Důl Wannieck
| Důl Wannieck | |
|---|---|
 | |
| Souřadnice | 50°8′6,22″ s. š., 14°1′56,84″ v. d. |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Důl Wannieck, v minulosti nazýván také Generál Svoboda nebo Nejedlý II, popř. počeštěně důl Vaněk,[1] byl černouhelný hlubinný důl v katastrálním území Kamenné Žehrovice. Důl byl vybudován Pražskou železářskou společností (dále PŽS) v letech 1912 až 1916.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Původně měla nová jáma, o jejímž vybudování bylo PŽS rozhodnuto v roce 1909, sloužit jako hlavní výdušná jáma pro důl Schöller. Před hloubením byl proveden hlubinný vrt a od dolu Schöller vyražen překop, kterým byla při hloubení odváděna z jámy důlní voda. Dřevěná hloubicí věž byla postavena v roce 1910. Přípravné práce vedl Ing. Augustin Brož, provozní inženýr dolu Jan v Libušíně a pozdější ředitel společnosti PŽS. Hloubení bylo zahájeno 24. prosince 1912, v červnu 1913 v hloubce 347,8 m byla nafárána sloj o mocnosti čtyři metry. Důl byl dohlouben k 30. srpnu 1914 do konečné hloubky 432,35 m. Jáma měla kruhový profil o průměru 5,46 m s vyztužením betonovými tvárnicemi podle patentu Ing. Neubaera. Náraziště bylo v hloubce 422,4 m a odtud bylo směrováno vytěžené uhlí spojovacím překopem, který byl vyražen v roce 1915, na důl Schöller. Nad jámou byla postavena železná vzpěrová těžní věž. V roce 1916 byl instalován těžní stroj firmy M. A. G. (dříve Breitfeld & Daněk), v severním oddělení byl bubnový a v jižním oddělení těžní stroj s třecím kotoučem systému Koeppe. Oba byly napájeny stejnosměrným proudem, který dodávaly tři měniče Ward-Leonadr-Illgner (dva z nich byly propojeny v soustrojí v jedné ose).[2][3][4] Pravidelná těžba byla zahájena v roce 1930. V roce 1938–1939 byl z dolu Theodor v Pcherách převeden elektrický těžní stroj.
Ve dvacátých letech 20. století stavitelé Ladislav Ullmann a Josef Picek přestavěli dílny na koupelny a postavili novou těžní budovu. V šedesátých letech 20. století byla postavena nová kotelna.[5]
Důl byl pojmenován po prezidentu správní rady PŽS Fridrichu Wannieckovi. V roce 1946 byl přejmenován na Důl Generál Svoboda a v roce 1962 na Důl Nejedlý II.
Těžba byla ukončena v roce 1982, část objektů a těžní věž byla zbourána. Jáma byla likvidována v období 1983–1984 nezpevněným zásypem a v roce 2010 byla uzavřena železobetonovým povalem.[6]
Architektura[editovat | editovat zdroj]
Hlavní osu tvořila dříve státní silnice, po jejíž straně byly postaveny dva skoro identické objekty (strojovna a víceúčelové díleny) na půdorysu téměř čtverce s plochou střechou. Budovy byly tvořeny dvěma obdélnými halami s podélnými sedlovými světlíky, které byly vymezeny stupňovitými štíty. Hlavní vstup do dílen byl tvořen sloupovým portikem a u strojovny byl portikus plasticky naznačen, oba vstupy byly otočeny k vrátnici. Obvodové stěny obou objektů měly vysoký řád, kazetové členění ploch a motiv vejcovce na korunní římse a na vnitřní straně světlíků.
V roce 1999 byl podán návrh na prohlášení kulturní památkou bývalého areálu dolu Wannieck, ve kterém byly zahrnuty budovy strojovny těžního stroje, mechanických dílen, skladu, kompresorovny a staré vrátnice. V důsledku poddolování byly objekty značně poškozeny s hrozbou zřícení a proto Ministerstvo kultury České republiky návrh neschválilo.[7]
Bydlení[editovat | editovat zdroj]
V severní části areálu dolu Wanieck byly tři reprezentativní vily. Jedna sloužila pro generálního ředitele.[3]
Těžbou byly v důsledku poddolování zbourány některé domy a také poklesem Turyňského rybníka došlo ke vzniku stejnojmenného obrovského jezera, který se také jinak nazývá Velké Záplavy. V okolí poklesu došlo k likvidaci mnoha domů v obci Srby.
U dolu bylo hornické učiliště, které bylo poddolováno a po přeměně na hotel má šikmé chodby.[8]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Důl Vaněk přejmenován na Důl gen. Svobody (1946) — Archiv ČT24: Nomen omen [online]. Česká televize. Televizní pořad. Dostupné online.
- ↑ HONČÍK, Ladislav. Dobývání uhlí na Kladensku. Příprava vydání Jan Kurial. 1. vyd. Ostrava: OKD, 2006. 752 s. ISBN 80-254-0490-0. Kapitola Přehled historicky doložených úvodních důlních děl, s. 139 a 196.
- ↑ a b MATĚJ, Miloš, et al. Kulturní dědictví kladenské průmyslové aglomerace. 1. vyd. Ostrava: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, 2017. 335 s. ISBN 978-80-85034-98-1, ISBN 80-85034-98-0. OCLC 1200241139 S. 189 a 190.
- ↑ MATĚJ, Miloš. Kulturní dědictví Centrálního kladenského kamenouhelného revíru. Zprávy památkové péče. Únor 2001, roč. 61, čís. 1, s. 27. ISSN 1210-5538.
- ↑ Důl Vannieck - Generál Svoboda - Nejedlý II. podzemi.solvayovylomy.cz [online]. [cit. 2021-03-18]. Dostupné online.
- ↑ jáma Wannieck. Kladenský uhelný revír [online]. [cit. 2021-03-18]. Dostupné online.
- ↑ Detail dokumentu - G0110061. iispp.npu.cz [online]. [cit. 2021-03-18]. Dostupné online.
- ↑ DŮL VANNIECK (SVOBODA, NEJEDLÝ II). malodoly.netstranky.cz [online]. [cit. 2021-03-18]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- HONČÍK, Ladislav. Dobývání uhlí na Kladensku. Příprava vydání Jan Kurial. Ostrava: OKD, 2006. 752 s. ISBN 80-254-0490-0
- MATĚJ, Miloš. Kulturní dědictví Centrálního kladenského kamenouhelného revíru. Praha: Státní ústav památkové péče, 2001. 32 s. ISBN 80-86234-17-7. S. 27–29.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- PŘIBYL, Pavel. Důl Wannieck u Kamenných Žehrovic [online]. Speleo klub Kladno, 2005 [cit. 2021-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-30.