Sklářství na Stašsku
Sklářství na Stašsku zahrnuje období od 2. poloviny 17. století do 2. poloviny 19. století. Založení sklárny bylo impulzem ke vzniku obce Stachy na Šumavě (okres Prachatice) a jejích osad.[1] První písemné zmínky o sklářství na Šumavě jsou z 1. poloviny 14. století, kdy skláři přicházeli z Bavorska.
Historie vzniku skláren na Stašsku[editovat | editovat zdroj]
První sklárna na Stašsku byla postavena na území dnešní osady Stachy v takzvaném Zemanově roku 1560 nebo 1561 Eustachem (Stachem) na místě domu č. 64, který je kulturní památkou.[2] Tato huť zřejmě pro nedostatek dřeva již byla vyhašena před rokem 1630.
K další sklárně existuje zmínka z roku 1604 jako o druhé huti v blízkosti Stachů. Jejím provozovatelem byl Mathias Stach. Ta byla pravděpodobně v blízkosti nebo v místě pozdějšího tzv. Dolního dvora v blízkosti hranic obcí Stachy a Masákovy Lhoty. Dalším majitelem obou skláren je uváděn Osvald Roland, který obě hutě v roce 1614 prodal svému švagrovi Niklasu von Perschen.
Další, třetí sklárna byla zřízena až v roce 1788 na úbočí Popelné hory (1091 m n. m.) na tzv. Voldřichovském statku. Huť postavil Matěj Grabmüller (1724–1804) ze Stachova spolu s manželkou Francizkou. Ta byla dcerou huťmistra z Pockovy hutě Gatermayera. Matěj Grabmüller byl švagrem Pavla Františka Voldřicha, syna majitele statku Jana Voldřicha (od roku 1692), který byl v letech 1773–1778 stachovským rychtářem. Sklárna však brzy zpracovala zásoby dřeva, projevil se i vliv napoleonských válek a huť byla v roku 1798 vyhašena. Později byla znovu obnovena sklářskou rodinou Eisnerů. Od roku 1822 se zde vyrábělo duté sklo, páteříky, sklíčka do kapesních hodinek a lustrové přívěsky. Sklo se expedovalo do německých zemí, Itálie, ale i do Afriky a Ameriky. Sklárna zaměstnávala až na 60 zaměstnanců včetně asi 40 sklářských pomocníků. Mezi nimi byl i rytec Konstantin Pock z Kůsova č. 2. V roce 1837 se majitelem huti stal švagr Johanna Eisnera Josef Schmied, později pak jeho syn Josef Eduard a konečně roku 1864 Eduardův bratr Rudolf. O huti se mluvilo jako o Staré huti, nebo i jako o Stachovské, Voldřichově nebo Eisnerově (Eisnerhütte). Sklárna zanikla s otevřením Nové huti postavené níže v Kůsově. Některé prameny uvádějí, že ve Staré huti (v matrice se uvádí Stachy čp. 1) se dne 18. listopadu 1839 narodil Andreas Hartauer, autor písně „Tam v krásné Šumavě“[3]
Novou huť postavil v roce 1875 již zmíněný Rudolf Schmied nedaleko dvora č. p. 1, v němž bylo sídlo majitele sklárny. V 60. letech 20. století zde byl zřízen Domov pro seniory.[4] Jednalo se již o moderní huť, pec byla vytápěna dřevoplynem. Ve sklárně se vyrábělo barevné a křišťálové sklo. Při jeho výrobě bylo zaměstnáno okolo 30 lidí. Provoz sklárny s plynovou pecí byl velmi nákladný. Činnost sklárny byla zastavena v roce 1889.[5]
Současnost[editovat | editovat zdroj]
Ze současných skláren nic nezbylo. Jen na místě Staré hutě v lese na úbočí Popelné hory zůstaly kamenné ruiny bývalých stavení patřících ke sklářské huti. Na místě je informační tabule s popisem historie této sklárny. V bezprostřední blízkosti je vodní pramen zvaný Sklářská studánka.[6]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ HISTORIE, PAMÁTKY | STACHY A OKOLÍ. www.stachy.net [online]. [cit. 2020-03-02]. Dostupné online.
- ↑ Památkový Katalog. pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2020-03-02]. Dostupné online.
- ↑ MAREŠ, Jan; KAREŠ, Ivo. Kohoutí kříž. www.kohoutikriz.org [online]. 2001-01-01 [cit. 2020-03-18]. Dostupné online.
- ↑ Fotografie domov pro seniory, Kůsov. www.domovkusov.cz [online]. [cit. 2020-03-02]. Dostupné online.
- ↑ Stašsko č. 2 ročník 2019 [online]. Stachy: Obecní úřad [cit. 2020-03-02]. Dostupné online.
- ↑ Mapy.cz. Mapy.cz [online]. [cit. 2020-03-02]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- BLAU, Josef. Die Glasmacher im Böhmer- und Bayerwald in Volkskunde und Kulturgeschichte. ISBN 3-87553-206-6
- PECKA, Josef. Toulání za šumavskými sklárnami: s profesionálním průvodce Josefem Peckou. 1. vyd. Plzeň: Starý most, 2019. 191 s. ISBN 978-80-7640-008-5.
- Stašsko č. 2. Stachy: Obecní úřad, 2019. 16 s. S. 5.