Centrum sociálně rehabilitačních služeb

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Sociální rehabilitace)
Jump to navigation Jump to search

Centrum sociálně rehabilitačních služeb je zařízení, ve kterém je poskytována sociální rehabilitace formou krátkodobých či dlouhodobých pobytů. Hlavním úkolem sociální rehabilitace je, aby byl člověk s postižením schopen přijmout své postižení či znevýhodnění a v maximální míře se integroval do společnosti.[1]

Komplex činností centra je zaměřován na individuální potřeby klienta a je záměrně koncipován tak, aby klienta stimuloval k dosažení co možná nejvyššího stupně samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti v péči o vlastní osobu. Účelem centra sociálně rehabilitačních služeb je začlenění klienta do společnosti, uplatnění jeho osobního potenciálu či (re)socializace ve smyslu aktivního společenského života nebo návratu do zaměstnání.[2][3]

Základní služby centra sociálně rehabilitačních služeb[editovat | editovat zdroj]

  • Poskytnutí ubytování (zahrnuje pomoc při úklidu, praní, drobných opravách ložního prádla a ošacení, žehlení).
  • Poskytnutí stravy (tzn. zajištění stravy odpovídající věku a dietním potřebám jedince v rozsahu min. 3 hlavních chodů denně).
  • Pomoc při osobní hygieně nebo poskytování podmínek pro osobní hygienu (pomoc při úkonech osobní hygieny, pomoc při základní péči o vlasy a nehty, pomoc při použití toalety).
  • Nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění (nácviky obsluhy běžných zařízení a spotřebičů, péče o domácnost, nakupování, úklid, drobné údržbářské práce nebo nácviky dovedností potřebných k úředním úkonům např. podpis).
  • Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím (nácviky schopností pro využívání dopravních prostředků, nácviky chování v různých společenských situacích, ale také nácviky běžných a alternativních způsobů komunikace, kontaktu a práce s informacemi).
  • Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti (upevňování získaných motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností).
  • Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (podávání informací o možnostech získávání rehabilitačních a kompenzačních pomůcek, informační servis vůbec a zprostředkování služeb).[2]

Cílové skupiny osob[editovat | editovat zdroj]

Cílová skupina osob, kterým je služba určena není zákonem o sociálních službách jednoznačně definována. Klíčové kriterium pro správné vymezení cílové skupiny osob se však nijak neodlišuje od jiných druhů sociálních služeb. To znamená, že se jedná primárně o to, jak základní činnosti sociální služby odpovídají na potřeby člověka, který patří k určité cílové skupině lidí. Z charakteru základních činností služby je tedy možné vyvodit, že cílovými skupinami pro centra sociálně rehabilitačních služeb budou zejména tyto skupiny osob:

Sociální rehabilitace[editovat | editovat zdroj]

Proces sociální rehabilitace charakterizujeme jako vývojovou fázi v životě člověka, ke které dochází po poškození normální kvality života.[4] Je poskytována zejména lidem s postižením či osobám v krizi. Mezinárodní klasifikace nemocí ICIDH rozlišuje postižení orientační, postižení ve fyzické a pohybové závislosti, v zaměstnání, ve společenské integraci, v hospodářské soběstačnosti a postižení ostatní.[5]

Společenský kontext sociální rehabilitace[editovat | editovat zdroj]

Omezení postižením má více dimenzí a mezi nimi je i dimenze sociokulturní. Postižení nepostihuje pouze ty, kteří přímo postižením trpí, ale také ty, v nichž z různých příčin vzbuzuje postižení akulturní reakce. V Čechách nebyly v minulosti vytvořeny podmínky pro integraci. Většina osob s postižením byla nucena žít ve svém vlastním, uzavřeném vnitřním světě, který byl odtržen od společenské reality. Lidé s postižením byli až do listopadu 1989 zřetelně separováni od ostatních vrstev společnosti. Se změnou společenské a politické situace po listopadu 1989 se postupně měnila i péče o lidi s postižením v souladu s celosvětovými a evropskými trendy. Listina základních lidských práv a svobod jednoznačně vymezuje i práva této sociální skupiny. Plné realizaci však bránila řada objektivních překážek. Jednou z nich byl i vztah běžné veřejnosti ke spoluobčanům s postižením. Výchovu tzv. zdravé veřejnosti bylo tedy nutné začít pojímat systematicky a koncepčně v dlouhodobém procesu, kdy bylo a je třeba působit na všechny věkové skupiny obyvatelstva různými formami a metodami a zároveň uvést tento složitý proces do souladu s celosvětovým stavem v této oblasti.[4]

Velkými společenskými tématy se tedy pro dnešní dobu staly pojmy inkluze, integrace a inkluzivní vzdělávání. Význam tohoto procesu spočívá nejen v dopadu na kvalitu společenského postavení lidí s postižením, ale také v podílu na ozdravění mezilidských vztahů ve společnosti vůbec.[4] Jedním z hlavních kriterií tzv. zdravé společnosti je, že se rozvíjí jako celek aniž by kohokoli vytlačovala ze svého středu. A odmítá-li společnost přijmout mezi sebe slabé a nemocné, pak je to příznakem její vlastní slabosti.[6]

Sociální rehabilitace jako součást ucelené rehabilitace[editovat | editovat zdroj]

O tzv. ucelené rehabilitaci se mluví tehdy, pokud důsledky nemoci či postižení nemohou být řešeny pouze zdravotnickými prostředky a stav je trvalý či dlouhodobý a pokud nemoc či postižení není možné léčbou plně odstranit. Jednotlivé složky ucelené rehabilitace na sebe vzájemně navazují a propojují se díky týmům odborníků, kteří mezi sebou úzce spolupracují za účelem dosažení individuálního cíle člověka s postižením. Na rehabilitaci léčebnou navazuje rehabilitace sociální, která u osob produktivního věku často směřuje přímo k rehabilitaci pracovní, čímž je dána člověku s postižením možnost příprav na pracovní uplatnění a zařazení se do pracovního procesu.[1]

Ucelená rehabilitace disponuje těmito prostředky:

Vlastní metody a formy sociální rehabilitace[editovat | editovat zdroj]

Metody[editovat | editovat zdroj]

Metody sociální rehabilitace představují způsoby záměrného uspořádání obsahu, prostředků i rehabilitační činnosti v souladu s principy, periodizací, organizací a řízením procesu sociální rehabilitace tak, aby vedly k naplnění cílů. Konkrétně se užívají metody slova, názorné ukázky, rozvoje ideomotorických představ, metody praktických cvičení, komplexní (multimediální) metody, analyticko-syntetické metody a metody zátěže. Další metody sociální rehabilitace, které se užívají jsou soubory psychorehabilitačních a relaxačních postupů, metody sociálního výcviku, metody působení s pomocí prostředků umění, práce a metody hry.[4]

Formy[editovat | editovat zdroj]

Formy sociální rehabilitace se používají v závislosti na konkrétní situaci, často se vzájemně prolínají a vyžadují promyšlené kvalifikované jednání. Formy sociální práce se dělí na velké a malé podle míry organizační a materiálně technické přípravy včetně ohledu na dlouhodobý či krátkodobý charakter rozvíjení a působení dané formy.[4]

K tzv. velkým formám patří rehabilitační kurz, psychorehabilitační komunita, neformální, výchovné rehabilitační skupiny (kolektiv), formy dlouhodobé případové práce, zájmové kroužky s rehabilitační náplní, rekondice, soustavná rekreačně a rehabilitačně tělovýchovná činnost, některé druhy soutěží v rehabilitačních technikách či výkonech, některé druhy autotréninku a rehabilitace sebe sama.[4]

K tzv. malým formám sociální rehabilitace patří poradenství, situační hry, přímé samostatné řešení praktického úkolu, některé druhy seberehabilitace, autotréninku a meditace, některé druhy soutěží v reedukačních a kompenzačních výkonech.[4]

Procesy a programy sociální rehabilitace[editovat | editovat zdroj]

Procesy[editovat | editovat zdroj]

Proces sociální rehabilitace začíná vždy úvahou nad základní otázkou, zdali je člověk s postižením postižen od narození nebo získal postižení v průběhu života. Pokud jde o postižení získané, pak takový člověk prochází všemi rozlišenými fázemi procesu sociální rehabilitace. Pokud jde o člověka s postižením, který se svým handicapem žije od malička, pak zde neexistuje první fáze.[4]

Tři základní fáze procesu sociální rehabilitace jsou následující:

  1. Fáze normálního vývoje - předchází procesu rehabilitace a má smysl brát ji v úvahu v rozborech procesu rehabilitace samotné.
  2. Fáze narušeného vývoje - vzniká poškozením normální kvality života a je dále dělena na fázi akutní (zde se pracuje hlavně na akceptaci vady, na vyvolávání pozitivní motivace, resocializaci a odbourávání egocentrismu včetně přestavby schopností a vlastností člověka) a postakutní (kde se rozvíjí integrace, upevňuje se úsilí o soběstačnost a práceschopnost včetně úsilí o pracovní uplatnění, reintegrace člověka s postižením s partnerem a rodinou, narůstá míra samostatnosti v dosahovaných změnách - schopnost rehabilitace sebe sama).
  3. Fáze potenciálně ohroženého vývoje - začíná, když je člověk s handicapem integrován jako osobnost i jako člen společnosti a končí až úmrtím (v této fázi je již často schopen rehabilitačně působit na jiné a může se bez obtíží zařadit do výchovné rehabilitační skupiny).[4]

Programy[editovat | editovat zdroj]

Programy sociální rehabilitace propracovávají obecné cíle do soustavy cílů konkrétních, které vycházejí z obsahu a respektují všechny nástroje i prvky systému sociální rehabilitace. Existují programy základní, rozšiřující a všeobecné.[4]

Základní programy předpokládají rozvoj aktivních životních postojů, schopností samostatné existence a zvládání běžných životních úkonů. Programy všeobecného charakteru jsou určeny všem lidem s postižením. Programy pro sociální rehabilitaci rodin představují paralelu všeobecných a diferencovaných programů. Programy pro získávání veřejnosti ovlivňují vztah veřejnosti k lidem s postižením a pěstují ve společnosti schopnosti partnerských interakcí a dovedností potřebných k poskytování lidsky důstojnost nesnižující pomoci. Základní diferencované programy řeší problémy jednotlivých skupin lidí s postižením podle druhu a stupně postižení.[4]

Rozšiřující programy podporují, doplňují nebo modifikují rozvoj postojů a schopností základní povahy na podkladě individuálních nebo i skupinových sklonů, potřeb a vloh. Jsou zde zvláštní programy pro lidi se sluchovým postižením, tělesným postižením, lidem nevidomým, lidem s chronickými nemocemi typu diabetes mellitus, roztroušená skleróza, kardiovaskulární onemocnění, epilepsie atd.[4]

Všeobecné programy sociální rehabilitace mohou být v případě potřeby specificky modifikované a bývají součástí všech ostatních programů:

  • programy vyrovnávání se s postižením a prevence,
  • programy vyladění partnerského a rodinného života,
  • programy resocializace, rozvoje společenské aktivity a asertivity a
  • programy poznání významu technik a postupů sociální rehabilitace v rodinách lidí s postižením i u široké veřejnosti.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b NEUBAUEROVÁ, Lenka; JAVORSKÁ, Miroslava; NEUBAUER, Karel. Ucelená rehabilitace osob s postižením centrální nervové soustavy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011. 132 s. ISBN 978-80-7435-109-9. S. 18–21. 
  2. a b Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Sociální rehabilitace (§ 70) a sociálně terapeutické dílny (§ 67) [online]. 2012-06-04 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. 
  3. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 70 , [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. Vyláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, § 35 , [cit. 2016-04-20]. Dostupné online.
  4. a b c d e f g h i j k l m FREY, Petr, a kol. Člověk a handicap: k problematice zdravotního postižení z hlediska speciálních oborů a sociální rehabilitace. Praha: Federace zdravotně postižených v ČSFR, 1991. 122 s. 
  5. World Health Organization. International Classification of Impairments, Disabilities, and Handicaps: A manual of classification relating to the consequences of disease. Ženeva: World Health Organization, 1980. 207 s. Dostupné online. 
  6. POKORNÁ, Věra. Inkluzivní a kognitivní edukace: sborník přednášek. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2006. 388 s. ISBN 80-7290-258-X. S. 8.