Umělecké studio (divadlo)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Umělecké studio, byla divadelní scéna založená v roce 1926 režisérem Vladimírem Gamzou.

Založení divadla[editovat | editovat zdroj]

Režisér Vladimír Gamza založil toto avantgardní studio[1] v roce 1926 a shromáždil osmičlenný divadelní soubor. Při provozování divadla využil svých zkušenosti z krátkého působení v Divadle na Vinohradech, v brněnském Národním divadle a z putovní divadelní společnosti České studio (založena v Brně v roce 1924 Gamzou a Josefem Bezdíčkem[2] pod patronací Jiřího Mahena, zaniklo v roce 1925). Pro Umělecké studio pronajal Gamza Uměleckou besedu na Malé straně v Praze a divadlo zahájilo činnost premiérou hry Dětský karneval dne 13. října 1926[3].

Zaměření divadla, soubor[editovat | editovat zdroj]

Gamza se hlásil ke stylu Moskevského uměleckého divadla a k režiím J. B. Vachtangova. Styl uplatňovaný v divadle lze charakterizovat jemnou hravou lyričností, dušezpytnými zámlkami, symbolickými snovými melancholickými stavy a hlubinnou psychologií s ironickými tóny. Postavy byly duševně propracované a inscenacím vládla přísná kolektivní souhra[4]. V divadle působili kromě Vladimíra Gamzy herci Ilona Kubásková, Světla Svozilová, Emilie Hráská, Viktor Očásek, Bohuš Záhorský, Václav Trégl a Ladislav Boháč[5]. Divadlo bylo řízeno kolektivně, herci měli právo žádat o režírování her. Kromě herců v divadle z finančních důvodů nikdo další nepůsobil, všechny potřebné činnosti vykonávali sami herci[6].

Zánik divadla[editovat | editovat zdroj]

Poslední premiérou byla Shakespearova hra Večer tříkrálový v Gamzově režii dne 18. dubna 1927. V květnu pak divadlo ukončilo činnost z finančních důvodů[7]. Po ukončení činnosti divadla odešel Vladimír Gamza do pražského Národního divadla[8].

Repertoár divadla, výběr[editovat | editovat zdroj]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Dlouho jsme spolu seděli ve Slavii; Gamza mi nastínil smělé plány, které měl s divadlem v Praze. Bude se hrát v Umělecké besedě; nejprve jen ve středu a v neděli, ale později se přejde na pravidelná denní představení. Divadlo se bude jmenovat "Umělecké studio". Dozvěděl jsem se také dramaturgický plán – vyslechl jsem jej s očima navrch hlavy. Členy divadla bude jen několik herců, s větším množstvím se nedalo počítat nejen pro velmi omezený zdroj financí, ale i pro omezené rozměry jeviště, kde se mohly uvádět jen komorní hry.
— Ladislav Boháč [9]

Osobnosti českého divadla o Uměleckém studiu[editovat | editovat zdroj]

Ladislav Boháč

  • Pak přišlo Umělecké studio Vladimíra Gamzy a poznamenalo mě na celý život. Bylo mým štěstím i neštěstím. Všechno jsem jím potom už poměřoval, proto se mi jinde pracovalo tak těžce[10].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 113–4
  2. Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 168
  3. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 96
  4. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 96
  5. Zdeněk Digrin: Bohuš Záhorský, Orbis, Praha, 1968, str. 13
  6. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 38, 42-43
  7. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 51,52
  8. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 113
  9. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 38
  10. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 280

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 35, 38, 40, 42–52, 54, 60, 280, foto 16, 17
  • Zdeněk Digrin: Bohuš Záhorský, Orbis, Praha, 1968, str. 12–23, 25, 139
  • Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 349–350
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 96, 124, 644, foto 47
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 35, 113–4, 587
  • Milan Obst, Adolf Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, ČSAV, Praha, 1962, str. 84