Koiné: Porovnání verzí
Rozšíření, odkazy atd. |
m r2.7.2+) (Robot: Upravuji fr:Koinè (grec) |
||
Řádek 38: | Řádek 38: | ||
[[et:Koinee]] |
[[et:Koinee]] |
||
[[fi:Koinee]] |
[[fi:Koinee]] |
||
[[fr:Koinè]] |
[[fr:Koinè (grec)]] |
||
[[gl:Koiné]] |
[[gl:Koiné]] |
||
[[he:קוינה]] |
[[he:קוינה]] |
Verze z 20. 7. 2012, 14:25
Koiné (řecky ἡ κοινὴ διάλεκτος – obecná mluva) je označení pro interdialekt starořečtiny, kterým se běžně hovořilo ve východním Středomoří v období helénismu, zhruba od poloviny 4. století př. n. l. do 3. století n. l., ve východní části Římské říše až do 7. století.
Vývoj
Vyvinul se v čtvrtém století před naším letopočtem z dominantní (i v Makedonii používané) attičtiny, ovlivněn byl ovšem i jinými nářečími, zejména iónštinou. Oproti klasické attičtině představoval značné zjednodušení gramatiky a výrazné změny ve výslovnosti. V důsledku vojenských tažení Alexandra Velikého a staleté vlády diadochů ve východním středomoří hrál roli lingua franca, nadnárodního komunikačního jazyka i v éře starověkého Říma. Z koiné se postupně vyvinula novořečtina.
Spisy v koiné
Mezi díla sepsaná v koiné patří Nový zákon (proto se někdy mluví o novozákonní řečtině) i nejvýznamnější řecký překlad Starého zákona, Septuaginta. V obecné mluvě psal mimo jiné Plútarchos, Strabón a někteří západní i všichni východní církevní Otcové. Byl to úřední jazyk Východořímské říše, zachovalo se v něm velké množství nápisů a papyrů, zejména v Egyptě.
Odkazy
Literatura
- J. Bartoň, Uvedení do novozákonní řečtiny. Praha: KLP 2009
- J. H. Dobson, Novozákonní řečtina pro každého. České Budějovice: Biblion 2002
- J. B. Souček, Řecko-český slovník k Novému zákonu. Praha: Kalich 2003
- J. Vajs, Kurs obecné mluvy KOINHC. Olomouc: Matice cyrilometodějská 1994
Související články
- Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku německé Wikipedie.