Zvonařka (Vinohrady)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
U Zvonařky 3, Praha-Vinohrady

Zvonařka je místní název části Vinohrad v Praze 2 pojmenované po zaniklé vinici a usedlosti, která se nacházela na Královských Vinohradech (dnes Praha 2–Vinohrady), na ostrohu nad Nuslemi s potokem Botičem a zářezem ulice Bělehradské (dříve Linecké) a svahu přilehlém k supermarketu Billa. Bývalou usedlost dnes připomíná pomístní název Zvonařka, názvy ulic U Zvonařky a Pod Zvonařkou, a název občasně užívané zastávky a obratiště tramvají.

Vinice a usedlost[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zvonařka (usedlost).

Vozovna a tramvajový provoz[editovat | editovat zdroj]

Tažná tramvaj na obratišti Zvonařka

20. května 1884, zároveň s tratí Můstek – Královské Vinohrady, byla v sousedství Zvonařky uvedena do provozu vozovna koňky, označovaná názvem Zvonařka. Byla tvořena halou s dvěma kolejemi a stájemi pro 160 koní. Roku 1900 byl přilehlý úsek trati k hornímu konci Nuselských schodů elektrifikován. Z provozu byla vozovna oficiálně vyřazena po zahájení provozu nové vozovny elektrických drah v Karlíně v roce 1900, její kolejiště je však statisticky vykazováno ještě v roce 1903. 9. září 1904 byl zrušen úsek trati nad Nuselské schody a v Šafaříkově ulici byla ponechána pouze kusá kolej o délce asi 100 metrů pro odstavování vlečných vozů. 19. prosince 1904 byl pozemek s vozovnou prodán továrníkovi O. Skřivanovi, který nechal objekty vozovny zbourat a na pozemku vystavěl nové domy.[1]

29. června 1967 bylo na křižovatce ulic Šafaříkova, U Zvonařky a Záhřebská otevřeno nově vybudované obratiště tvořené vratným trojúhelníkem, dnes již poslední obratiště tohoto typu v Praze. Bylo zamýšleno k používání pouze při výlukách, zastávky nesou název Zvonařka. Kvůli častému parkování automobilů v průjezdním profilu tramvají je nelze využívat pro operativní obracení tramvajových vlaků.[2]

Od 25. 3. 2017 je zde ukončena nostalgická linka č. 23, na kterou jsou vypravovány vozy Tatra T3, T3SU, T3SUCS, T3M a po dokončení oprav i vozy T2R[3].

Chmelova továrna na šunku a uzenářské zboží[editovat | editovat zdroj]

V roce 1889 zakoupili pozemky usedlosti Zvonařka manželé Antonín a Josefa Chmelovi a vybudovali zde roku 1894.[4] technicky moderní špičkově vybavenou továrnu, do které přestěhovali svůj podnik na zpracování uzenin. Na místě zbouraných budov postavili v letech 1896–1898[5] nový reprezentativní obytný dům čp. 65 (dnešní hotel Le Palais, U Zvonařky 65/1, původně ul. Čelakovského), který je tvořen dvojicí třípatrových činžovních domů spojených jednopatrovým křídlem, přičemž jižní křídlo doplňuje nárožní věž kruhového půdorysu (válcový arkýř s věžičkou). Zpracovatelský provoz zahrnoval dílny a rozsáhlé udírny, chladírny a sklady. Výrobní kapacita byla až 5 metrických centů masa za hodinu, udírna měla kapacitu 10 tun masného zboží, sklady byly ve dvoupatrových sklepích. Osvětlení bylo od počátku elektrické, chladící a výrobní stroje i dynamo pro výrobu elektřiny poháněl parní stroj o síle 50 koní. Stavbu provedl dle vlastních plánů stavitel Josef Martin, strojní vybavení dodala smíchovská továrna Ringhoffer.[6] V činžovním domě č. 65 strávil poslední roky svého života malíř Luděk Marold.[4] Továrna se proslavila zejména výrobou Pražské šunky, kterou rozvážela po celém světě, mimo jiné byla dvorním dodavatelem pro rakouské, bavorské a rumunské panovnické dvory.[4] Roku 1899 zakladatel zemřel, výroba však pokračovala nepřetržitě dál. Koncem 20. let 20. století akciová společnost zaměstnávala na 206 dělníků a 30 úředníků a v Praze měla na 10 filiálních závodů a prodejen.[7] Roku 1950 byl podnik znárodněn a přeměněn na Státní masný průmysl Zvonařka. Vyráběly se zde salámy, špekáčky, tlačenky, játrovky a další výrobky, avšak areál byl zanedbáván a chátral a technologie stárla.[7]

Státní masný průmysl v 70. až 80. letech otevřel nové provozy v Písnici a Čakovicích na okraji Prahy.[8] Kouř, smrad, hluk z expedice a častý provoz dodávkových a nákladních aut se stal na Zvonařce předmětem protestů místních obyvatel. Roku 1983 byl provoz uzavřen.[7][4]) Po skončení výroby areál značně chátral.[4]

Hotel a obytný komplex[editovat | editovat zdroj]

Obytný komplex na místně původní usedlosti (pohled z Bělehradské od nákupního centra Billa)

Po sametové revoluci v roce 1989 byl objekt koupen soukromým investorem. V 90. letech se majitelem celého komplexu stala firma UBM Bohemia. Ta rozhodla o rekonstrukci památkově chráněného obytného objektu a na místě bývalých provozních objektů chtěla postavit rezidenční a administrativní centrum. Proti tomu se zvedla vlna odporu, která však investora neodradila. V roce 1997 byly zahájeny demoliční práce bývalých výrobních provozů, na kterých se podílel unikátní bagr s ramenem dlouhým 27 metrů.[7]

V památkově chráněné obytné budově byly zrekonstruovány byty s freskami, které jsou pravděpodobně dílem zdejšího obyvatele, malíře Luďka Marolda, a budova byla přeměněna na pětihvězdičkový hotel Le Palais. Na místě zbouraných provozních budov vznikl komplex obytných budov Rezidence Zvonařka. Tvoří ji sedm rozsáhlých zděných bytových objektů s dvoupodlažními garážemi a železobetonovými suterény. Vstupní prostory v přízemí jsou opatřeny obklady z přírodního kamene. Byty jsou tu s vysokým standardem, od garsonek až po mezonetové. Jihozápadní orientace zaručuje bytům celodenní proslunění a daleké výhledy přes Nuselské údolí. Součástí komplexu je i krytý plavecký bazén a relaxační centrum. Vstup do garáží i celého areálu je kontrolovaný.[7] Na fasádě budovy však dosud zůstal znak Chmelova řeznictví a součástí vnitřní výzdoby je obraz Antonína Chmela.[8]

Na hraně terasy bývalé zahrady pod objektem zůstal polygonální zděný altán se stanovou střechou a s klenutým schodištěm uvnitř.[5]

13. listopadu 2002 byl hotel s altánem (bez zahrady) prohlášen za kulturní památku, která je evidována pod rejstříkovým číslem 52165/1-2322. Památkový katalog popisuje památkovou hodnotu takto: „Vynikající příklad representačního obytného objektu na pohledově i urbanisticky exponovaném místě, doplněný slohově jednotnou bývalou provozní budovou. Velmi cenné je dochované vybavení interiéru, které má vysokou umělecko řemeslnou hodnotu.“[5]

Od roku 1993 je celá širší oblast chráněna jako památková zóna Vinohrady, Žižkov, Vršovice.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vozovna koňky Zvonařka, Pražské tramvaje.cz, text nedatován
  2. Trojúhelník Zvonařka, Pražské tramvaje.cz, text nedatován
  3. „Té dvojky“ doma v Ostravě: po opravě budou jezdit v Praze | Aktuality |. www.ekova.cz [online]. [cit. 2019-03-29]. Dostupné online. (česky) 
  4. a b c d e Usedlost Zvonařka, Neznámá Praha, 9. 12. 2011, np, anonymní web
  5. a b c měšťanský dům s altánem, s omezením: bez zahrady, U Zvonařky 65/1, Památkový katalog
  6. Markéta Mráčková, Marek Šilar: Zmizelá místa Vinohrad díl 2, průvodce ke Dni architektury 2015, Cosa.cz. Bod 10: První česká továrna na šunky a uzenářské zboží Antonín Chmel, 1898, str. 37
  7. a b c d e Usedlost Zvonařka, autor neuveden, text nedatován, datum přístupu 2015-10-17
  8. a b Zvonařka a pražská šunka, připravil Petr Sojka – reportáž České televize, Z metropole, premiéra ČT1 31. 5. 2014, 12:00

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERAN, Lukáš, ed. a VALCHÁŘOVÁ, Vladislava, ed. Pražský industriál: technické stavby a průmyslová architektura Prahy: průvodce. 2., rozš. vyd. V Praze: České vysoké učení technické, ©2007. 303 s. ISBN 978-80-01-03586-3. Kapitola 6 – Vinohrady, Vršovice, s. 131, č. 163.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]