Sociální pedagogika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Existují různé definice sociální pedagogiky, nejčastěji se však vymezuje jako směr, který se orientuje na rizikové a sociálně znevýhodněné skupiny mládeže a dospělých. V nejširším pojetí se sociální pedagogika chápe jako věda, která se zabývá působením veškerého sociálního prostředí na člověka všech věkových kategorií v různých životních situacích, zatímco v užším slova smyslu je chápána jako disciplína, která se orientuje na pedagogické ovlivňování sociálně problémových jedinců (rasista, drogově závislý, vrah,…). Základní ideou je sociální začlenění tak, aby jedinec nevybočoval ze společnosti. Termín se používá ve 4 významech: ve smyslu metodologickém, jako pedagogická disciplína, jako studijní (profesní) obor a jako vyučovací předmět.

Sociální pedagogika je v českém kontextu relativně mladá vědecká disciplína, která navzdory své dlouhodobé zahraniční existenci dosud nemá přesně vymezený předmět zkoumání. V každé zemi se profiluje částečně odlišným způsobem, a to především díky národním tradicím, které jsou specifické pro každou zemi. Mění se v závislosti na čase a vznikajících dobových společenských problémech, a to zejména když se objeví nějaký sociální problém, který je potřeba vyřešit.

Přinesla názor, že člověk není bytostí pouze bio-psychickou, ale také sociální. Podle Krause je cílem sociální pedagogiky nalézt postupy vedoucí k usnadnění socializace. Pedagogika je obecně chápána jako věda o výchově a vzdělávání a pojem „sociální“ je zde vnímán jako „společensky přizpůsobivý“.

Sociální pedagogové se zabývají například tématy sociální rizikové životní situace, problematikou prostředí, sociální deviací, rizikovým chování, pomocí osobám závislým, socializací a výchovou, právy dětí aj. S termínem sociální pedagogika se často mohou splétat pojmy socializace a sociální práce, proto je třeba dbát větší pozornosti, aby nedošlo k záměně těchto pojmů.[1][2][3][4][5]


Dělení sociální pedagogiky[editovat | editovat zdroj]

Podle Průchy má sociální pedagogika dvojí podobu:

Praktická realizace sociální pedagogiky – Jedná se o činnosti vychovatelů v ústavních a ochranných zařízeních. Patří sem dětské domovy se školou, výchovné ústavy, diagnostické ústavy a činnost organizací zaměřených na prevenci užívání drog, na pomáhání týraným a zanedbávaným dětem a na děti a mládež s výchovnými problémy obecně.

Teoretická složka sociální pedagogiky – Jevy, kterými se tato složka sociální pedagogiky zabývá, mají různorodou povahu. Následkem toho se v určité teorii musí propojovat přístupy pedagogické s teoriemi a poznatky sociologie, vývojové psychologie, právní vědy aj.[1]

Základní směry[editovat | editovat zdroj]

  1. Sociální pedagogika jako doplněk individuální pedagogiky – Podle některých autorů je sociální pedagogika protikladem vůči individuální pedagogice, která se soustředí spíše na jedince než na celek společnosti.
  2. Sociální pedagogika jako disciplína, která se zabývá odchylkami sociálního chování – Dnes se spíše používá označení „rizikové chování“ (záškoláctví, xenofobie, šikana,…).
  3. Pedagogika prostředí – Objasňuje vztah výchovy a prostředí a zkoumá vliv prostředí na vývoj a chování člověka.
  4. Sociální pedagogika jako pomoc a péče – Můžeme se na ni nahlížet dvěma směry. Prvním je péče jako zastřešující pojem, který se dotýká i ostatních pojmů sociální pedagogiky. Druhým je konkrétní pomoc v terénu, která se týká lidí v sociální nouzi.[1]

Vývoj sociální pedagogiky v České republice[editovat | editovat zdroj]

Sociální pedagogika prošla velmi složitým a pestrým vývojem a čerpala inspiraci z filozofie, sociologie, pedagogiky, z teorie výchovy i z příkladů praxe pomoci druhým. Rozmach české sociální pedagogiky nastal v roce 1990 a přispět k jeho rozvoji se na počátku devadesátých let pokoušela řada pedagogů.

Po Sametové revoluci (1989) měl pro vývoj sociální pedagogiky značný význam vznik Sociálně pedagogické společnosti, která v roce 1993 spustila vydávání časopisu ETHUM, ve kterém byl umístěn podtitul Bulletin pro sociální pedagogiku. Avšak tato společnost během devadesátých let zanikla a následným vydavatelem se stalo Sdružení pro sociální prevenci a sociální pedagogiku.

V roce 1998 se konal v Brně pod vedením Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity seminář, na který se dostavili zástupci všech vysokých škol, kde se sociální pedagogika vyučovala. Výsledkem tohoto shromáždění byl sborník Aktuální problémy sociální pedagogiky (1999).

K rozvoji sociální pedagogiky také značně přispěla konference SOCIALIA pod vedením Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové. První konference v roce 1997 se řídila mottem Pomoc potřebným, poté se odborníci zabývali rodinou, a následně byla středem zájmu současná mládež a její životní styl. Na to v roce 2003 navazovala Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, která se orientovala na sociální pedagogiku jako na vědní obor a studijní disciplínu.

V Roce 2013 se podařilo ustavit Asociaci vzdělavatelů v sociální pedagogice, a také v tomto roce vznikl samostatný časopis Sociální pedagogika.[6]

Aktuální úkoly sociální pedagogiky[editovat | editovat zdroj]

Sociální pedagogika má jako rozvíjející se vědecká disciplína před sebou ještě řadu úkolů, mezi které patří: upřesnění terminologie sociální pedagogiky, zpřesnění cílů a obsahu sociální pedagogiky, profesionalizace a institucionalizace sociální pedagogiky, posílení autonomie sociální pedagogiky aj.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d BENDL, Stanislav. Základy sociální pedagogiky. Praha: Univerzita Karlova, 2016. 
  2. KNOTOVÁ, Dana, et al. Úvod do sociální pedagogiky: Studijní texty pro studenty oboru sociální pedagogika. Brno: Masarykova univerzita, 2014. 
  3. PROCHÁZKA, Miroslav. Sociální pedagogika. Praha: Grada Publishing, a.s. 
  4. LORENZOVÁ, Jitka. Sociální pedagogika jako pomáhající disciplína. Pedagogika. 2001, roč. 3, čís. 51, s. 292–298. Dostupné online. 
  5. ONDREJKOVIČ, Peter. Proces socializácie a výchova v škole. Sociální pedagogika. 2014, roč. 1, čís. 2, s. 37–50. Dostupné online. 
  6. KRAUS, Blahoslav. Česká sociální pedagogika po r. 1990. Sociální pedagogika. 2013, roč. 1, čís. 1, s. 102–110. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2014