Racek velkozobý
 Racek velkozobý | |
|---|---|
_in_flight_Freycinet.jpg) Racek velkozobý v letu (Tasmánie) | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neoghathae) |
| Řád | dlouhokřídlí (Charadriiformes) |
| Podřád | racci (Lari) |
| Čeleď | rackovití (Laridae) |
| Rod | racek (Larus) |
| Binomické jméno | |
| Larus pacificus Latham, 1802 | |
| Synonyma | |
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Racek velkozobý (Larus pacificus) je statným druhem racka z rodu Larus. Endemitně se vyskytuje v Austrálii (včetně Tasmánie), kde s délkou těla až 67 cm a váhou kolem 1,3 kg představuje vůbec největšího a nejtěžšího zástupce rackovitých.
Systematika
[editovat | editovat zdroj]Druh formálně popsal anglický přírodovědec John Latham v roce 1802 na základě kresby australského malíře Thomase Watlinga.[3] Racek velkozobý je řazen do početného rodu Larus. Rozeznávají se u něj dva poddruhy s následujícím rozšířením:[4]
- L. p. georgii King, PP, 1826 – jihozápadní a střední části jižního pobřeží Austrálie;
- L. p. pacificus Latham, 1801 – od pobřeží Victorie po jihovýchodní Queensland, Tasmánie.
Druhové jméno pacificus znamená pacifický.[5]
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]Racek velkozobý hnízdí hlavně v jižní a jihozápadní Austrálii, Tasmánii a částečně i na východním pobřeží Austrálie až po jihovýchodní Queensland.[4] V roce 2010 byl zatoulaný jedinec poprvé pozorován na Novém Zélandu.[6]
Popis
[editovat | editovat zdroj]
Jedná se o největší a nejtěžší druh australského racka. Délka těla se pohybuje kolem 50–67 cm, rozpětí křídel v rozmezí 131–169 cm.[7] Váha dosahuje 1300 g.[6] Na první pohled viditelným znakem druhu je velký zobák, který je ke konci až baculatý. Je žlutý s červenou špičkou. Dospělí ptáci mají bílou hlavu a tělo, černošedý hřbet, černošedá křídla s bílou skvrnou u špičky krajní letky; ocas je bílý s černou páskou na konci. Nohy jsou žluté, duhovky bělavé. Hlava zůstává bílá i v zimě. Mladí ptáci jsou celkově hnědavě zbarvení, ocas je tmavý se světlejším koncem; i v tomto věku jsou nápadní mohutným růžovým zobákem s černou špičkou.[7]
Biologie a ekologie
[editovat | editovat zdroj]
Jedná se převážně o samotářského ptáka, který se zdržuje převážně u pobřeží, vzácněji může zalétávat do vnitrozemí k jezerům nebo na skládky odpadu. Dospělci utváří dlouhodobé monogamní páry, které žijí usedavě podél stejného úseku pobřeží. U mladých racků velkozobých však dochází k daleké disperzi podél pobřeží a teprve za rok až dva se vrací zpět do rodného pobřežního úseku k prvnímu zahnízdění. Mladí ptáci mohou z místa narození uletět stovky i tisíce kilometrů daleko a nejsou výjimkou ani přelety mezi australskou pevninou a Tasmánií.[8]
Hnízdění
[editovat | editovat zdroj]K zahnízdění dochází od jara do počátku podzimu. Hnízdí samostatně nebo ve volně uspořádaných koloniích na ostrovech a konců poloostrovů. Hnízdí přímo na zemi, kde si staví hnízdo z trav, mořských řas a dalšího materiálu. Samice snáší kolem 3 vajec o rozměrech kolem 74×51 mm. Vejce bývají šedohnědá s tmavě hnědými skvrnkami. Inkubace trvá kolem 29 dní, k prvnímu letu dochází ve věku 5–6 měsíců.[8]
Potrava
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Živí se rybami (zejména Platycephalus bassensis), kraby (hlavně Ovalipes australiensis a Paragrapsus gaimardii), měkkýši (chroustnatky, hlavonožci aj.) i dalšími mořskými živočichy. Občas pozře i rostlinný materiál, hmyz, vejce nebo menší mořské ptáky. Schránky velkých měkkýšů rozbíjí vynesením do výše a pouštěním na skály.[9] Často to dělá na stejném místě, takže po čase se na skále nahromadí kupka rozbitých schránek.[8] Na ostrově Seal v Bassově průlivu tvoří hlavní zdroj potravy racka velkozobého buřník obecný (Pelecanoides urinatrix), rybky z čeledi pilníkotrncovití (Monacanthidae), buřňák tenkozobý (Ardenna tenuirostris) a korálovka Coprosma repens.[10]
U racka velkozobého je vyvinut kleptoparazitismus, jídlo může uzmout i tak velkým ptákům, jako je terej australský.[6]
Ohrožení
[editovat | editovat zdroj]Celková populace se v roce 2006 odhadovala na 11 000 jedinců. Její trend je patrně stabilní, takže druh není považován za ohrožený. Se zvyšujícími dopady globálního oteplování se předpokládá úbytek zooplanktonu a ve výsledku i potravy racka velkozobého. V Queenslandu bylo zaznamenáno zmenšování areálu rozšíření kvůli kompetici s rackem jižním, který se do Austrálie rozšířil samovolně až ve 20. století.[11] V Tasmánii nicméně dlouhodobé sledování sousedních kolonií racků velkozobých a jižních v letech 1985–2009 ukázalo, že oba druhy mohou vedle sebe koexistovat bez větších výkyvů v populaci.[12]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
- ↑ NOVÁK, Jiří; ZICHA, Ondřej. Larus pacificus (racek velkozobý) [online]. BioLib.cz, 2004-07 19:13:01 CET, rev. 2006-05-02 13:25:47 CET [cit. 2009-02-04]. Dostupné online.
- ↑ LATHAM, John. Supplementum indicis ornithologici sive systematis ornithologiae. London: Leigh & Sotheby, 1801. Dostupné online. S. lxviii. (latinsky)
- ↑ a b Noddies, skimmers, gulls, terns, skuas, auks. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v14.1, 2024 [cit. 2024-04-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 288.
- ↑ a b c HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books, 2015. ISBN 9780143570929. S. 353. (anglicky)
- ↑ a b OLSEN, Klau Malling. Gulls of the World: The Photographic Guide. London: Chrostopher Helm, 2018. ISBN 978-1-4081-8911-5. S. 108–111. (anglicky)
- ↑ a b c Kolektiv autorů. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia), 2007. ISBN 978-0-949819-99-4. S. 230. (anglicky)
- ↑ COULSON, Ruth; COULSON, Graeme. Diets of the Pacific Gull Larus pacificus and the Kelp Gull Larus dominicanus in Tasmania. Emu - Austral Ornithology. 1993-03, roč. 93, čís. 1, s. 50–53. Dostupné online [cit. 2024-04-10]. ISSN 0158-4197. DOI 10.1071/MU9930050. (anglicky)
- ↑ LEITCH, Tamara N.; DANN, Peter; ARNOULD, John P. Y. The diet of Pacific gulls (Larus pacificus) breeding at Seal Island in northern Bass Strait. Australian Journal of Zoology. 2014-06-05, roč. 62, čís. 3, s. 216–222. Dostupné online [cit. 2024-04-10]. ISSN 1446-5698. DOI 10.1071/ZO13066. (anglicky)
- ↑ Larus pacificus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2018 [cit. 2024-04-04]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22694279A132537859.en. (anglicky)
- ↑ WAKEFIELD, W. C.; WAKEFIELD, E.; RATKOWSKY, David. Are Kelp Gulls Larus dominicanus replacing Pacific Gulls L. pacificus in Tasmania?. Australian Field Ornithology. 2019, roč. 36, s. 47–55. Dostupné online [cit. 2024-04-10]. (anglicky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- HIGGINS, P. J.; DAVIES, S.J.J.F, 1996. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Volume 3, Snipe to pigeons. Svazek 3. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195530704. (anglicky)
- Kolektiv autorů. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia), 2007. ISBN 978-0-949819-99-4. (anglicky)
- OLSEN, K. M. O.; LARSSON, H. Gulls of North America, Europe and Asia. Princeton & Oxford: Princeton University Press, 2003. ISBN 0-691-11327-0. (anglicky)
- OLSEN, Klau Malling. Gulls of the World: The Photographic Guide. London: Chrostopher Helm, 2018. ISBN 978-1-4081-8911-5. (anglicky)
- SIMPSON, Ken. Field guide to the birds of Australia: the most complete one-volume book of identification. 6. vyd. Australia: Penguin, 1999. Dostupné online. ISBN 0-670-87918-5. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu racek velkozobý na Wikimedia Commons 
Taxon Larus pacificus ve Wikidruzích
