Inkluzivní vzdělávání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Inkluzivní vzdělávání nebo inkluze je proces, jehož snahou je nastavení takového systému vzdělávání, který umožňuje všem dětem bez rozdílu plnit povinnou školní docházku, resp. navštěvovat školu, ideálně v místě jejich bydliště. Cílem inkluze je podporovat rovné šance dětí na vzdělávání.

Inkluzivní vzdělávání spadá pod společenský proces, jehož snahou je podporovat jedince tak, aby se mohl plně účastnit života společnosti (sociální inkluze) a měl přístup ke všem jejím zdrojům (zaměstnání, bydlení, volný čas apod.). Inkluze tedy přesahuje oblast vzdělávání. V současnosti je ale spojována zejména se systémem základního školství, které pokrývá důležité období v životě člověka.[1]

V inkluzivní škole je samozřejmostí heterogenní složení kolektivu, kde se každý jedinec stává objektem individualizovaného přístupu. V jedné třídě se tak spolu vzdělávají děti zdravotně postižené i děti bez postižení, děti zvláště nadané, děti cizinců, děti různých etnik nebo např. děti pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí. Mezi základní principy inkluzivní školy patří: důraz na spolupráci, víra v přirozené vlastnosti dětí učit se, otevřenost k jinakosti, formativní hodnocení.[2]

Alternativa k inkluzivnímu vzdělávání je rozdělování dětí mezi hlavní (tradiční) vzdělávací proud a speciální vzdělávání, nebo také integrované vzdělávání.[3]

Rozdíl mezi integrací a inkluzí[editovat | editovat zdroj]

Pojem inkluze je často spojován s termínem integrace. Tyto dva různé pojmy někteří autoři zaměňují.[4]

Integrace je starší pojem a znamená začleňování různých podskupin do celku společnosti. Tyto podskupiny jsou často rozpoznávány podle diagnostických kritérií (autismus, Aspergerův syndrom, mentální postižení, tělesné postižení apod.). Tento pohled redukuje člověka především na jeho jinakost nebo "vadu". V rámci školství se pak děti s postižením "integrují" do systému tradičního školství. Integraci odpovídá výrok "musíme je (ty jiné) vzít mezi sebe". Opakem integrace je segregace.[5]

Inkluze bývá často označována jako vyšší stupeň integrace nebo cíl integrace. Znamená odklon od diagnostických kritérií. Inkluzi odpovídá výrok "každý člověk je individualita". K jinakosti přistupuje jako k něčemu přirozeně danému. Jelikož jinakost je v každém kolektivu přirozená, není třeba dále rozdělovat lidi podle dalších (diagnostických) kritérií. Opakem inkluze je exkluze.

Integrace a inkluze se liší také v různém pohledu na případný neúspěch žáka ve škole. Zatímco v případě integrace je vina přičítána dítěti "které nezvládá dané osnovy", v případě inkluze se překážky hledají v systému (osnovách, školních podmínkách). Na ten je pohlíženo jako na něco, co lze měnit a přizpůsobovat individuálním potřebám každého dítěte.[6] Inkluzivní vyučování je flexibilní, neustále se měnící, nepředvídatelný a otevřený proces ve shodě s neustále se měnícím světem.[7]

Východiska inkluze[editovat | editovat zdroj]

Od 18.století se v Evropě pozornost obrací na děti s postižením, která vede k rozšíření institucionální péče a vzniku speciální pedagogiky. Vedlejším produktem této institucionalizace se však stala segregace. To vedlo k potřebě opačného trendu - integrace. Zásadním mezníkem v pedagogickém smýšlení se stává nástup reformní pedagogiky (přelom 19. a 20.století). Myšlenky tohoto směru (především pedocentrismus) jsou shodné s některými principy inkluzivní pedagogiky.[8]

Důraz na rovné šance na vzdělávání lze nalézt v mezinárodních lidskoprávních dokumentech (Všeobecná deklarace lidských práv[9] 1948, Úmluva o právech dítěte[10] 1989).

V roce 1990 se v Thajsku konala světová konference, za které vzešel dokument Světová deklarace vzdělávání pro všechny. Ten analyzoval stav základního vzdělávání napříč celým světem a odhalil znepokojující fakta o přístupu k základnímu vzdělávání a jeho kvalitě.[11]

Zásadní vliv na šíření inkluzivních myšlenek ve vzdělávání má organizace UNESCO (Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu). Rozvoj kvalitního vzdělávání je jeden z dlouhodobých rozvojových cílů. UNESCO také v roce 1994 uspořádalo Světovou konferenci o vzdělávání osob se speciálními vzdělávacími potřebami. Zveřejnění Deklarace ze Salamanky (The Salamanka Statement, 1994) znamenalo zásadní obrat směrem k inkluzivnímu trendu. Prohlášení podepsali zástupci 92 zemí včetně České republiky. Celé znění tohoto dokumentu bylo do češtiny přeloženo v roce 2016 Nadací Open Society Fund Praha.[12][13]

Dalším dokumentem UNESCa, který zmiňuje potřebu inkluze, je Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (2006). Ta uvádí, že osoby se zdravotním postižením by měly mít přístup k "inkluzívnímu, kvalitnímu a bezplatnému základnímu vzdělávání a střednímu vzdělávání v místě, kde žijí" a měla by jim být poskytována "přiměřená úprava podle individuálních potřeb".[14]

V rámci Evropy jsou myšlenky inkluzivního vzdělávání prosazovány velmi nerovnoměrně. Mezi v současnosti nejaktivnější země, které tyto myšlenky zavádějí do praxe, patří skandinávské země.[15]

Inkluzivní vzdělávání v ČR[editovat | editovat zdroj]

Zavedení inkluzivního vzdělávání v české republice předpokládá radikální změnu filozofie celého školství a realizaci systémových opatření a dalších změn v legislativě. Ministryně školství Kateřina Valachová upozornila na potřebu dále v této souvislosti intenzivně připravovat řešení skutečných a dlouhodobých problémů české vzdělávací soustavy.[16]

Inkluze v českém právu[editovat | editovat zdroj]

Děti, u nichž se předpokládá, že budou v současném vzdělávacím systému potřebovat podporu, definuje školský zákon jako děti se speciálními vzdělávacími potřebami.[17] Současné znění zákona se od integrační tendence posouvá k inkluzivnímu smýšlení. Před novelou školského zákona účinnou od 1. 9. 2016 byly tyto děti přímo definovány jako děti zdravotně postižené a znevýhodněné nebo děti se sociálním znevýhodněním.[18][19]

Děti, které mají nárok na podpůrná opatření, tedy již nejsou definovány skrze diagnózu, nýbrž jako ty děti, které k uplatnění svého vzdělávacího potenciálu na rovnoprávném základě s ostatními potřebují podporu (konkrétní podoba podpůrných opatření je dále rozvedena ve zmíněném § 16 - podpora vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami).[17]

Organizace podporující inkluzivní vzdělávání v ČR[editovat | editovat zdroj]

Liga lidských práv podporuje inkluzivní vzdělávání i školy, které se snaží integrovat děti s různými speciálními potřebami a nastavovat jim dle svých možností klima a prostředky své školy, v rámci projektu Férová škola.

Dlouhodobě v oblasti inkluze působí mj. také organizace Člověk v tísni, která se zaměřuje zejména na podporu vzdělávání v sociálně vyloučených lokalitách.

Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity zařadila inkluzivní vzdělávání do nové koncepce společného pedagogicko-psychologického základu pro studenty učitelství platné od září 2016. Koncepce zahrnuje více výuky v menších seminárních skupinách a novou formu pedagogické praxe, v rámci níž budou všichni studenti od druhého ročníku doučovat děti ze sociálně znevýhodněného prostředí přímo v rodinách a nízkoprahových zařízeních.

Kritika inkluzivního vzdělávání v ČR[editovat | editovat zdroj]

Kromě podporovatelů inkluzivního vzdělávání se v českém prostředí ozývají i kritici tohoto přístupu. Prezident Miloš Zeman vyjádřil obavu z šikany a přiklonil se k oddělování dětí s postižením, od žáků bez postižení.[20] Časopis Blesk uveřejnil protiinkluzivní kampaň "Stop škodlivé inkluzi".[21]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Definice. Á propos k inkluzi [online]. Liga lidských práv, 15.3.2016 [cit. 31.5.2017]. Dostupné online.  
  2. MAGRAB, Phyllis. Open File on Inclusive Education [online]. France: UNESCO, 2003, [cit. 2017-04-22]. Dostupné online.  
  3. Tradiční vs. inkluzivní. Á propos k inkluzi [online]. Liga lidských práv, 30.6.2016 [cit. 31.5.2017]. Dostupné online.  
  4. Integrace vs. inkluze. Á propos k inkluzi [online]. Liga lidských práv, 27.7.2016 [cit. 22.4.2017]. Dostupné online.  
  5. SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika: Integrace a inkluze [online]. 26.6.2012, [cit. 2017-05-31]. Dostupné online.  
  6. Principy. Á propos k inkluzi [online]. Liga lidských práv, 18.4.2016 [cit. 31.5.2017]. Dostupné online.  
  7. MILES, S.. Enabling Inclusive Education: Challenges and Dilemmas. Enabling Education Network [online]. Enabling Education Network, 2000 [cit. 22.4.2017]. Dostupné online.  
  8. TANNENBERGEROVÁ, Monika. Průvodce školní inkluzí. Praha : Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-008-1.  
  9. Všeobecná deklarace lidských práv [online]. Praha: United Nations (Informační centrum OSN), 2015, [cit. 2017-05-31]. Článek 26. Dostupné online.  
  10. Úmluva o právech dítěte [online]. [cit. 2017-05-31]. Článek 28. Dostupné online.  
  11. World declaration on education for all [online]. Thailand: UNESCO, 1990, [cit. 2017-04-23]. Dostupné online.  
  12. Education transforms lives [online]. France: UNESCO, 2017, [cit. 2017-04-22]. Dostupné online.  
  13. MARQUES, Karin. Nadace OSF vydává překlad Prohlášení ze Salamanky. Nadace Open Society Fund Praha [online]. 2016-10-17 [cit. 2017-04-05]. Dostupné online.  
  14. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením [online]. [cit. 2017-05-31]. Článek 24. http://www.mpsv.cz/cs/28419.  
  15. KARTOUS, Bohumil. Skandinávské zkušenosti s inkluzivním vzděláváním. Praha : EDUin, 2015. ISBN 978-80-260-9310-7.  
  16. MACHÁLKOVÁ, Růžena. Ministryně Valachová: Inkluze ukázala, že vzdělávání běží naprosto přirozeně. Brněnský deník [online]. Brněnský deník.cz, 2.9.2016 [cit. 22.4.2017]. Dostupné online.  
  17. a b Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), § 16 , [cit. 2017-05-16]. Dostupné online.
  18. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) (neaktuální verze), § 16 , [cit. 31.5.2017]. Dostupné online.
  19. Zákon č. 561/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, § 16 , [cit. 31.5.2017]. Dostupné online.
  20. Přehledně: Co řekl prezident Zeman o inkluzi handicapovaných. Aktuálně.cz [online]. 16.1.2015 [cit. 31.5.2017]. Dostupné online.  
  21. LAIN, Radek. Slovo šéfredaktora Blesku: Stop škodlivé inkluzi. Blesk.cz [online]. 22.2.2016 [cit. 31.5.2017]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TANNENBERGEROVÁ, Monika. Průvodce školní inkluzí. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016. ISBN 978-80-7552-008-1.  
  • LECHTA, Viktor. Inkluzivní pedagogika. Praha : portál, 2016. ISBN 978-80-262-1123-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]