Anadyrský ostroh
| Anadyrský ostroh | |
|---|---|
 | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 64°43′30″ s. š., 170°48′37″ v. d. |
| Stát |  Rusko |
  Anadyrský ostroh | |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Anadyrský ostroh (rusky Анадырский острог) nebo Anadyrsk (rusky Анадырск) byla opevněná ruská základna na Čukotce. Byla založena v roce 1649 na středním toku řeky Anadyr, asi 18 km proti proudu řeky od dnešní osady Markovo, a v roce 1766 byla opuštěna.
Historie[editovat | editovat zdroj]
V roce 1649 postavila jednotka kozáků ruského objevitele Semjona Ivanoviče Děžňova po prvním proplutí Beringovy úžiny na dva kilometry dlouhém a kilometr širokém ostrově v řece Anadyr srub na přezimování.[1] Na stejném místě vznikl v letech 1659 až 1660 na příkaz kozáka Kurbata Afanasjeviče Ivanova ostroh, nejprve jen pár chatrčí okolo skladu, které následně obklopila palisáda. Zde probíhala jednání s kmenovými vůdci místních domorodých obyvatel o vybírání naturální daně, jasaku. V následujících letech bylo opevnění posíleno a rozloha ostrohu se zvětšila. V ostrohu byla posádka 16 kozáků v zimě roku 1675 až 1676 a 757 kozáků v roce 1760. V roce 1732 měl ostroh tvar obdélníka o stranách 43 metrů.[2] Jeho dřevěné stěny byly 3,20 metrů vysoké. Věž měl v každém ze čtyř rohů a pátá věž byla nad vstupní bránou. Vně ostrohu byla kaple (od roku 1746 kostel Nejsvětějšího Salvátora) a 80 obytných budov (v roce 1763 jich bylo 130).
Anadyrský ostroh byl nejdůležitější ruskou základnou v severovýchodní Sibiři, na území Jukagirů a Korjaků kontrolovaném Rusy mezi Anadyrem na severu, Gižigským a Oljutorským zálivem na jihu. Odtud dobyl Vladimir Atlasov v roce 1697 poloostrov Kamčatka. Tím zvýšil jeho význam, nacházel se jediné cestě z Jakutska na Kamčatku.[3] Ostroh byl také výchozím bodem trestné výpravy Dmitrije Pavluckého proti vzpurným Čukčům v letech 1731 a 1732, stejně jako proti povstání Korjaků v roce 1732. Obnovené tažení proti Čukčům začalo v roce 1744 a skončilo v roce 1747 porážkou kozáků v blízkosti ostrohu a smrtí Pavluckého.[4] V roce 1766 na návrh velitele Friedricha Plenisnera padlo rozhodnutí opustit ostroh a osadu kvůli vysokým nákladům na provoz. Do té doby se musel ostroh jídlem a střelivem zásobovat z Ochotska psími spřeženími. Znovu a znovu vypukal hladomor mezi kozáky.[1] Posádka a obyvatelé se přestěhovali do Gižiginska. Dne 3. března 1771[2] byl ostroh a všechny domy v osadě Rusy zničeny a vypáleny. Již v roce 1784 založili rusifikovaní Jukagirové v blízkosti vesnici Markovo.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Anadyrski Ostrog na německé Wikipedii.
- ↑ a b NEUE NORDISCHE BEITRÄGE. Neue nordische Beyträge zur physikalischen und geographischen Erd- und Völkerbeschreibung [&c .... [s.l.]: [s.n.] 365 s. Dostupné online. (German)
- ↑ a b Анадырский острог // «Историческая энциклопедия Сибири» (2009). ИРКИПЕДИЯ - портал Иркутской области: знания и новости [online]. [cit. 2018-11-18]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ AKADEMII︠A︡ NAUK SSSR., Akademii︠a︡ nauk SSSR. Beiträge zur Kentniss des Russischen Reiches und der angränzenden Länder Asiens. [s.l.]: Akademii︠a︡ Nauk 295 s. Dostupné online.
- ↑ SHENTALINSKAIA, T. S. “Major Pavlutskii”: From History to Folklore From the Materials collected by the American North-Pacific Expedition. FOLKLORICA - Journal of the Slavic, East European, and Eurasian Folklore Association. 2002, roč. 7, čís. 1. Dostupné online [cit. 2018-11-18]. ISSN 1920-0242. DOI 10.17161/folklorica.v7i1.3714. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Anadyrský ostroh na Wikimedia Commons - Anadyrský ostroh v historické encyklopedii Sibiře
