Umar II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Umar II.
Portrét
Narození 2. listopadu 681
Medína
Úmrtí 5. února 720 (ve věku 38 let)
Church of Saint Simeon Stylites
Potomci Abdul-Malik ibn Umar ibn Abdul-Aziz
Otec Abd al-Aziz ibn Marwan
Matka Leila Bint Asim
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Umar II. (68211. února 720), celým jménem Umar ibn Abd al-Azíz. Arabský chalífa z rodu Umajjovců v letech 717720. Synovec chalífy Sulajmána. Za jeho vlády došlo k řadě zásadních vnitřních reforem chalífátu.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Umar se narodil v Medině jako syn egyptského místodržitele Abd al-Azíze. Byl zde vychován a vzdělán místními teology a právníky. Pod jejich vlivem se z něj stal člověk přísných mravních zásad a přepjatě zbožný asketa. V letech 705712 byl místodržícím v Medině. Jeho režim však byl příliš shovívavý vůči podvratným živlům, kteří se sem stahovali z oblasti Iráku před přísností místodržitele al-Hadždžádže. Ten nakonec zasáhl u chalífy Al-Valída a ten Umara z jeho pozice odvolal.

Roku 716 zemřel Sulajmánův syn, který měl nastoupit na trůn, a dvorní teolog Radžá ibn Haiwa al-Kindí prosadil u chalífy Sulajmána nástupnictví Umarovo. [1]

Chalífa[editovat | editovat zdroj]

Umar II. byl spíše stoupencem míru a jako chalífa se více věnoval vnitřním poměrům a problémům rozsáhlé říše.

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Vojenské akce byly omezeny na minimum. Arabská říše se musela vzpamatovat z kruté porážky u Konstantinopole v letech 717 – 718. Na západní hranici chalífátu se ve velké míře uplatnili islamizovaní Berbeři, kteří pod vedením umajjovských správců podnikali útoky proti křesťanům v Asturii a ve Francii. [2] Na východní hranici říše docházelo také k občasným kořistnickým výpravám směřujícím do střední Asie. [3]

Vnitřní politika[editovat | editovat zdroj]

I přes náboženskou horlivost a zbožnost se chalífa choval shovívavě vůči příznivcům Alíovců i cháridžitům, čímž dosáhl relativního klidu a poklesu útoků těchto sektářů.

Zcela jinak se díval na problematiku konverzí než jeho předchůdci. Uplatnil různé výhody, kterými byli lákáni jinověrci k přestupům na Islám. Jiná vyznání byla zatížena vyššími daněmi a zároveň postižena řadou zákazů např. zákaz stavění chrámů, vyšších domů, chování vepřů, pití vína, nošení zbraní, jízda na koni etc. Tyto metody slavily úspěchy hlavně u Berberů v Maghrebu. [1]

Zároveň Umar II. řešil problém daňové povinnosti nových muslimů. Podle jeho předchůdce Umara měli muslimové platit pouze náboženskou daň a ostatní příjmy měly plynout z plateb jinověrců. Došlo však k masovým konverzím a útěkům nových muslimů z obdělávané půdy do měst. Tím se výrazně snížily příjmy chalífátu, které se například al-Hadždžádž snažil zvednout nařízením, že konvertité musí nadále platit daně a dále násilným připoutáváním k půdě. [4] Tento stav však pravověrný Umar II. vnímal jako rozpor s platným islámským právem. Musel však udržet stávající výši příjmů nebo ji dokonce zvednout.

Po poradě s právníky a teology učinil zásadní rozhodnutí. Půda, ze které plynou muslimské obci příjmy, nesměla být od roku 718 prodávána muslimům, a pokud se její majitel stal muslimem, připadla pak obci, která nesla hromadně povinnost tyto dávky platit. Konvertita k Islámu byl tak zbaven povinnosti platit dávky a mohl se odstěhovat, chtěl-li však na pozemcích zůstat, byly platby nahrazeny nově zavedeným nájemným. Fiskální zájmy státu tak byly dány do souladu s islámským právem. [1]

Zároveň chalífa zrušil jiné dávky a poplatky, které nebyly v souladu se zákonem a opět obnovil dřívější platby potomkům bojovníků z dřívějších velkých výbojů.

Umar II. také vystupoval proti mravní volnosti, za jejíž původce považoval hlavně básníky a pěvce. Odstranil je od dvora, Umar ibn Abí Rabí´a, tvůrce milostné poezie, musel složit slib, že přestane skládat básně, al – Ahvas byl poslán do vyhnanství na ostrov v Rudém moři. [5]

Smrt a následnictví[editovat | editovat zdroj]

Po Umarově smrti se opět uplatnil Abdulmalikův následnický systém. Na trůn usedl již třetí z jeho synů – Jazíd II.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s.66.
  2. R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. Praha 1996. s. 222.
  3. R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. Praha 1996. s. 249.
  4. F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s. 58.
  5. F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s. 67.

Prameny a literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DUPUY, R. E., DUPUY, T. N.: Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. 1. vyd. Praha: Forma, 1996. 667 s. ISBN 80-7213-000-5.
  • TAUER, Felix: Svět islámu. Praha, Vyšehrad, 1984. 303 s.