Nevolnictví: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
WikitanvirBot (diskuse | příspěvky)
58 355 editací
m r2.7.1) (Robot: Přidávám ast:Siervu
FoxBot (diskuse | příspěvky)
11 886 editací
m r2.6.5) (Robot: Přidávám ga:Seirfeachas
Řádek 111: Řádek 111:
[[fi:Maaorjuus]]
[[fi:Maaorjuus]]
[[fr:Servage]]
[[fr:Servage]]
[[ga:Seirfeachas]]
[[gl:Servidume]]
[[gl:Servidume]]
[[he:צמיתות]]
[[he:צמיתות]]

Verze z 5. 2. 2012, 15:27

Patent o zrušení nevolnictví v Habsburské monarchii

Nevolnictví je označení vztahu závislosti mezi rolníkem (nevolníkem) a majitelem půdy (pán) v předmoderní Evropě. Rolník byl nájemcem půdy a byl tak právně vázán k jejímu majiteli. Vztah zahrnoval také fyzickou závislost rolníka a jeho povinnost respektovat pánovu vůli. Z pohledu raně novověkého práva byla hlavním rozlišovacím kriteriem pro odlišení svobodného a nevolného obyvatelstva nemožnost volné změny místa pobytu. Nevolnictví se projevovalo zejména povinností robotovat, odvádět poddanské dávky odvozené od osobní závislosti na vrchnosti (někde jen v symbolické formě), na omezování či zpoplatnění sňatků a vystěhovalectví mimo hranice panství, nebo na nucenou čelední službu sirotků. V marxistické historiografii byl termín použit k označení celé dějinné epochy, bylo rozlišováno tzv. první a druhé nevolnictví.

Termín nevolnictví

Termín nevolnictví odpovídá zhruba německému slovu Leibeigenschaft, které výrazně akcentuje tělesnou povahu závislosti, podobně jako dobový český termín člověčenství. Vzájemný vztah termínů Leibeigenschaft a člověčenství byl předmětem odborných debat už v 17. století. V angličtině je nejblíže označení villanage, popř. servitude, ve francouzštině servage, v ruštině крепостничествo. V latině byl nevolník označován jako homo proprius (de corpore).

Vznik nevolnictví

Nevolnictví bylo typickým právním stavem existujícím téměř v celé středověké Evropě (kromě Baskicka, Finska, Norska a Švédska) a má kořeny již v době pozdní Římské říše. Ve 2. století po Kr. se část původních římských otroků přeměnila v takzvané kolóny (colonus). Kolóni byli formálně svobodní potomci otroků, kteří se stali v podstatě rolníky na pánově půdě a k pánovi je stále vázala půda a potřeba ochrany před stále četnějšími barbarskými útoky a výběrčími daní. Za vlády Konstantina I. Velikého došlo k významné změně ve vztahu mezi kolónem a pánem. Kolón byl vázán k pánovi přísahou, která měla pánovi zaručit, že kolón zůstane na jeho půdě. Tím došlo k fyzickému svázání kolóna k pánovi a k půdě. Kromě toho byl kolón nucen platit pánovi peněžní rentu za užití půdy. Následně se začalo objevovat nové slovo servi (de facto nevolníci) kteří se stali nejvýznamnější feudální vrstvou středověké Evropy po rozpadu Západořímské říše mezi 6. až 12. stoletím, resp. 14. stoletím. Výjimkou byla Skandinávie, kde se nevolnictví nikdy neetablovalo.

Zánik nevolnictví v západní Evropě

Ve 14. století se sociální a ekonomické podmínky především v západní Evropě významně změnily. Epidemie moru (černá smrt) ve 14. století způsobila demografickou krizi, díky které začala být instituce nevolnictví na ústupu. Ve Francii, Anglii, Flandrech a v západních oblastech Říše (německé země a Itálie) došlo k rozvolnění vztahu mezi rolníkem-nevolníkem a pánem, takže tradiční nevolnictví bylo nahrazeno peněžní rentou a rolník získal některé osobní svobody (například nebyl fyzicky vázán k půdě). V raném novověku se nevolnictví udrželo pouze v některých francouzských oblastech. Tento proces doprovázela během 14. století řada rolnických povstání (např. jacquerie ve Francii v letech 1356–1358 a nebo anglické povstání Wata Tylera v roce 1381).

Nevolnictví ve střední a východní Evropě

V oblastech střední a především východní Evropy ale ve 14. století k podobné kvalitativní změně nedošlo. V části střední Evropy (přibližně Čechy a Morava, západní oblasti Polska a Uher) došlo díky kolonizaci ve 13. a 14. století sice ke vzniku řady komunit svobodných rolníků, ale samotné nevolnictví ve 14. a 15. století nevymizelo. Jednou z příčin byl relativně menší dopad velké morové epidemie ve srovnání se západní částí kontinentu a dále relativně silná pozice hlavních držitelů půdy (šlechty a církve). Ve východní Evropě měla k udržení nevolnictví přispět mimo jiné stále se zvyšující poptávka po místním obilí na západě Evropy. Pro oblasti střední a středovýchodní Evropy se v historické vědě od zhruba šedesátých let 20. století diskutuje otázka tzv. druhého nevolnictví a krize 17. století. Podle této koncepce bylo možné během 15. a 16. století sledovat také ve střední Evropě ústup nevolnictví, který byl ale přerušen krizí spojenou s třicetiletou válkou. Demografická krize zde naopak vedla k nové vlně nevolnictví tentokrát v podmínkách centralizované, absolutistické monarchie a počínajícího kapitalismu.[1] Západní hranicí území, kde se v raném novověku uplatňovalo, je zhruba linie Labe - Krušné Hory - Šumava, která odpovídala také hranici dvou vrchnostenských hospodářských systémů - režijního a rentovního velkostatku. Nevolnictví je užíváno jako obecný termín pro široké území, na kterém nepřesně sugeruje podobnost poddansko-vrchnostenských vztahů, které měly lokálně výrazně odlišnou povahu. Na ústupu se ve středoevropském kontextu nevolnictví ocitalo z ekonomických a sociálních příčin od 18. století, kdy byla předmětem právnických debat samotná definice pojmu. Polemiky byly vedeny o správnosti označování nevolníků římskoprávními termíny coloni nebo servi, v českém prostředí byla zpochybňována samotná existence nevolnictví.

V českém prostředí byly projevy nevolnictví postupně odbourávány během druhé poloviny 18. století. Patent Josefa II. o zrušení nevolnictví (1781) se týkal především omezení svobody pohybu, samotná instituce poddanství zanikla až v roce 1848. V Rusku se nevolnictví udrželo nejdéle a bylo zrušeno až v roce 1861 carem Alexandrem II. Někteří odborníci ovšem upozorňují, že zákony vydané při kolektivizaci v Sovětském svaze připoutávaly lidi k půdě natolik, že de facto nevolnictví za vlády Stalina obnovovaly.[2]

Další užití

Slovo nevolník se v přeneseném slova smyslu znovu objevilo na konci 20. století, kdy podle některých (obecně neuznávaných) ultralevicových myslitelů označuje otroky platu pracující v kapitalistickém podnikání. Podle nich jsou místo k půdě fakticky připoutáni k podniku (nikoliv právně) a pracují dlouze a tvrdě pro zisk jejich majitelů, který si přisvojuje nadhodnotu.

Na základě směrnice o převodu podniku nemůže být transfer podniku výpovědním důvodem. Účelem je ochrana pracovních míst. Pokud dojde jen k převodu podílu ve společnosti, ke změně zaměstnavatele nedochází, takže tato transakce nemá pracovněprávní dopady.

Podle levice je tato socialistická ochrana zaměstnanců pouhým moderním nevolnictvím, neboť zaměstnanci údajně smějí být prodáváni spolu s podnikem, pro který pracují. Toto pojetí však úplně pomíjí poměrně značná práva zaměstnanců včetně relativní snadnosti podání výpovědi.

Odkazy

Reference

  1. ↑ E.J. Hobsbawm: The 17th Century Crisis in Trevor H. ASTON (ed.): Crisis in Europe, 1560-1660: Essays from Past and Present. Routledge 1974, s. 5-58
  2. ↑ RYCHLÍK, Jan. Kolektivizace ve střední a východní Evropě. In: BLAŽEK, Petr; KUBÁLEK, Michal. Kolektivizace venkova v Československu 1948–1960 a středoevropské souvislosti. Praha: Dokořán, 2008. Dále jen Rychlík (2008). ISBN 978-80-7363-226-7. S. 17n.

Literatura

Související články

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nevolnictví&oldid=8007724“