Skener

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Stolní skener, 2D - plošný

Skener, scanner (anglicky scanner, výslovnost [skenə], původní význam snímač) je hardwarové vstupní zařízení umožňující převedení fyzické 2D nebo 3D předlohy do digitální podoby pro další využití, většinou pomocí počítače. Dále se dělí dle dvou technologií. První využívá technologii (invisible radiation) tzv. neviditelné záření a druhý (near light) tzv. LED osvětlení.

Historie[editovat | editovat zdroj]

1957 – První digitální snímek vytvořený na počítači Russellem Kirschem na U.S. National Bureau of Standards, dnes známý jako Národní institut pro standardy a technologie (National Institute of Standards and Technology, nebo NIST).[1]

Dělení skenerů podle konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Dělení skenerů dle technologie[editovat | editovat zdroj]

Neviditelné záření (invisible radiation) a LED osvětlení

Čtečky čárových kódů[editovat | editovat zdroj]

Dělí se na 1D a 2D podle typu čárového kódu. Využívají paprsku laseru nebo laserové diody. Mohou být ruční (tzv. „pistole“), nebo zabudované (např. v pokladnách).

Ruční (hand-held)[editovat | editovat zdroj]

Ruční skener

Tímto skenerem je nutno ručně přejíždět po snímané předloze. Nevýhodou je malá kvalita nasnímaného obrazu způsobená jak nízkým rozlišením snímače, tak nutností přesného ovládání ze strany uživatele. Používá se tam, kde je třeba rychle snímat malé plochy, případně při nemožnosti umístění předlohy do stolního skeneru. Dnes téměř vymizel vzhledem k masivnímu rozšíření stolního typu.

Stolní (flatbed)[editovat | editovat zdroj]

Stolní skener

Předloha se pokládá na sklo, pod nímž projíždí strojově ovládané snímací rameno, princip je tedy podobný jako u kopírky. Dnes jsou už velmi levné (od cca 1000 Kč) a proto se staly naprosto běžnou součástí všech domácností. Nevýhodou je zejména možnost snímání jen relativně tenkých předloh. Velkoformátové skenery jsou schopné snímat předlohu po sloupcích. Dražší modely často snímají pomocí přídavných nástavců také diapozitivynegativy.

Bubnové (drum)[editovat | editovat zdroj]

Bubnový skener

Předloha je nalepena na rotujícím válci a je snímána paprskem. Pro sejmutí obrázku postačí jedna fotodioda, která snímá jeden bod. Nejprve se přečte jeden „sloupec“ (tj. jedna otáčka bubnu), pak se fotodioda posune o jeden sloupec vedle, až je postupně sejmut celý povrch bubnu. Nevýhodou bubnového skeneru je vysoká cena, a proto jsou využívány zejména pro snímání velmi velkých předloh, případně tam, kde je potřeba velice vysoká kvalita výsledku (např. z předlohy – diapozitivu je potřeba vytisknout plakát rozměru A2). Tato technologie je zároveň nejstarší.

Filmové[editovat | editovat zdroj]

Filmový skener

Slouží pro snímání jednotlivých políček filmu. Vzhledem ke svému specifickému účelu jsou vesměs používány pouze profesionálně. Např. systém Flextight a High-End skener Hasselblad Flextight X5.

3D[editovat | editovat zdroj]

Nová technologie umožňující pomocí laserových paprsků nasnímat i trojrozměrný objekt. Velice nákladná technologie pouze pro profesionální využití.

Parametry skenerů[editovat | editovat zdroj]

První fotografie naskenovaná do počítače, 1957

Barevná hloubka[editovat | editovat zdroj]

Udává množství odstínů barev, které je schopen skener nasnímat. Dříve obvyklou barevnou hloubkou je 24 bitů (8 bitů na každý barevný kanál), což znamená možnost záznamu v 16 777 216 odstínů. U současných přístrojů dosahuje barevná hloubka nejčastěji 48 bitů (16 bitů na kanál) (281 474 976 710 655 odstínů).

Rozlišení obrazu[editovat | editovat zdroj]

Udává se obvykle v DPI (počet tiskových bodů na palec) a znamená jemnost snímacího rastru a potažmo s tím spojenou datovou velikost výsledného obrazu. S větším rozlišením se tato velikost zvyšuje. Rozděluje se na hardwarové (ovlivněné vlastní optickou sestavou a snímačem) a softwarové (ovlivněné ovladačem), které je vždy vyšší (zpravidla dvojnásobně), ale kvalita už může být kolísavá. Pro některé účely je příliš velké rozlišení zbytečné. Dnes používaná rozlišení se pohybují mezi 1 200 a 5 900 DPI.

Maximální velikost snímané předlohy[editovat | editovat zdroj]

Čtečky a filmové skenery jsou jednotné – snímají standardní čárové kódy, resp. standardní filmové pásy. Ruční skenery zvládají (potenciálně) nekonečný pruh o šířce do cca 210 mm, stolní modely bývají do formátu A3.

Denzita[editovat | editovat zdroj]

Denzita je dekadickým logaritmem opacity , kde D je denzita a O opacita. V případě skenerů, které snímají odrazem světla od předlohy je opacita poměrem intenzity dopadajícího světla ku intenzitě odraženého světla.

Udávají se 2 hodnoty denzity:

  • maximální denzita Dmax. Dmax udává maximální rozlišitelnou hodnotu denzity. V praxi se význam této hodnoty vysvětluje na snímání černé plochy s jemnou tmavou kresbou. Tam kde skenery s vysokou hodnotou Dmax ještě sejmou kresbu, levné skenery s nízkou hodnotou Dmax (např. 1D či 2D) sejmou jen jednolitou černou plochu.
  • dynamický rozsah denzit (Dmax-Dmin). V podstatě se jedné o rozsah denzit, které je skener schopen sejmout.

Digital ICE[editovat | editovat zdroj]

Digital ICE je technologie odstraňující kombinací softwarových a hardwarových prostředků prach a škrábance při digitalizaci průhledných předloh (pozitivních a negativních filmů).

Rozpoznání textu[editovat | editovat zdroj]

Optické rozpoznávání znaků je metoda, která pomocí skeneru umožňuje digitalizaci tištěných textů, s nimiž pak lze pracovat jako s normálním počítačovým textem. Například OCRopus a Adobe Acrobat

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.nist.gov/public_affairs/techbeat/tb2007_0524.htm#image

Související články[editovat | editovat zdroj]