Budova Slovenského rozhlasu
Budova Slovenského rozhlasu je architektonicky zajímavá stavba v Bratislavě na Mýtné ulici.
Je postavena z ocelové konstrukce ve tvaru obrácené pyramidy. Autory projektu jsou Štefan Svetko, Štefan Ďurkovič a Barnabáš Kissling. Projekt vznikl v roce 1967. Stavba byla dokončena až v roce 1983. Obsahuje velkorysé vnitřní prostory, vynikající koncertní síň a dobře vybavené nahrávací studia. Je zde umístěny i jedny z největších varhan na Slovensku. Celková výška budovy po vrchol antény je 80 metrů. Je nositelem titulu Stavba století na Slovensku v kategorii Společenské stavby.[1]
Se zkušebním vysíláním z této budovy se začalo v roce 1984. Pravidelné vysílání probíhá od 27. března 1985.
Architektura
Budova Slovenské rozhlasu, jedna z architektonických dominant Bratislavy, byla postavena v době, kdy umění ovládal všudypřítomný socialistický realismus. Přesto, že ho mnozí považují za "železnou pěst režimu, kterou zde udeřil na stůl, aby prosadil přes ni svou pravdu", domácí i zahraniční architektonické kruhy mu přiznávají dnes i pozitivní hodnoty. V rámci města jde o výjimečnou budovu, koncept svědectví doby, ve které vznikala. Tato doba byla příznivě nakloněna velkorysým řešením. Právě proto mohly jeho tvůrci experimentovat, použít progresivní technologie a konstrukční principy.
Tvorba budovy probíhala v době politického uvolnění. O autorech budovy rozhlasu rozhodla soutěž v roce 1963. Vítězem se stal architekt Miloš Chorvat, investor se však po zvážení všech pro a proti rozhodl realizovat druhý nejvyšší oceněný návrh architektonického kolektivu Štefan Svetko - Štefan Ďurkovič - Barnabáš Kissling, jehož formu tvořila obrácená pyramida z ocelové konstrukce. Společná představa se formovala delší dobu, ale skupina se shodovala v jednom, vyhnout se oblíbené zavedené koncepci "plackovežáku". Většina institucí se totiž v období socialistického realismu stavěla tak, že vstupní a společenské prostory byly sdružené v nízké "placce", ke které "přilepili" věžák s administrativou. "Návrh jsme stále korigovali kvůli potřebě expresivního výrazu. Tato budova neměla vypadat jako ledajaká jiná instituce, " říká Svetko, poslední žijící ze tří autorů projektu, s odstupem času hodnotí toto období jako poměrně příznivé. "Byly to roky, kdy se architektura začala vymaňovat z područí ideologie, ze stupidního panelákového režimu, a navazovala na předválečnou tradici, když u nás vznikaly kvalitní stavby, srovnatelné s vývojem ve světě." V návrhu šlo o to, jaká bude čitelnost obsahu budovy z její formy. Budova se neměla projevit navenek jako obyčejná administrativa. Urbanistické začlenění vycházelo z konceptu tzv. příčné osy - městského bulváru širokého 90 m, který měl procházet z Hlavního nádraží pod Medickou zahradu a Ondrejským hřbitovem a ústit do prostoru kulturně-společenského centra.
Rozložíté prostory, které rozhlas na svůj provoz nezbytně potřebuje, museli architekti soustředit na malém půdorysu. Jelikož radikálně odmítali verzi třiceti pater nad sebou, zpočátku uvažovali o rovném domě s ustoupení na koncích. Postupně však dospěli k symetrické kompozici ocelového koše, která měla výhodu, že dokázala udržet samu sebe - podobně jako koš z proutí. Tak vznikl tvar obrácené pyramidy, který okamžitě vyvolal mezi obyvatelstvem vznik fám a teorií. Od tvrzení, že jde o zmenšeninu Cheopsovy pyramidy, po úvahy nad negativními energiemi, které taková stavba do svého okolí vyzařuje. Svetko považuje podobné názory za vtipné, od reality na míle vzdálené. Konečná forma budovy vyplynula totiž z její funkce a potřeb a byla úzce provázána s použitým materiálem - ocelí. Na ideové vazby s exotickými kulturami autoři ani nepomysleli.
Na Slovensku byl rozhlas prakticky první ocelovou budovou. Toto prvenství však s sebou přineslo několik nevýhod. Jelikož stavitelé nebyli na práci s ocelovou konstrukcí zvyklí a kontakty se světovým vývojem byly více než chabé, učili se na vlastních chybách. Spojovací systémy použité na stavbě rozhlasu vymýšleli architekti takříkajíc na koleně ve spolupráci s dělníky. Stalo se také, že na sluneční straně začala ocelová konstrukce v létě praskat. Selhávaly často základní věci, dělníci nebyli zvyklí pracovat profesionálně, precizně, takže samotní architekti trávili víkendy čištěním obkladů, ušpiněných od malty. Podle Svetka jsou některé místnosti rozhlasu i dnes "upravené hůř než stáje", což je pro autora takového projektu víc než ponižující.
Budova rozhlasu má mohutnou podnož s hlavními nahrávacími a zařízeními, které jsou důkladně odizolovány od jakéhokoli hluku. Její ploché střechy s více rovinami tvoří rozsáhlé terasy, v nichž se ozývá vize moderního rozvolnění města, rozvinutá pozdní moderní o mimoúrovňové terasy. Z nich měli vycházet mosty spojující tento komplex přes okolní komunikace s přilehlými objekty a tvořící součást kolemjdoucích pěších tras. Nad podnoží stojí na devíti mohutných křížových stojkách redakční a vysílací část. Pracoviště redakcí se nacházejí za sítí diagonálních ocelových vazníků, které zároveň tvoří vzhledovou strukturu fasády. Střed pyramidy tvoří železobetonové komunikační jádro a mezi ním a obalem se směrem nahoru rozšiřuje vnitřní hala. Přechází na výšku pěti podlaží. Největší přínos znamenala interiérová úprava budovy rozhlasu. Trojice autorů zamýšlela vytvořit jakousi kancelářskou krajinu, plnou světla, zeleně, vzduchu. Prostory šesti podlaží měly být otevřené a vzájemně provázané. Tuto myšlenku se však nepodařilo realizovat do detailů, zůstala jen torzem. Svetko se domnívá, že šlo - v našich podmínkách - o příliš progresivní chápání architektury a života v ní. Našinec - ať je to úředník nebo kreativní pracovník - stále upřednostňuje, když se může zavřít mezi čtyři stěny a nevidět, neslyšet ... V interiérech rozhlasu se najdou rarity, jakou je například Velké koncertní studio. Sál visí v prostoru na ocelové konstrukci s pružinami shora. Dříve se kovové pružiny umisťovali ve spodních částech akusticky náročných prostor, opotrebovali se a časem ztrácely smysl. V koncertním sále rozhlasu nesou mnohem menší zátěž, je k nim volný přístup a lze je vyměňovat.
Ne všechny původní záměry Svetko, Ďurkoviče a Kissling se dočkaly uskutečnění. Architekti plánovali využití teras a bezprostředního okolí budovy rozhlasu ve prospěch kulturního života, zamýšleli také další stavby. Navržený komplex rozhlasového centra se neměl uzavírat do sebe. Vytváří bohaté společenské prostředí, výtvarně i účelově velmi působivé, organizující široké zájmové území. Mezi uvažovanými okolními budovami měl být rozhlas, jak dnes vidíme sám o sobě dost vysoký, pouze drobnou stavbou. Vize velké modernizace této části města stála na starší myšlence, podle které se měla tudy táhnout chybějící okružní městská komunikace kruhové zatahovací a tažené centrální městskou oblast. V době, kdy Slovenský rozhlas vznikal, byla Mýtna ulice téměř periferní částí Bratislavy. Rozhlas měl být jednou z prvních budov, které později vytvoří příčnou osu městské zástavby, tedy jakýsi přechod mezi Starým a Novým Městem. Příčná osa byla nápadem architekta Hrušky. Její začátek plánoval v predstaničném prostoru, pokračovala by vedle v areálech vysokých škol. Měla obsahovat ubytovací, kulturní, společenské a sportovní zařízení a také koncepčně soustředit vládní budovy. Projekt zůstal nezrealizovaný. Stavba byla dokončena až v roce 1985. Po roce 1989, když se monopol velkého a jediného státního rozhlasu rozplynul, se ukázalo, že provoz může fungovat i v skromnějších prostorách. Budova se také začala zpochybňovat z hlediska provozní náročnosti. Budova rozhlasu v blízké budoucnosti pravděpodobně změní majitele. Architektura, navrhovaná a pokrývající konkrétní potřeby rozhlasu, ukrývá kvalitní technické vybavení, které zůstane po prodeji anonymnímu kupci téměř nevyužité. Instituce dostane nedostatečnou, provizorní náhradu. Štefan Svetko si sice dokáže představit využití rozhlasové budovy i v podobě muzea moderního umění či podobné kulturní instituce.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Budova Slovenského rozhlasu na slovenské Wikipedii.
Literatura
- http://www.asb.sk/portal/2007/09/28/architektura/nadcasova-architektura/slovensky-rozhlas-v-bratislave.html
- 09.05.2005, Hospodářské Noviny
- Čomaj J .: Architekt Svetko: Vydavatelství MAGMA, Čadca 1998
- Dulla M., Moravčíková H .:Architektura Slovenska v 20.stol.: Vydavatelství SLOVART- Bratislava 2002, str. 220 - 223.