Delikt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Delikt (z lat. delictum – porušení) je termín, kterým se v kontinentální právní tradici označuje jakékoli porušení práva nebo jím stanovené povinnosti. Je to škodlivé jednání subjektu proti společnosti v nejširším smyslu. V českém právním prostředí se však tento termín v obecném významu používá málo.[1] V jeho základním významu jde o veřejnoprávní přestoupení práva, někdy se ale termín delikt používá jako zkratka pro občanský delikt, což je zaviněný protiprávní úkon popsaný v rámci občanského práva.

Veřejnoprávní delikty v českém právu[editovat | editovat zdroj]

Právní delikty vymezené trestním právem se klasifikují jako trestné činy, lehčí z nich jsou přečiny, závažnější zločiny, nejzávažnější pak zvlášť závažné zločiny,[2] a kolektivně se označují slovem kriminalita. Jejich vyšetření, stíhání a potrestání je ve veřejném zájmu a mají je na starosti tzv. orgány činné v trestním řízení.

Do správního práva pak spadají méně závažná provinění, a to proto, že v České republice je neprojednávají soudy, ale zvláštní komise obecních úřadů nebo jiné státní orgány. Tyto správní delikty lze dále rozdělit na přestupky, protiprávní jednání fyzických osob, a jiné správní delikty, protiprávní jednání firem.

Občanský delikt v českém právu[editovat | editovat zdroj]

V soukromém právu je delikt druh porušení povinnosti, která nevznikla ze smlouvy, ale existovala ze zákona (obligationis ex delicto). Nový občanský zákoník (účinný od 1. ledna 2014) pojednává takto vzniklé závazky z deliktu ve své 4. části (relativní majetková práva), v paragrafu 2894 a následujících. Občanskoprávní úprava je širší než úprava trestní, protože kromě újmy vzniklé porušením zákona zahrnuje i porušení smlouvy nebo dobrých mravů. O práva a povinnosti vzniklé z deliktu se stát nestará automaticky, jako je tomu např. u trestných činů, ale poškozený se svých práv domáhá sám podáním žaloby v občanském soudním řízení.

Porušením určité povinnosti, která je označena jako povinnost primární, vzniká škůdci povinnost sekundární. Z deliktu (ex delicto) tak vzniká závazek, neboli povinnost nahradit poškozenému újmu – způsobenou majetkovou škodu nebo jinou nemajetkovou újmu (ublížení na zdraví nebo usmrcení, i co někdo pociťuje jako osobní neštěstí) – případně uvést věci do původního stavu, poskytnutím zadostiučinění.

Kromě právní úpravy náhrady majetkové i nemajetkové újmy občanský zákoník upravuje i zneužití a omezení hospodářské soutěže, především ve formě tzv. nekalé soutěže (§ 2972 a následující). Kromě občanského zákoníku vymezuje další delikty zákoník práce nebo zákon o autorském právu.

Zcela odlišné je pojetí občanského deliktu v angloamerickém právu, které nemá systematickou úpravu, ale jednotlivé, systémově neprovázané skutkové podstaty, kterým se říká tort.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b RICHTEROVÁ, Anna. Soustava soukromého práva deliktního. Brno, 2007. diplomová práce. FF MU. Vedoucí práce Ivo Telec. Dostupné online.
  2. § 14 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]