Ego-dokument
Ego-dokument je pramen osobní (soukromé) povahy, jenž zpravidla nebyl adresován veřejnosti, ale má vědeckou hodnotu. V českých badatelnách bývaly tyto jednotliviny či soubory zprvu označovány jako „písemná pozůstalost“, později začaly být evidovány jako „osobní fond“.[1] Při výzkumu sociálních dějin musí badatelé brát v úvahu sebeobraz autora.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Doba renesance umožnila poprvé svobodně nahlížet do soukromí jedinců. Do této epochy spadá rozmach osobní korespondence, autobiografií, deníků, memoárů, štambuchů a subjektivně zabarvených cestovních zpráv.[2] Tyto archiválie byly později pojmenovány jako ego-dokumenty.
Poprvé koncept „dokumentu ega“ představil historik Jacob Presser během svých přednášek v akademickém roce 1952–1953; poté o něm napsal ve svém článku „Mijmeringen bij een Nobel Prize“ v De Groene Amsterdammer dne 24. října 1953 (po udělení Nobelovy ceny za literaturu, kterou obdržel Winston Churchill za šestidílnou historii druhé světové války).
Soudobý obsah osobních fondů[editovat | editovat zdroj]
- osobní doklady (rodné, oddací a úmrtní listy, cestovní pasy, občanské průkazy, členské legitimace, školní vysvědčení, diplomy apod.);
- osobní korespondence;
- deníky, diáře, zápisky, rukopisy prací;
- ilustrace, fotografie, fotoalba, zvukové i obrazové záznamy;
- dokumenty rodinných příslušníků (pokud netvoří samostatný fond);
- cizí materiál;
- písemný materiál vzešlý z úřední a veřejné činnosti původce pozůstalosti, tj. písemnosti, které svou povahou patří do pramenů úředních, ale zůstaly ponechány v osobním fondu.[1]
V databázi „dějin všedního dne“ bývají tyto dokumenty přístupné i laickým badatelům.[3][4][5] Písemnosti se nacházejí převážně ve fondech Památníku národního písemnictví a Památníku písemnictví na Moravě. Filmovým zpracováním se zabývá například Pamět národa či GEN – Galerie elity národa.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b DVOŘÁK, Tomáš; WIHODA, Martin, Lukáš Fasora, Bronislav Chocholáč, Tomáš Malý, Denisa Nečasová, Zdeňka Stoklásková. Úvod do studia dějepisu. S. 44–64. digilib.phil.muni.cz [online]. Masarykova univerzita, 2014 [cit. 2023-10-08]. S. 44–64. Dostupné online.
- ↑ LENDEROOVÁ, Milena; URBÁNEK, Radim; MYSLIVEC, Jaroslav. Úvod do studia kulturních dějin [online]. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2007-12-01 [cit. 2023-10-08]. Kapitola 10. téma: Prameny osobní povahy. Dostupné online.
- ↑ Historický ústav Akademie věd České republiky – Databáze dějin všedního dne. www.hiu.cas.cz [online]. 202310-08 [cit. 2023-10-08]. Dostupné online.
- ↑ EGO-DOK – deníky, vzpomínky a korespondence z první světové války digitálně „pod jednou střechou [online]. Vojenský historický ústav Praha [cit. 2023-10-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Archiv hlavního města Prahy. www.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-10-09]. Dostupné online.