Přeskočit na obsah

Válka v Podněstří

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Válka v Podněstří
konflikt: Postsovětské války
Podněstří
Podněstří

Trvání2. května21. července 1992
MístoPodněstří, Moldavsko
VýsledekPodněstří se stalo de facto nezávislou, ale mezinárodně neuznávanou republikou.
Strany
PodněstříPodněstří Podněstří
RuskoRusko Rusko

podpora:
SNS

MoldavskoMoldavsko Moldavsko

podpora:
RumunskoRumunsko Rumunsko

Velitelé
Podněstří Igor Smirnov
Rusko Alexandr Lebeď
Moldavsko Mircea Snegur
Síla
Podněsterské ozbrojené síly
Ministerstvo vnitřních záležitostí PMR
  • podněsterská policie

Ozbrojené síly Ruské federace

  • 14. Armáda

ruští a ukrajinští dobrovolníci

celkem: 14 000 pravidelných jednotek,
9 000 milicí,
5 000+ dobrovolníků

Moldavské ozbrojené síly
Moldavské Ministerstvo Vnitra
  • policie

rumunští dobrovolníci celkem: 25 000–35 000

Ztráty
364–913 mrtvých,
624 zraněných[1][2]
279–324 mrtvých,[3][4]
180 zraněných

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Válka v Podněstří byl ozbrojený konflikt, který vypukl mezi ozbrojenými silami Podněstří, podporovanými ruskou armádou, a moldavskou armádou.

Příčiny konfliktu

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Podněsterské moldavské republiky.

Během poválečného období se v Podněstří soustředila většina průmyslu v Moldavské SSR a v souvislosti s tím došlo ke značnému přílivu jiných národností ze SSSR a to především Rusů a Ukrajinců. To způsobilo rusifikaci Podněstří. V rámci perestrojky došlo k nacionalistickým tendencím Moldavanů a byl podán návrh zákona, díky kterému by byla jediným úředním jazykem Moldavské SSR moldavština.

To vyvolalo nevoli u rusky mluvícího obyvatelstva, především na levém břehu Dněstru, kde tvořili Rusové dvě třetiny obyvatel. Nejvyšší sovět Moldavské SSR zákon i přesto v roce 1989 přijal. V létě 1990 se konal 1.sjezd poslanců Podněsterského regionu, na kterém byl vznesen požadavek na vytvoření Autonomní Podněsterské Moldavské SSR. Jako ASSR by totiž Podněstří mohlo mít jako druhý úřední jazyk ruštinu. Kišiněv se k návrhu postavil negativně a na druhém sjezdu v září byla vyhlášena Podněsterská Moldavská Sovětská Socialistická Republika, coby svazová republika SSSR. Byl zvolen prozatímní Nejvyšší sovět a předseda republiky, Igor Nikolajevič Smirnov (funkce přejmenována na prezidentskou). V březnu roku 1991 se konalo referendum o zachování SSSR, ve kterém se 98% voličů vyjádřilo pro. Přestože byl tento krok protiústavní,[zdroj?] vedení SSSR ho potichu uznalo. Šlo totiž o výjimečný případ, jelikož ve zbylém území SSSR docházelo k opačným protisovětským tendencím. 25. srpna došlo ke 4. sjezdu poslanců Podněstří, který z důvodu krize SSSR vydal deklaraci o nezávislosti PMR. Došlo také k přímé volbě prezidenta, ve které byl zvolen Igor Smirnov. 27. srpna došlo k vydání deklarace o nezávislosti Moldavska, kterou byla zrušena Moldavská SSR a sloučena tak tehdejší meziválečná Moldavská ASSR se střední Besarábií. Podněsterské vedení obhajovalo svou nezávislost navázáním na Moldavskou ASSR, které se Moldavsko zrušením zákona o Moldavské SSR vzdalo. 29. srpna byl moldavskými tajnými službami zajat Igor Smirnov společně s gagauzským představitelem. Tento čin vyostřil vztahy mezi oběma zeměmi. Osvobozením obou představitelů dosáhlo Podněstří blokádou důležité tratě Kišiněv-Tiraspol-Oděsa.

Ozbrojený konflikt

[editovat | editovat zdroj]

Válka de facto vypukla už v roce 1990, ale intenzivní boje začaly až na jaře 1992, a skončily téhož roku v létě, zásahem ruských jednotek, které byly umístěny, ve městě Bendery, kde probíhaly nejtěžší boje. Bendery jsou jediným Podněsterským územím, západně od Dněstru. Konflikt si vyžádal kolem 1000 obětí, z toho 400 civilistů.

  1. Dnestrovskaya Pravda, no. 84-85, page 2, November 24, 2001
  2. ВОЗРОЖДЕННОМУ В ПРИДНЕСТРОВЬЕ ЧЕРНОМОРСКОМУ КАЗАЧЬЕМУ ВОЙСКУ – 15 ЛЕТ Archivováno 3. 5. 2007 na Wayback Machine. Olvia Press. Dec 18, 2006. Retrieved 2006, December 18; See also: "В Приднестровье отмечают 15-летие Черноморского казачьего войск," Archivováno 22. 2. 2014 na Wayback Machine.«Новый Регион – Приднестровье», December 14, 2006.
  3. Monumentul eroilor căzuți în războiul transnistrean [online]. Monument.md, 1998-08-29 [cit. 2011-09-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne July 22, 2011. 
  4. Accente, Nr. 36, March 14, 2002

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]