Sen noci svatojánské (film, 1973)
| Sen noci svatojánské | |
|---|---|
| Původní název | Sen noci svatojánské |
| Země původu |  Československo |
| Jazyk | čeština |
| Délka | 75 minut |
| Žánr | komedie |
| Námět | William Shakespeare |
| Scénář a režie | Jiří Bělka |
| Obsazení a filmový štáb | |
| Hlavní role | Jan Tříska Květa Fialová Josef Abrhám Václav Postránecký Jiří Hrzán a další |
| Hudba | Luboš Fišer |
| Kamera | Vladimír Opletal |
| Výroba a distribuce | |
| Premiéra | 14. dubna 1974 |
| Distribuce | Československá televize Česká televize |
| Sen noci svatojánské na ČSFD, FDb, IMDb Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sen noci svatojánské je název československé televizní inscenace, kterou v roce 1973 na motivy stejnojmenné divadelní hry anglického dramatika Williama Shakespeara a v překladu Ericha Adolfa Saudka natočil režisér Jiří Bělka, který je zároveň autorem televizní úpravy. V inscenaci se objevila plejáda předních českých herců v čele s Janem Třískou jako Oberonem, Jiřím Hrzánem, Květou Fialovou, Václavem Postráneckým, Jorgou Kotrbovou, Josefem Abrhámem, Martou Vančurovou a mnoha dalšími. Inscenace měla premiéru o velikonočních svátcích roku 1974 na druhém programu Československé televize..
Úvod[editovat | editovat zdroj]
Inscenace Sen noci svatojánské představuje pro režiséra Jiřího Bělku jeho druhé setkání s dílem Williama Shakespeara. O patnáct let dříve – v roce 1958 – režíroval Bělka pro Československou televizi Praha méně známou Shakespearovu hru Zimní pohádka, která se však do dnešních dnů nedochovala. Ke Snu noci svatojánské se vrátil ještě jednou v roce 1984, kdy byl režisérem televizního záznamu stejnojmenného představení Divadla ABC v Praze (v divadelní režii Karla Kříže).
Obsazení[editovat | editovat zdroj]
| Václav Mareš | vévoda Theseus |
| Josef Bláha | Egeus |
| Václav Postránecký | Lysandr |
| Josef Abrhám | Demetrius |
| Lubomír Kostelka | tesař Poříz |
| Karel Urbánek | truhlář Pevný |
| Jan Skopeček | tkadlec Honza Klubko |
| Miroslav Nohýnek | měchař František Štěbenec |
| Václav Švorc | klempíř Oldřich Okápek |
| Jan Teplý | krejčí Benjamin Hladolet |
| Jarmila Orlová | Hipolyta |
| Jorga Kotrbová | Hermie |
| Marta Vančurová | Helena |
| Jan Tříska | Oberon |
| Květa Fialová | Titanie |
| Jiří Hrzán | skřítek Puk |
| Jiří Kvasnička | elf Prášek |
Tvůrci[editovat | editovat zdroj]
| Námět | William Shakespeare (stejnojmenná divadelní hra) |
| Scénář | Jiří Bělka |
| Dramaturgie | Bohumila Zelenková |
| Režie | Jiří Bělka |
| Hlavní kameraman | Vladimír Opletal |
| Vedoucí výroby | Dagmar Hornerová |
| Hudba | Luboš Fišer |
| Hudební režie | Jiří Václav |
| Dirigent | František Belfín |
| Choreografie | Lea Janečková |
| Výtvarník scény | Miloš Ditrich |
| Výtvarnice kostýmů | Jarmila Konečná |
| Střih | Marie Pačajová |
| Zvuk | Svatava Hrubcová |
| Kameramani | Stanislav Benc, Bohuslav Kudláček a Michal Schauer |
| Masky | Josef Adamička a Květa Holasová |
| Asistent režie | Kateřina Housková |
Technické údaje[editovat | editovat zdroj]
- Premiéra: 14. duben 1974 (II. program Československé televize)
- Výroba: Československá televize Praha, Hlavní redakce dramatického vysílání, 1973
- Barva: barevný
- Jazyk: čeština
- Délka: cca 75 minut
Z dobového tisku[editovat | editovat zdroj]
Televizní dramatizace jednoho z nejznámějších děl Williama Shakespeara neunikla pozornosti kritiky, která inscenaci hodnotila veskrze pozitivně. Recenzent Rudého práva (17. duben 1974) o inscenaci napsal: „(...) Autor scénáře i režisér Jiří Bělka zhutnil textovou i scénickou složku Shakespearovy komedie velmi citlivě. Kromě herecké práce jako by především spoléhal na televizní možnosti, obraz a střih, kterými především chtěl tlumočit dramatikovu milostnou rozvernost a hravost. Čtyři milostné páry, proměny jejich náklonnosti, pohádková hra sympatií, soužení i toužení, to je jedna strana mince, jíž režisér i herci náležitě využili. Druhou stranu, scény řemeslníků, kteří chtějí sehrát velkou tragédii před knížetem, onen nespoutaný komický živel ve hře, už méně. Jako by tu opět chyběl bezprostřední kontakt s živě reagujícím publikem, smích po nepatřičném, a proto komickém jednání, hnací síla k vynalézavosti humoru a vtipu. Je to škoda, neboť to skutečně mají být lidé z masa a kostí, lidé, kteří vším dobrým i zlým, co v sobě mají, všemi slabůstkami i přednostmi, nám mají být bližší. Kladem inscenace je přítomnost Shakespearova, který zůstal i v příběhu, v němž toliko láska je skloňována všemi pády, zůstal v této pohádkové podívané, v níž i bytosti mimolidské mají lidské dimenze, a to je na televizní obrazovce úspěch.“[1]
Kritik deníku Práce si ve své recenzi všímá vedle režie i dalších profesí, které se podílely na úspěchu inscenace: „(...) Režisér Jiří Bělka citlivě zkrátil dialogy, vynechal či přeřadil některé scény, upustil od závěrečného představení a celou inscenaci předznamenal výstupem krále elfů Oberona. Takto upravený text pak rozehrál na krásné scéně Miloše Ditricha, který ve studiu postavil hluboký les plný kapradí, kořenů a dubového listí, prales, který i při své realistické divokosti a scénické účelnosti vyvolával výtvarným řešením skutečně estetický zážitek. Stejně účinně pak působila rozevlátá roucha duchů, romantické a vznešené kostýmy, které navrhla Jarmila Konečná a které se rovněž měrou nemalou podílely na výtvarné koncepci této hry, jejíž atmosféru výrazně dotvářela i střídmá hudba Luboše Fišera. Jiří Bělka vytvořil ve spolupráci s kameramanem Vladimírem Opletalem a s řadou vynikajících herců inscenaci plnou tajemného a slavnostního oparu kouzlem opředené svatojánské noci, uprostřed které se odehrává burleskní a přitom pohádkovou nocí nadaný příběh, který vzdor řadě zvratů a záměn skončí vítězstvím opravdové lásky. Režie dala plně vyniknout kráse a poezii Shakespearova verše a poskytla hercům dostatečný prostor, aby mohli v celé šíři rozehrát životem a zdravou komičností přímo překypující osudy tak různorodých postav, které autorova vůle, tajemná moc kouzelné noci a Pukovo taškářství svedly dohromady. Nebýváme často svědky inscenací, v kterých se jejich tvůrci ve šťastné konstelaci podílejí na vzácné vyrovnanosti všech komponentů, na nichž záleží konečný úspěch. Sen noci svatojánské byl rozhodně jednou z nich.“[2]
Reference[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- EGERT, Ladislav. Televize svátků jara. Rudé právo: orgán Ústředního výboru Komunistické strany Československa. 17. duben 1974, roč. 54, čís. 90, s. 5.
- PAŘÍKOVÁ, Marie. Televizní Sen noci svatojánské. Lidová demokracie: orgán Československé strany lidové. 23. duben 1974, roč. 30, čís. 95, s. 5.
- SCHREIBER, Hugo. Sen noci svatojánské. Květy: týdeník pro celou rodinu. 23. únor 1974, roč. 24, čís. 8, s. 46 – 47.
- STIEBER, Miroslav. Dva televizní zážitky. Práce: deník revolučního odborového hnutí. 17. duben 1974, roč. 30, čís. 90, s. 6.