Zbojnictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Karpatský zbojník na rytině podle předlohy Kašpara Luykena z r. 1703

Zbojnictví, v právní terminologii období pozdního feudalismu totéž co lupičství, tj. odnímání majetku druhým pomocí násilí nebo pod hrozbou násilí. V českých zemích sociální jev typický především pro východní Moravu (Valašsko) a území dnešního Těšínska od 16. do 18. století. Po porážce protihabsburského povstání Františka II. Rákocziho a szatmárském míru (1711) se myšlenky protihabsburského odboje šířily také prostřednictvím někdejších povstaleckých bojovníků, kteří se ke zbojnictví uchylovali (např. Juraj Jánošík) a jejichž akce měly charakter odporu proti stávajícímu zřízení. Na východní Moravě zbojnictví nikdy nenabylo charakteru masového poddanského hnutí, za třicetileté války bylo jedním z průvodních jevů válečné doby a někteří ze zbojníků se činně zapojili do valašských povstání poddaných, ke zbojnictví se pak vrátili i po odeznění poddanských vzpour. Po polovině 18. století se zbojnictví jako terminus technicus zvolna vytrácí s postupující germanizací státní správy po tereziánských reformách. Vztah lidové ústní tradice ke zbojnictví je rozporný, na jedné straně jsou zbojníci opěvováni jako mstitelé panské zvůle (zvláště ve slovenské lidové tradici), na východní Moravě jsou naopak zbojníci líčeni jako temné síly, schopní jakéhokoliv násilí a všehoschopní zločinci (srov. např. dílo Jana Kobzáně, O zbojníkoch a pokladoch, Praha 1927). Lidová slovesnost obdařila gloriolou také potíratele zbojnictví, jimiž byli na Valašsku portáši.

Termín zbojník se do českých zemí dostal ze Slovenska (srov. výraz "zbojstvo" v § 205 "O tom, kdož pokoj ruší" v Knize Žilinské) z 15. století, doklady o rozšíření tohoto pojmu na Moravě jsou však až ze 16. století. Známý je záznam v kronice meziříčského měšťana Jana Fučíka, který se vztahuje k roku 1577. V něm se uvádí, že toho roku byli "kati zbiti v šerhovni od zmučeného zbojníka". Dobové prameny označují zbojníky také jako loupežníky, raubíře, rabovníky, horní chlapy, zbůjníky nebo zbuníky, zducháče či zemské škůdce.

Literatura[editovat | editovat zdroj]