Vymírání trias-jura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Vymírání na přelomu triasu a jury nastalo zhruba před 201,3 milionu let. Patří k jedněm z pěti největších extinkcí v dějinách života na Zemi a je zařazováno do tzv. velké pětky vymírání.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Vyhynulo při něm asi 23 % čeledí a 48 % všech tehdejších rodů. Jeho příčiny jsou nejasné a nejčastěji se hovoří o gradujících změnách klimatu, fluktuaci hladiny moří, vulkanismu nebo dopadech asteroidů. Důsledkem tohoto vymírání vymizela většina nedinosauřích archosaurů a také většina synapsidů, z nichž přežili jen praví savci. Obecně se tvrdí, že také díky této katastrofě mohli dinosauři ovládnout suchozemské ekosystémy v následující juře a křídě. Mezi rostlinami přežily toto vymírání zejména druhy s tužšími a mohutnějšími listy.[1][2] Objevují se však také názory, že k tomuto vymírání vlastně nedošlo, neboť mělo podobu několik milionů let trvajících postupných biotických krizí.[3] Přinejmenším jedna výrazná biotická krize v období pozdního svrchního triasu (věk rét, relativně krátce před vymíráním na přelomu triasu a jury) je doložitelná v tehdejších mořských ekosystémech Tethydy.[4]

Graf, zobrazující vymírání různých skupin obratlovců na přelomu triasu a jury

Koncem období triasu docházelo k dlouhodobější kontinuální vlně vymírání, kulminující samotným hromadným vymíráním na přelomu triasu a jury před 201,3 milionu let. K vymírání ale docházelo již na přelomu geologických věků nor a rét, asi před 205 miliony let.[5]

Kráter Rochechouart[editovat | editovat zdroj]

Dlouhou dobu se předpokládalo, že s vyhynutím mohl souviset impaktní kráter Rochechouart ve Francii. Ten je ale pro zavinění globální katastrofy příliš malý (asi 20 – 30 km v průměru) a také příliš geologicky starý, podle nejnovějšího datování z roku 2017 předchází totiž událost na konci triasu asi o 5 milionů let (jeho stáří činí zhruba 206 milionů let).[6]

Sopečná činnost[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejpravděpodobnější příčiny vymírání patří extrémně silná vulkanická činnost na konci triasového období, pro níž existuje množství geochemických a sedimentologických důkazů, například z území dnešní Brazílie.[7] Jedním z významných faktorů při vymírání přitom mohly být mutagenní látky, vyvrhované ve velkém objemu tehdejšími vulkány (jejichž vliv byl prokázán zejména u tehdejších rostlin).[8][9]

Výzkum izotopů chemických prvků platinové skupiny (zejména pak iridia) v horninách příslušného stáří dokazuje, že vymírání bylo s největší pravděpodobností způsobeno masivní vulkanickou činností v rámci CAMP (Centrální atlantické magmatické provincie), nikoliv impaktem mimozemského tělesa.[10]

Jedním z faktorů významných pro vymírání byla i extrémně velká produkce oxidu uhličitého, vypouštěného sopkami v rámci CAMP do ovzduší. Některé hodnoty, zjištěné z fosilního a geologického záznamu, se blíží současným emisím produkovaným lidskou civilizací.[11]

Vymírání archosauromorfů[editovat | editovat zdroj]

Vymírání na konci triasu je typické zmizením velké části druhové biodiverzity vývojově primitivních (bazálních) archosauromorfů - například dinosauromorfů, terapsidů a dalších. Výzkumy nepotvrdily, že by hlavní roli v tomto vymírání hrály například rozměry nebo jiné vlastnosti. Existuje však fylogenetický trend pro větší pravděpodobnost vyhynutí blízce příbuzných linií.[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Soh, W.K., Wright, K.L, Bacon, T.I., et al. (2017). Palaeo leaf economics reveal a shift in ecosystem function associated with the end-Triassic mass extinction event, Nature Plants, 3; doi:10.1038/nplants.2017.104, 2017.
  2. http://blogs.egu.eu/geolog/2017/10/11/how-certain-plants-survive-mass-extinction-events-study/
  3. Spencer G. Lucas & Lawrence H. Tanner (2018). The Missing Mass Extinction at the Triassic-Jurassic Boundary. In: Tanner L. (eds) The Late Triassic World. Topics in Geobiology 46: 721-785. doi: https://doi.org/10.1007/978-3-319-68009-5_15
  4. https://sciencetrends.com/environmental-changes-in-the-late-triassic-a-critical-time-in-earths-history/
  5. Manuel Rigo, Tetsuji Onoue, Lawrence Tanner, Spencer G. Lucas, Linda Godfrey, Miriam E. Katz, Mariachiara Zaffani, Kliti Grice, Jaime Cesar, Daisuke Yamashita, Matteo Marona, Lydia S. Tackett, Hamish Campbell, Fabio Tateo, Giuseppe Concheri, Claudia Agnini, Marco Chiari & Angela Bertinelli (2020). The Late Triassic Extinction at the Norian/Rhaetian boundary: Biotic evidence and geochemical analysis. Earth-Science Reviews, 103180. doi: https://doi.org/10.1016/j.earscirev.2020.103180
  6. Benjamin E. Cohen, Darren F. Mark, Martin R. Lee and Sarah L. Simpson (2017). A new high-precision 40Ar/39Ar age for the Rochechouart impact structure: At least 5 Ma older than the Triassic–Jurassic boundary. Meteoritics & Planetary Science (advance online publication) doi: 10.1111/maps.12880 http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/maps.12880/full
  7. Thea H. Heimdal, Henrik. H. Svensen, Jahandar Ramezani, Karthik Iyer, Egberto Pereira, René Rodrigues, Morgan T. Jones & Sara Callegaro (2018). Large-scale sill emplacement in Brazil as a trigger for the end-Triassic crisis. Scientific Reports 8, Article number: 141. doi:10.1038/s41598-017-18629-8
  8. Sofie Lindström; et al. (2019). Volcanic mercury and mutagenesis in land plants during the end-Triassic mass extinction. Science Advances, 5(10): eaaw4018. doi: 10.1126/sciadv.aaw4018
  9. https://paleonerdish.wordpress.com/2019/10/25/mutagenesis-in-land-plants-during-the-end-triassic-mass-extinction/
  10. Christian Tegner, Andrea Marzoli, Iain McDonald, Nasrrddine Youbi & Sofie Lindström (2020). Platinum-group elements link the end-Triassic mass extinction and the Central Atlantic Magmatic Province. Scientific Reports, 10, Article number: 3482. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-020-60483-8
  11. Manfredo Capriolo, Andrea Marzoli, László E. Aradi, Sara Callegaro, Jacopo Dal Corso, Robert J. Newton, Benjamin J. W. Mills, Paul B. Wignall, Omar Bartoli, Don R. Baker, Nasrrddine Youbi, Laurent Remusat, Richard Spiess & Csaba Szabó (2020). Deep CO2 in the end-Triassic Central Atlantic Magmatic Province. Nature Communications 11, Article number: 1670. doi: https://doi.org/10.1038/s41467-020-15325-6
  12. Bethany J. Allen, Thomas L. Stubbs, Michael J. Benton & Mark N. Puttick (2018). Archosauromorph extinction selectivity during the Triassic-Jurassic mass extinction. Palaeontology. doi: https://doi.org/10.1111/pala.12399

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]