Sungské vojenství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Dlouhý na šířku orientovaný obraz osmi stojících mužů. Zleva doprava je první, třetí, pátá, šestá a osmá postava ozbrojena, první a poslední mají luk a meč, ostatní pouze jednu z těchto zbraní. Oblečeni jsou v tradičním čínském oděvu, třetí a šestý mají plášť pouze ke klenům. Všichni mají plochou černou čapku.
Čtyři generálové Čung-singu se čtyřmi pomocníky, obraz Liou Sung-niena (1174–1224). Druhý zleva stojí slavný sungský generál Jüe Fej.

Vojenství čínské říše Sung bylo významným faktorem státní moci. Síla armády vzrostla z necelých 400 tisíc mužů v počátcích sungské říše na více než milión, po vítězných taženích během sjednocování Číny v 10. století efektivnost armády přes značný početní stav klesla a ve 20. letech 11. století sungský stát ztratil severní Čínu, kterou dobyla říše Ťin. V následných reformách se zrodila úspěšnější armáda, která s pomocí silného loďstva a nových technologií, zejména střelného prachu, ubránila jižní Čínu před ťinskými útoky. Ve válce s mongolskou říší vedené v letech 1235–1279 sungská armáda podlehla a Čína byla dobyta Mongoly.

Wu a wen, násilí a kultura[editovat | editovat zdroj]

V sungské říši byl pro muže bez formálního vzdělání vstup do armády nejrychlejší cestou k moci a do vyšších vrstev společnosti.[1] Měl-li muž za sebou úspěšnou kariéru v armádě a mohl-li se pochlubit vítězstvími v bitvách, měl jistou cestu k úspěchu v politice.[1] Vzdělaní úředníci vybíraní prostřednictvím úřednických zkoušek přišli většinou z prominentních rodin a mohli se při kariérním postupu a získávání společenského postavení spolehnout na rodové příbuzenské sítě. Řada sungských důstojníků neměla tuto výhodu a jejich postavení ve společnosti záviselo na pozici ve vojenské hierarchii a vojenské síle jejich jednotek.[1] Mnoho dvorských eunuchů, jako Tchung Kuan (1054–1126), se ochotně přihlásilo mezi důstojníky centrální armády, protože to byl způsob posílení postavení u dvora.[2]

Obyčejní vojáci byli verbováni nebo odváděni z venkova, mezi vojáky byli zařazováni také zajatí bandité a žoldáci.[3] Vojáci neměli oficiální status v konfuciánské hierarchii, protože nepatřili do jednoho z čtyř povolání; učení úředníci jen neochotně uznávali hodnotu těch, jejichž život se točil kolem necivilizovaných praktik wu (násilí).[3] I když vojenské zkoušky, hodnosti a místa byla paralelní k civilním, vzdělaní úředníci a džentry přesto vnímali vojenský život jako něco podřadného a nekultivovaného.[4] Přes toto pohrdání a váhu morálních argumentů proti násilí, úředníci často veleli armádám a ovládali vojenskou sílu.[3] Přesto úředníci nebyli na vrcholu vojenské nebo dokonce civilní moci; na vrcholu společnosti stál císař.[5] Císařovo používání násilí bylo viděno jako nezbytné při snaze udržet na uzdě rebelující elementy společnosti a ovládnout násilné a nekultivované národy vnitřní Asie, kteří by pak měli být podrobeni a transformováni nadřazeným principem wen, čínskou kulturou a civilizací.[6]

Početnost, ztráta severu a reformy[editovat | editovat zdroj]

Roku 960, při vzniku státu, měla sungská armáda 378 000 evidovaných vojáků.[7] Počátkem 11. století její velikost vzrostla na 900 000 mužů; růst pokračoval zvýšením na milión do roku 1022, a více než 1 250 000 do roku 1041.[8][7][9] Vydržování armády této velikosti spotřebovalo tři čtvrtiny celkového ročního příjmu státu.[9] Ve snaze o snížení vojenských výdajů roku 1069 kancléř Wang An-š' zavedl místní milice jako podpůrné jednotky.[8] Roku 1073 Wang An-š' založil nový úřad ústřední státní správy nazvaný Úřad pro zbraně, který dohlížel na manufaktury vyrábějící zbraně a zodpovídal za kontrolu jejich kvality.[10]

Mapa ukazující rozsah říší Sung, Liao a Si Sia. Říše Sung zahrnuje vlastní Čínu, to jest východní polovinu dnešní Čínské lidové republiky bez vnitřního Mongolska a Mandžuska. mandžusko a přilehlé části vnitřního Mongolska náleží říši Liao, říše Si Sia leží západně od říše Ťin v Ordosu a Kan-su.
Čína před rokem 1125:
     říše Severní Sung
     říše Liao
     říše Si Sia
Mapa ukazující rozsah říší Sung, Ťin, Si Sia a Nan-čao poté, co říše Sung ztratila severní Čínu ve prospěch říše Ťin. Říše Sung zahrnuje vlastní Čínu jižně od řeky Chuaj, říše Ťin zahrnuje čínská území severně od řeky Chuaj a Mandžusko, říše Si Sia leží západně od říše Ťin v Ordosu a Kan-su, říše Nan-čao leží jihozápadně od sungského území v dnešním Jün-nanu.
Čína roku 1142:
     říše Jižní Sung
     říše Ťin
     říše Si Sia
     říše Nan-čao

Navzdory velikosti armády a prospěšným reformám byli vysoce postavení velitelé sungských ozbrojených sil rozsáhle zkorumpovaní. Na počátku 12. století sungští generálové disponovali finančními prostředky určovanými podle jejich hlášení o velikosti podřízených jednotek; namísto použití ve prospěch vojska využívali obdržené finanční prostředky pro své osobní potřeby.[11] Vojáci stálé armády kvůli tomu dostávali velmi malé platy a navíc byli nuceni k podřadné práci.[12] Učení úředníci ve vládě obvykle věnovali jen malou pozornost neutěšené situaci vojáků a dokonce i požadavkům důstojníků, protože oboje viděli jako součást nižších vrstev společnosti.[13] Americký historik Fairbank výsledek zhodnotil slovy: „civilní nadvláda proměnila armádu v nedílnou součást státní správy, avšak stát činila vojensky slabým“.[14]

Korupce vrchního velení a neefektivnost armády vyšla najevo, jakmile se sungská říše pokusila v alianci s džürčenskou říší Ťin dobýt kitanskou říši Liao. Zatímco Džürčeni úspěšně povstali proti svým kitanským pánům, sungské pokusy o útok na Kitany z jihu dopadly špatně a Liao naopak do roku 1125 pohltila říše Ťin. Džürčeni pozorovali slabost sungské armády a po likvidaci kitanského odporu využili příležitost, ukončili spojenectví a napadli říši Sung. Do roku 1127 džürčenská armáda dobyla sungské hlavní město Pien-ťing (dnešní Kchaj-feng) a zabrala severní Čínu, zatímco zbytky sungského dvora a vlády uprchly na jih do Lin-anu (dnes Chang-čou). Porážka, ztráta severní části říše a ústup na jih byly rozhodující ranou pro sungské vojenské elity, dosud úzce spjaté s politickou strukturu. Po roce 1127 se odcizily císařům a vládě.[15]

Ztráta severní Číny přiměla sungskou vládu k drastickým a trvalým vojenským reformám. Císař Kao-cung, zoufale se snažící doplnit zdecimovanou centrální armádu, povolával muže z celé země.[16] To se dělo i dříve, ale ne v takovém rozsahu. Nejzkušenější vojáci se stali císařskými gardisty, zatímco jednotky centrální armády byly složeny z vojáků ze všech regionů a společenských vrstev.[16] Říše Jižní Song nakonec obnovila svou vojenskou sílu pod vedením loajálních a vychvalovaných velitelů, jako byl Jüe Fej (1103–1142), který úspěšně bránil hranici na řece Chuaj. Nakonec roku 1141 Sungové podepsali s říší Ťin mírovou smlouvu.[11]

Roku 1131 čínský spisovatel Čang I poukázal na důležitost námořnictva v boji s ťinskou invazí; napsal, že Čína musí považovat moře a řeky za své Velké zdi a má používat válečné lodě jako největší strážní věže.[17] Ačkoli historie čínského námořnictva sahá až do období jar a podzimů (722–481 př. n. l.),[18] první stálé čínské námořní síly založili Jižní Sungové roku 1132.[17] Džürčeni zahájili invazi proti Jižním Sungům podél řeky Jang-c', která roku 1161 vyústila do dvou klíčových sungských vítězství v bitvách u Cchaj-š’ a u Tchang-tao. Ťinské námořnictvo bylo poraženo sungským stálým námořnictvem, které využívalo trebuchety vrhající na nepřítele bomby plněné střelným prachem.[19][20]

Organizace, vybavení a postupy[editovat | editovat zdroj]

Obraz krátké široké lodi poháněné sedmi veslaři na každé straně. Téměř všechnu plochu paluby zabírá trebuchet, v přední části plavidla je malý prostor pro dva lukostřelce, na zádi stojí kormidelník.
Sungská říční vojenská loď s trebuchetem na palubě. Ilustrace z traktátu Wu-ťing cung-jao, 1044.

V sungské armádě byla pěchota organizována do čet po 50 mužích, dvě čety tvořily rotu, vyšší jednotkou byl prapor s 500 muži.[10][21] V období Severní Sung byla polovina z miliónové armády umístěna v Pien-ťingu a okolí.[21] Ostatní vojáci byli rozptýleni podél hranic a u velkých měst, přičemž době míru zajišťovali místní bezpečnost.[21] Ačkoli se v armádě hojně vyskytovala korupce a civilní úředníci ji vesměs ignorovali, přesto byla významným zdrojem síly říše. Během sungské éry byly vojenský výcvik i taktika a strategie studovány jako věda; elitní vojáci měli přiděleny různé úkoly v závislosti na jejich dovednostech v ovládání zbraní a fyzických schopnostech.[22] Ve výcviku byli vojáci a důstojníci připravování k následování pokynů velení – vlajkové signály vyzývaly k útoku, zvony a bubny ohlašovaly ústup.[10]

Sungští kušníci byli soustředěni v samostatných oddílech oddělených od běžné pěchoty na rozdíl od pěchoty, podle pojednání Wu-ťing cung-jao z roku 1044 bylo masové použití kuší nejúčinnější zbraní proti jezdectvu severních kočovníků.[10] Elitní střelci z kuší byli ceněni jako dálkoví odstřelovači; například v bitvě u Šan-čou roku 1004 takový střelec zastřelil Siao Tcha-lina, generála armády říše Liao.[10] Kuše byly masově vyráběny ve státních zbrojovkách, přičemž se jejich konstrukce s časem zdokonalovala, například od roku 1068 použití dřeva morušovníků a mosazi přineslo zbraně schopné prorazit strom na 140 kroků.[23]

Sungská jízda používala řadu různých zbraní, včetně halaparten, mečů, luků, a ohnivých kopí, využívajících střelný prach k chrlení ohně a šrapnelů.[24] V rámci příprav na válku vládní zbrojnice vyráběly zbraně v obrovských množstvích, každý rok produkovaly desítky milionů šipek a desítky tisíc dílů zbrojí.[9] Je známo šestnáct druhů katapultů sungského období, navržených v mnoha různým velikostech a vyžadujících obsluhu od desítek do několika set mužů.[7]

Vybledlá a opotřebovaná čtvercová malba zobrazující tři muže na koních, čtvrtý kůň je osedlaný, ale bez jezdce. Jedou po dvou vedle sebe, kůň bez jezdce je v přední dvojici. Koně mužů v zadní dvojici mají brnění pokrývající vrch jejich těl a koženou zbroj po stranách. Krky koní jsou zakryty červeným přehozem, pod nímž je pravděpodobně také brnění.
Sungská malba tří jezdců z 12. století. Metropolitní muzeum umění, New York.

Na rozdíl od řady jiných čínských států, říše Sung nekoncipovala svou vojenskou infrastrukturu a organizaci podle vzoru severních kočovných armád, jako byli dřívější Sien-pejové nebo pozdější Mongolové.[12] Pouze dvakrát byly v sungské armádě použity nečínské jezdecké jednotky: v počátcích říše při tažení císaře Tchaj-cu a později ve 13. století mongolští přeběhlíci, kteří přešli na sungskou stranu.[24] Říše Kitanů a Tangutů kontrolovaly většinu z pastvin a stepí na severu, Sungové měli proto nedostatek koní vhodných pro jezdectvo.[22] Ke zmírnění tohoto nedostatku, státníci jako Wang An-š' prosazovali těsnější vazby s Tibetem; výměna čaje za koně s Tibeťany pokračovala i v pozdějších staletích za říše Ming.[25][26]

Nicméně, Sungové založili velké námořnictvo: v 10. století, ve válce za sjednocení Číny, a pak stálé námořnictvo ve 12. století. Mnoho ze sungských válečných lodí byly kolesové; některé sungské válečné koráby mohly nést až 1000 vojáků.[27] Významným pokrokem sungské éry bylo vyzbrojení námořních lodí zbraněmi využívajícími střelný prach.[28] Použití obrovských pontonových mostů bylo nezbytné k vítězství minimálně při jedné příležitosti – dobývání [říše Jižní Tchang] roku 974. Tehdy Sungové postavili velký pontonový most přes Jang-c’-ťiang; zatímco vojáci útočili, pontonový most sloužil jako dopravní prostředek pro posily a zásoby přepravované na druhý břeh řeky.[28]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Society of the Song Dynasty na anglické Wikipedii.

  1. a b c LORGE, Peter. War, Politics and Society in Early Modern China, 900–1795. 1. vyd. New York: Routledge, 2005. ISBN 041531691X, 9780415316910. S. 43. (anglicky) 
  2. EBREY, Patricia Buckley; WALTHALL, Anne; PALAIS, James. East Asia: A Cultural, Social, and Political History. Boston: Houghton Mifflin Company, 2006. ISBN 0-618-13384-4. S. 166. (anglicky) [Dále jen Ebrey, Walthall, Palais]. 
  3. a b c FAIRBANK, John King; GOLDMAN, Merle. China: A New History. 2, rozšířené. vyd. Cambridge: MA; London: The Belknap Press of Harvard University Press, 2006. ISBN 0-674-01828-1. S. 109. (anglicky) [Dále jen Fairbank, Goldman]. 
  4. Fairbank, Goldman, s. 109–111.
  5. Fairbank, Goldman, s. 110–111.
  6. Fairbank, Goldman, s. 111–112.
  7. a b c GERNET, Jacques. Daily Life in China on the Eve of the Mongol Invasion, 1250–1276. Překlad H.M. Wright. Stanford: Stanford University Press, 1962. ISBN 0-8047-0720-0. S. 72. (anglicky) 
  8. a b Ebrey, Walthall, Palais, s. 164.
  9. a b c EBREY, Patricia Buckley. The Cambridge Illustrated History of China. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. ISBN 0-521-66991-X. S. 138. (anglicky) [Dále jen Ebrey]. 
  10. a b c d e PEERS, C.J. Soldiers of the Dragon: Chinese Armies 1500 BC-AD 1840. Oxford: Osprey Publishing, 2006. ISBN 1846030986, 9781846030987. S. 130. (anglicky) [Dále jen Peers]. 
  11. a b Lorge, s. 41.
  12. a b GRAFF, David Andrew; HIGHAM, Robin. A Military History of China. Boulder: Westview Press, 2002. ISBN 0813339901, 9780813339900. S. 26. (anglicky) [Dále jen Graff, Higham]. 
  13. Graff, Higham, s. 25–26
  14. FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 656 s. ISBN 80-7106-249-9. S. 188. 
  15. Lorge, s. 44.
  16. a b Lorge, s. 42.
  17. a b NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China: Volume 4, Physics and Physical Technology, Part 3: Civil Engineering and Nautics. Taipei: Caves Books, 1986. S. 476. (anglicky) [Dále jen Needham (1986a)]. 
  18. Needham (1986a), s. 678
  19. NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China: Volume 5, Chemistry and Chemical Technology, Part 7, Military Technology; the Gunpowder Epic. Taipei: Caves Books, 1986. S. 155. (anglicky) [Dále jen Needham (1986b)]. 
  20. Needham (1986b), s. 166.
  21. a b c Lorge, s. 45.
  22. a b Peers, s. 129.
  23. Peers, s. 130–131.
  24. a b Peers, s. 131.
  25. SPERLING, Elliot. The 5th Karma-pa and some aspects of the relationship between Tibet and the Early Ming. In: MCKAY, Alex. The History of Tibet: Volume 2, The Medieval Period: c. AD 850–1895, the Development of Buddhist Paramountcy. New York: Routledge, 2003. ISBN 0-415-30842-9. S. 473–482, na s. 474–475. (anglicky)
  26. PERDUE, Peter C. Culture, History, and Imperial Chinese Strategy: Legacies of the Qing Conquests. In: VEN, Hans van de. Warfare in Chinese History. Leiden: Koninklijke Brill, 2000. ISBN 90-04-11774-1. S. 252–287, na s. 273. (anglicky)
  27. Graff, Higham, s. 86–87.
  28. a b Graff, Higham, s. 87.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDERSON, James A. Treacherous Factions': Shifting Frontier Alliances in the Breakdown of Sino-Vietnamese Relations on the Eve of the 1075 Border War. In: WYATT, Don J. Battlefronts Real and Imagined: War, Border, and Identity in the Chinese Middle Period. New York: Palgrave MacMillan, 2008. ISBN 978-1-4039-6084-9. S. 191–226. (anglicky)
  • BROSE, Michael C. People in the Middle: Uyghurs in the Northwest Frontier Zone. In: WYATT, Don J. Battlefronts Real and Imagined: War, Border, and Identity in the Chinese Middle Period. New York: Palgrave MacMillan, 2008. ISBN 978-1-4039-6084-9. S. 253–289. (anglicky)
  • GRAFF, David Andrew; HIGHAM, Robin. A Military History of China. Boulder: Westview Press, 2002. 328 s. ISBN 0813339901, 9780813339900. (anglicky) 
  • LORGE, Peter. War, Politics and Society in Early Modern China, 900–1795. 1. vyd. New York: Routledge, 2005. 200 s. ISBN 041531691X, 9780415316910. (anglicky) 
  • PEERS, C.J. Soldiers of the Dragon: Chinese Armies 1500 BC-AD 1840. Oxford: Osprey Publishing, 2006. ISBN 1846030986, 9781846030987. S. 130. (anglicky) [Dále jen Peers]. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]