břežsko-lehnický kníže, od císaře Zikmunda Lucemburského koupil Krnovské knížectví, které bylo ve vlastnictví Českého království a téhož roku jej i prodal
uherský král, český vzdorokrál, násilně zabral část Slezska v bojích mezi Jiřím z Poděbrad, následně se dohodl s jeho nástupcem Vladislavem Jagellonským na přenechání Slezska
kněžna osvětimská, kněžna hlivická. V krnovské knížectví spoluvládla se svým zetěm Jiřím ze Šelmberka až do začátku 16. století z důvodu kdy český král Vladislav Jagellonský předal knížectví jako odúmrť Českého království jeho otci Janu II. ze Šelmberka, kterou neuznávala a domáhala se dědictví po otci, proto se obě strany sporu dohodli na kompromisním řešení.[3]
krnovské knížectví dostal za své služby českému králi Vladislavovi II. Jagelonskému, byl nejvyšší kancléř a komorník Českého království, skutečnou vládu v knížectví vykonával jeho syn a Barbora Krnovská
V důsledku českého stavovského povstání bylo knížectví i s majetky konfiskováno a knížecí titul společně s majetky zde byl roku 1622 udělen Karlu z Lichtenštejna. Hlava rodu Lichtenštejnů tak od té doby nese titul knížat (resp. vévodů) krnovských v rámci svého celého titulu (kníže z a na Lichtenštejnu, vévoda opavský a krnovský, hrabě z Rietbergu). Lichtenštejnové vládli v Krnovské knížectví jako krnovská knížata od roku 1622 až do roku 1918, majetky vlastnili lichtenštejnská knížata na Krnovsku do roku 1945.[1][6]