Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě je historické dílo Františka Palackého. První svazek napsal roku 1836, a to německy, česky vyšel 18. března 1848, přičemž překladatelem byl Karel Jaromír Erben. (První a druhý díl Palacký psal německy a následně nechal překládat do češtiny, od třetího dílu psal česky a teprve následně překládal do němčiny). Celkem mělo dílo pět svazků. Mapovalo české dějiny od dob mýtických do roku 1526, tedy nástupu Habsburků na český trůn. Dále Palacký pokračovat nechtěl s odůvodněním, že by mu habsburská cenzura stejně nedovolila napsat pravdu.

1. díl se věnuje událostem do roku 1125, 2. díl letům 1125–1403, 3. díl období 1403–1439, 4. díl rokům 1439–1471 a 5. díl popisuje historii z let 1471–1526.

Kniha měla mimořádný dopad na český veřejný prostor a na proces formování moderního českého národa. Palacký v ní představil koncepci národních dějin, a tím svého druhu koncepci národa. Někdy se hovoří i o "Palackého koncepci dějin" (navazoval na ni především Tomáš G. Masaryk). Revoluční bylo již to, jak Palacký vymezil téma práce - český národ viděl jako jednotku nezávislou na němectví a německé říši a vždy se s němectvím potýkající a snažící se vůči němu vyhranit - to byl pro německé historiky té doby šok. Druhá ideologická linie spočívala v tom, že slovanství mu bylo symbolem demokratičnosti, kdežto germánství principem autoritářským. Třetí, nejčastěji diskutovaný pilíř Palackého koncepce dějin bylo vyzdvižení "protestantské linie" v českých dějinách (Hus, husitství, Chelčický, Komenský). Husitství (jemuž se věnoval ve třetím díle) Palacký považoval za vrchol a jádro národních dějin.