Velká turecká válka
Velká turecká válka (objevuje se i pod jinými názvy, např. pátá rakousko-turecká válka nebo sedmá benátsko-turecká válka) byla v letech 1683–1699 řada válečných střetnutí mezi Osmanskou říší a jejími protivníky v čele s Rakouskou monarchií. Válka začala roku 1683 druhým obléháním Vídně čtvrtmilionovou tureckou armádou. Tu se spojeným evropským vojskům podařilo v bitvě u Vídně porazit. Rakouské diplomacii se pak roku 1684 podařilo spolu s Polskem a Benátkami ustavit Svatou ligu proti Osmanům, k níž se o dva roky později připojilo i Rusko.
Válka pak probíhala na řadě míst východní Evropy a Balkánu. Habsburkům se v první fázi války podařilo upevnit postavení v Uhrách, kde dosáhli dědičnosti trůnu, a zejména svrhnout „slovenského krále“, knížete Imricha Tököliho, který se předtím podrobil Cařihradu. Polská vojska Jana III. Sobieského třikrát vpadla do Moldavska.
Roku 1687 byl sultán Mehmet IV. sesazen janičáři, ale ani jeho nástupce Sulejman II. nebyl zprvu ve válce příliš úspěšný. Roku 1688 padl do rukou Habsburků Bělehrad a roku 1689 Skopje. Koncem téhož roku však velkovezír Mustafa Köpröli shromáždil silnou armádu a roku 1690 zahájil úspěšnou protiofenzívu. V říjnu 1690 Turci dobyli Bělehrad zpět a v následujících letech se válčilo se střídavými úpěchy až do uzavření míru ve Sremských Karlovicích 26. ledna 1699. Habsburci jím získali celé Uhry vyjma Banátu a navíc i Sedmihradsko.
Literatura
- RYCHLÍK, Jan; PENČEV, Vladimir. Od minulosti k dnešku. Dějiny českých zemí. Praha: Vyšehrad, 2013. ISBN 978-80-7429-387-0. s. 240–243
