Bergmanovský herec

Pojem bergmanovští herci se užívá^[zdroj⁠?] pro označení poměrně přesně vymezené neformální skupiny skandinávských herců, kteří po významnou část své kariéry spolupracovali se známým divadelním a filmovým režisérem Ingmarem Bergmanem. Vzhledem k jeho postavení v dějinách světové kinematografie představují bergmanovští herci v podstatě elitu dvou silných generací skandinávských herců. Pro soudržnost skupiny byl rozhodující Bergmanův personální konzervatismus.

Vzhledem k zaměření vrcholných Bergmanových děl prosluli bergmanovští herci především schopností věrně vyjadřovat intenzivní, složité emoce. Označení „bergmanovský“ se proto často vztahuje k existenciálním tématům.

Známí bergmanovští herci

Liv Ullmann a Max von Sydow

Liv Ullmann a Max von Sydow jsou světově nejznámější bergmanovští herci. Původem norská herečka Liv Ullmann se během intenzivní spolupráce v šedesátých letech s Bergmanem sblížila i po osobní stránce, byli partnery pět let a měli spolu dceru Linn. Osobní problémy později narušily jejich profesionální vztahy a Ullmann se postupně orientovala na mezinárodní projekty. Přesto spolupráce nadále pokračovala. Liv Ullmann hrála i v posledním Bergmanově filmu Saraband z roku 2003.

První významnou Sydowovou rolí byla hlavní postava křižáka Blocka v Bergmanově Sedmé pečeti. Později s Bergmanem úspěšně spolupracoval a slavil úspěch i v mnoha různých populárních (například role exorcisty ve Vymítači ďábla, role v Barbaru Conanovi či v Minority report) ale i úzkoprofilových filmech (Evropa od Triera) jiných režisérů.

Další bergmanovští herci

Další bergmanovští herci jsou například Ingrid Thulin, Gunnar Björnstrand, Erland Josephson, Allan Edwall, Harriet Andersson, Bibi Andersson. Bergman dále trvale spolupracoval s vynikajícím kameramanem Svenem Nykvistem (známým jako „malíř světla“), se kterým natočil více než dvacet snímků.

Vnímání bergmanovských herců u nás

I v době normalizace byly u nás Bergmanovy filmy promítány. Avšak dojmy určité části publika negativně ovlivňovala různá předchozí očekávání, která neodpovídala zaměření filmů.

Přesto jsou v Česku bergmanovští herci obecně vysoce hodnoceni.

Produkční model

Během své profesionální dráhy se Bermgan vyprofiloval od známého divadelního k známému filmovému režiséru a od nenáročných témat počátku padesátých let (například komediálně romantické Úsměvy letní noci) k náročným psychologickým dramatům. Úzká spolupráce s konkrétními herci a spoléhání se na několik známých lokací (viz například heslo Fårö) přinášelo především následující výhody.

• Výrazné zvýšení produktivity práce : Například v období ostrovní trilogie Bergman napsal a realizoval čtyři filmy (trilogii Hodina vlků, Hanba, Náruživost a dále televizní film Obřad) během necelých tří let.
• Snížení finančních nákladů
• Zvýšení a zkvalitnění práce v štábu

Zánik skupiny

Přes rozdílnost námětů se Bergmanův výraz během šedesátých a sedmdesátých let ustálil a i přes vysokou uměleckou hodnotou produkce již Bergman nepřicházel s radikálně novými koncepcemi.

Hadí vejce

V roce 1977 se pokusil překonat některé své stereotypy v Hadích vejcích, které byly vůbec nejdražším a nejvýpravnějším Bergmanovým filmem. V následujících desetiletích došlo, i přes dílčí úspěchy (například Fanny a Alexandr), k utlumení množství režisérské práce stárnoucího Bergmana.

Bergmanovští herci a Tarkovského Oběť

Prominentní sovětský režisér Andrej Tarkovskij, žánrově blízký Bergmanovi, se po emigraci potýkal s problémy financovat svou tvorbu. Tarkovský směřoval svou Obětí z roku 1986 k navázání na Bergmanův model; angažoval bergmanovské herce (především Allana Edwalla) a využil pobřežních scenérií ostrova Fårö. Oběť se setkala s pozitivním mezinárodním ohlasem, ale nadějnou spolupráci ukončila náhlá Tarkovského smrt.