.[12][13] Soudní soustavy členských států můžeme vymezit jako samostatné, u nichž má řízení teritoriální charakter a účinky jejich rozhodnutí má své územní omezení. Možností pochopitelně bylo vytvoření paralelní evropské soudní soustavy, anebo změna současné justiční soustavy členských států – za rozsáhlého předání pravomoci – v evropskou soustavu. Nejrealističtějším způsobem však bylo stanovení jasných pravidel pro rozhraničení mezinárodní pravomoci a zjednodušení pravidel pro uznání a výkon rozhodnutí.[4]

Smlouva o EHS[editovat | editovat zdroj]

Počátky evropské integrace se nenesly ve znamení vztahu či vzájemného vlivu mezi národními systémy mezinárodního práva soukromého a legislativou Společenství. Přelomovým okamžikem se stalo přijetí Smlouvy o EHS, která ve svém čl. 220 vytvořila základ pro budoucí unifikační snahy.[14] Toto ustanovení bylo Amsterodamskou smlouvou přečíslováno na čl. 293 a Lisabonskou smlouvou zrušeno.[15][16]

„
Článek 220[17]

Členské státy zahájí mezi sebou v případě potřeby jednání s cílem zajistit ve prospěch svých státních příslušníků:

  • ochranu osob a požívání a ochranu práv za týchž podmínek, které každý stát stanoví pro své vlastní státní příslušníky,
  • zamezení dvojího zdanění uvnitř Společenství,
  • vzájemné uznávání společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce, zachování jejich právní subjektivity v případě přenesení sídla z jedné země do druhé a možnost sloučení či splynutí společností, které se řídí právem různých členských států,
  • zjednodušení formalit, jimž podléhá vzájemné uznávání a výkon soudních rozhodnutí a rozhodčích nálezů.
 “

Systematické zařazení článku 220 způsobilo, že v této oblasti nemohly být vydávány sekundární komunitární právní akty.[14] Z dikce ustanovení lze také vyvodit, že jediným možným formálním pramenem byla mezinárodní smlouva.[4] A právě dvě takové mezinárodní smlouvy sjednané nezávisle na Společenstvích – Úmluva o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Bruselská úmluva, 1968) a Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Římská úmluva, 1980) – jsou považovány za počátek Evropského justičního prostoru, ač se v době jejich uzavření s takovým pojmem neoperovalo.[18]

JEA a Maastricht[editovat | editovat zdroj]

Jednotný evropský akt (JEA), jehož východiskem byla Bílá kniha Komise specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva.[19][20] Ke zdárnému průběhu ekonomické integrace bylo žádoucí doplnit i integraci právně-politickou.[4]

Maastrichtská smlouva oficiálně zavedla pojem Evropská unie pro zastřešení tří Společenství bez založení její právní subjektivity a zavedla tři pilíře EU – první pilíř zahrnoval otázky komunitární mající v zásadě vztah ke třem Společenstvím, druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí policejní a justiční spolupráci. Druhý a třetí pilíř byly nekomunitární, což znamenalo, že komunitární orgány v těchto oblastech nemohly přijímat sekundární právo.[21][22] Pilířová struktura EU zanikla účinností Lisabonské smlouvy.[23] Samotná Maastrichtská smlouva tak pro Evropský justiční prostor neznamenala žádnou zásadní změnu. Civilní justiční spolupráci sice označila jako jeden ze společných zájmů členských států, ale ponechala ji v rámci třetího pilíře.[4]

Amsterodamská smlouva a následující období[editovat | editovat zdroj]

17. července 1997 byla mezi členskými státy uzavřena Amsterodamská smlouva.[24] Smlouva, která vstoupila v platnost 1. května 1999, vytvořila prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.[24][25] V českém oficiálním překladu je slovo spravedlnost nahrazeno pojmem právo, což je s ohledem na jiné jazykové mutace i smysl a účel nevhodné.[26] Smlouvou vytvořený prostor měl dvě složky: trestněprávní a soukromoprávní. Složka trestněprávní zůstala ve třetím mezivládním pilíři, zatímco složka soukromoprávní byla přesunuta do prvního pilíře (komunitarizována).[27] Soudní spolupráce byla upravena v článku 65 Smlouvy o založení ES (SES), který je považován za základ Evropského justičního prostoru.[4]

„
Článek 65 (bývalý článek 73m)[28]

Opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem přijímaná podle článku 67, pokud je to nutné k řádnému fungování vnitřního trhu, zahrnují mimo jiné:

a) zlepšení a zjednodušení:
  • systému mezinárodního doručování soudních a mimosoudních písemností;
  • spolupráce při opatřování důkazů;
  • uznání a výkonu soudních a mimosoudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech;
b) podporu slučitelnosti kolizních norem platných v členských státech a předpisů pro řešení kompetenčních sporů;
c) odstraňování překážek řádného průběhu občanskoprávního řízení, popřípadě podporou slučitelnosti úpravy občanskoprávního řízení v členských státech.
 “

K ustanovením, která vytvářejí prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti (čl. 61 - 69 SES), byla sjednána prostřednictvím Protokolů zvláštní postavení Spojeného království, Irska a Dánska.[29] Na základě příslušných protokolů se tak akty vydané v této oblasti nestávají pro tyto státy závazné. Podle Protokolu upravujícího vztah ke Spojenému království a Irsku mohou tyto státy sdělit, že se budou účastnit přijímání a používání konkrétního opatření. Doposud tak oba státy učinily ve všech případech. V případě Dánska je úprava podobná s tím rozdílem, že Dánsko nemůže učinit sdělení v případě jednotlivého opatření, ale může informovat ostatní členské státy, že protokol či jeho část nebudou využívat.[30]

Počátkem prosince 1998 se ve Vídni uskutečnilo zasedání Evropské rady, která přijala Akční plán Rady a Komise o nejlepších způsobech provádění ustanovení Amsterodamské smlouvy o vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.[31] Tento Akční plán interpretoval některé pojmy Amsterodamské smlouvy, stanovil časový harmonogram vytvoření prostoru a cíle soudní spolupráce.[32] Podle akčního plánu mělo dojít zejména k modernizaci úmluv – Bruselské, Římské a Luganské – a pro vzájemné uznávání rozhodnutí justičních orgánu měla být dosažena slučitelnost kolizních norem.[4][33] K rozvoji Evropského justičního prostoru bylo významné i zasedání Evropské rady v Tampere v říjnu 1999.[32] Zde byla specifikována opatření k rozvoji Evropského justičního prostoru.[34]

V současnosti je justiční spolupráce upravena v článcích 81 a následující Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU).[35] Zásadní změnou je zrušení pilířové struktury, a tak komunitarizace justiční a policejní spolupráce.[36] Článek 65 SEU je v současnosti se změnami čl. 81 SFEU.[35]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Základním rámcem Evropského justičního prostoru byla ustanovení, která byla do Smlouvy o založení ES přidána Amsterodamskou smlouvou. Tato ustanovení jsou dnes součástí Smlouvy o fungování Evropské unie, přičemž byl zachován pouze původní článek 65 SES, nyní čl. 81 SFEU, a byl nahrazen článek 66 SES, nyní čl. 74 SFEU.[37] Články 67 až 69 SES byly zrušeny.[38] Základní princip Unie, a to usnadnění přístupu ke spravedlnosti, zejména zásadou vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí v občanských věcech, je upraven v čl. 67 SFEU.[39]

V rámci základu, který tvoří primární právo, přijímají orgány Evropské unie právní akty – nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska.[40] Nejvýznamnější jsou nařízení a směrnice.[4]

Členské státy EU a EJP[editovat | editovat zdroj]

Evropský justiční prostor v současnosti zahrnuje všechny členské státy Evropské unie s výjimkou Dánska. Mimo Evropský justiční prostor by se mohlo nacházet i Spojené království a Irsko, ale tyto se doposud účastnily přijímání všech opatření.[41]

Spojené království a Irsko se na základě Protokolu o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti nepodílejí na přijímání opatření Rady, která jsou navrhována podle části třetí hlavy V Smlouvy o fungování Evropské unie (čl. 67-89). Ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie, ustanovení mezinárodních smluv, které budou uzavřeny Unií, a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie interpretující ustanovení či opatření v těchto věcech nejsou pro Spojené království a Irsko závazná. Obě země však mohou předsedovi Rady do tří měsíců po předložení návrhu nebo podnětu písemně oznámit, že se chtějí účastnit přijímání a používání navrženého opatření (opt-in), což je jim na základě tohoto oznámení povoleno. Režim Protokolu je odlišný pro Irsko, které může písemně oznámit, že si nepřeje, aby se na něj Protokol vztahoval. Z dikce Protokolu se tento v případě Irska nevztahuje na čl. 75 SFEU, který se týká boje proti terorismu – zde Protokol platí pouze pro Spojené království.[42] Doposud se oba státy účastnily přijímání všech opatření.[41]

Podpis dánských zástupců pod Maastrichtskou smlouvou

Dánsko odmítlo v roce 1992 v referendu Maastrichtskou smlouvu. Důvodem výsledku referenda byly čtyři oblasti: euro, spolupráce v oblasti justice a vnitra, evropské občanství a obranná spolupráce. Následně sjednanou Edinburskou dohodou dostalo Dánsko ve všech těchto oblastech výjimky a v roce 1994 byla Maastrichtská smlouva v Dánsku přijata.[43] Dánsko se z dikce Protokolu o postavení Dánska neúčastní přijímání opatření Rady navrhovaných podle části třetí hlavy V Smlouvy o fungování Evropské unie (čl. 67-89). Ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie, ustanovení mezinárodních smluv, které budou uzavřeny Unií, a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie interpretující ustanovení či opatření v těchto věcech nejsou pro Dánsko závazná.[44] Dánsko nemá možnost opt-in, ale má možnost oznámit, že si nepřeje zcela nebo zčásti využívat Protokolu.[45] Dánsko tak k opatřením nepřistupuje na základě práva komunitárního, může tak však učinit na základě práva mezinárodního sjednáním smlouvy s EU, což má nevýhodu za situace, kdy dojde ke změně příslušných právních aktů.[46] Dánsko totiž musí k novelizované podobě přistoupit pomocí zvláštní procedury jako v případě mezinárodní smlouvy. Doposud Dánsko přistoupilo k nařízení o doručování a k nařízení Brusel I.[47]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ VALDHANS, Jiří. Právní úprava mimosmluvních závazků s mezinárodním prvkem v České republice. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 140 s. Dostupné online. S. 11. [dále jen Valdhans (2009)]. 
  2. ↑ a b ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TÝČ, Vladimír. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 2., nezměn vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 401 s. (Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Řada teoretická; sv. 301). ISBN 802104053X. S. 10. [dále jen Rozehnalová (2006)]. 
  3. ↑ a b Valdhans (2009). s. 11-12.
  4. ↑ a b c d e f g h i j k SVOBODOVÁ, Klára. Evropský justiční prostor [online]. 2009 [cit. 2010-07-01]. Dostupné online. 
  5. ↑ ABC práva Evropských společenství. 2., české, upr vyd. Praha: Informační centrum Evropské unie, 2004. 116 s. ISBN 80-239-2561-X. S. 30. [dále jen ABC (2004)]. 
  6. ↑ Článek 26 SFEU. s. 13. Dostupné online. (čeština)
  7. ↑ Rozehnalová (2006). s. 9.
  8. ↑ ABC (2004). s. 63.
  9. ↑ EU od A do Z: Ch-J [online]. C2005-2010 [cit. 2010-07-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-08-26. 
  10. ↑ a b Valdhans (2009). s. 13.
  11. ↑ Rozehnalová (2006). s. 11.
  12. ↑ Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 2. [cit. 2020-04-10]. Dostupné online.
  13. ↑ Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 7. [cit. 2020-04-10]. Dostupné online.
  14. ↑ a b Valdhans (2009). s. 22.
  15. ↑ Čl. 293/ex-čl. 220 In Amsterodamská smlouva. s. 67. Dostupné online.
  16. ↑ Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 111/2009 Sb.m.s., v platném znění. Dostupné online.
  17. ↑ Čl. 220 Smlouvy o Evropského hospodářského společenství, v původním znění. s. I/CS 66.
  18. ↑ Valdhans (2009). s. 24.
  19. ↑ Jednotný evropský akt: Právní úprava a její změny [online]. Rev. 2004-05-01 [cit. 2010-07-02]. Dostupné online. 
  20. ↑ TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5., aktualiz vyd. Praha: Linde, 2006. 287 s. ISBN 80-7201-631-8. S. 179. [dále jen Týč (2006)]. 
  21. ↑ Týč (2006). s. 254-255.
  22. ↑ Valdhans (2009). s. 24-25.
  23. ↑ LEBEDA, Václav. 10 věcí, které Lisabonská smlouva přináší. S. 1. Policy Brief [online]. 2009-02 [cit. 2010-07-08]. S. 1. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-18. 
  24. ↑ a b Amsterodamská smlouva [online]. Rev. 2004-05-01 [cit. 2010-07-06]. Dostupné online. 
  25. ↑ Rozehnalová (2006). s. 16.
  26. ↑ Valdhans (2009). s. 25.
  27. ↑ Rozehnalová (2006). s. 16-17.
  28. ↑ Čl. 65 Smlouvy o založení Evropského společenství, ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  29. ↑ Rozehnalová (2006). s. 22.
  30. ↑ Valdhans (2009). s. 26-27.
  31. ↑ Vídeňský akční plán k Amsterodamské smlouvě: Právní úprava a její změny [online]. Rev. 2004-05-01 [cit. 2010-07-06]. Dostupné online. 
  32. ↑ a b PIKNA, Bohumil. Amsterodam, Tampere, Vídeňský akční plán a související problematika [online]. C2005 [cit. 2010-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-29. 
  33. ↑ MYŠÁKOVÁ, Petra. Římská úmluva o právu použitelném pro závazky ze smluv (1). E-polis.cz [online]. 2006-04-20 [cit. 2010-07-06]. Dostupné online. ISSN 1801-1438. 
  34. ↑ Valdhans (2009). s. 26.
  35. ↑ a b Článek 81 a n. SFEU. s. 32-37. Dostupné online. (čeština)
  36. ↑ SYKOVÁ, Anna. Lisabonská smlouva a další rozvoj oblasti justiční spolupráce ve věcech trestních v Evropské unii?. Kriminalistika [online]. 2008 [cit. 2010-07-06]. Čís. 4. Dostupné online. ISSN 1210-9150. 
  37. ↑ Články 66 a 81 SFEU. s. 29 a 32-33.Dostupné online. (čeština)
  38. ↑ Čl. 2 bod 67 Lisabonské smlouvy. s. 22. Dostupné online.
  39. ↑ Článek 67 SFEU. s. 27. Dostupné online. (čeština)
  40. ↑ Čl. 288 SFEU. s. 125-126.Dostupné online. (čeština)
  41. ↑ a b Valdhans (2009). s. 27.
  42. ↑ Lisabonská smlouva: konsolidovaný text Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie ve znění Lisabonské smlouvy. Praha: Úřad vlády České republiky, Odbor informování o evropských záležitostech, 2008. ISBN 978-80-87041-38-3. Kapitola Protokol o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, s. 313–317. 
  43. ↑ HOŘEJŠOVÁ, Tereza. Dánsku je dnes výjimka z obranné spolupráce spíše na obtíž [online]. 2002-12-10 [cit. 2010-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-06-26. 
  44. ↑ Lisabonská smlouva: konsolidovaný text Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie ve znění Lisabonské smlouvy. Praha: Úřad vlády České republiky, Odbor informování o evropských záležitostech, 2008. ISBN 978-80-87041-38-3. Kapitola Protokol o postavení Dánska, s. 318–325. 
  45. ↑ PALLA, Tomáš. Vývoj evropského justičního prostoru. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 90 s. Dostupné online. S. 40. [dále jen Palla (2008)]. 
  46. ↑ Palla (2008). s. 41.
  47. ↑ BOHŮNOVÁ, Petra. Doručování jako garance práva na slyšení před soudem v komunitárním styku. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 125 s. Dostupné online. S. 21–22. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TÝČ, Vladimír. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 2., nezměn vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 401 s. (Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Řada teoretická; sv. 301). ISBN 802104053X. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • (francouzsky) La Direction de l’information légale et administrative. L'espace judiciaire européen: naissance du mandat d'arrêt européen en 2003: Chronologie [online]. [2003] [cit. 2010-07-07]. Dostupné online. (francouzsky) 
Evropský justiční prostor v civilních otázkách
Evropská unie
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Evropský_justiční_prostor_v_civilních_otázkách&oldid=23670976“