Samovar
Samovar je ruské tradiční zařízení pro vaření vody k přípravě čaje. Zpočátku se voda ohřívala vnitřním topidlem, představovaným trubkou naplněnou dřevěným uhlím. Později se objevily další druhy samovarů, vytápěné petrolejem nebo elektricky.
Rozdělení samovarů
Současná klasifikace samovarů uznává následující typy:
- elektrický samovar - vodu ohřívá vestavěné topné tělísko stejně jako v rychlovarné konvici
- žárový samovar - jinak také uhelný, dřevný
- kombinovaný samovar
Historie výroby
Přístroje tohoto typu byly dlouho známy v Číně, ale nepoužívaly se k přípravě čaje. První samovary na ruském území se začaly vyrábět v polovině 18. století v hutích na Urale. Záhy se však stalo hlavním místem produkce a vývoje samovarů západoruské město Tula, odkud také pochází nejstarší věrohodné písemné zprávy o jejich výrobě.
Roku 1778 na ulici Štykovaja, v tulské čtvrti Zářečí, vyrobili samovar bratři Ivan a Nazar Lisicynovi v malé dílně. Jejich podnik byl prvním samovarovým závodem ve městě. Zakladatelem podniku byl jejich otec, původně puškař a mědikovec Fedor Lisicyn. Už v roce 1803 v závodě pracovali čtyři tulští měšťané, sedm puškařů, dva vozkové a 13 Rolníků – dohromady 26 zaměstnanců. To už byla továrna s kapitálem 3000 rublů a výnosem 1500 rublů. Továrna v roce 1823 přešla na Nazarova syna Nikitu Lisicyna. Samovary Lisicynových se vyznačovaly nápaditými tvary a výzdobou. Běžné byly tepané a gravírované ozdoby na podstavci samovaru, vejcovitý tvar nádrže, kohouty ve tvaru delfína, ozdobná držadla. Výroba samovarů se ukázala jako velmi výnosná. Řemeslníci se rychle změnili na továrníky a dílny na továrny, takže k roku 1808 fungovalo v Tule již osm výrobců samovarů. V roce 1812 vznikla továrna Vasilije Lomova, v roce 1813 Andreje Kuraševa. Vasilij Lomov společně s bratrem Ivanem produkovali samovary vysoké kvality, asi 1000–1200 kusů ročně a stali se široce známými. Samovary se tehdy prodávaly na váhu a stály: z mosazi 64 rublů za pud (16,3 kg), z mědi 90 rublů za pud. V roce 1850 jenom v samotné Tule bylo 28 továren na samovary, které produkovaly okolo 120 tisíc samovarů ročně a k tomu velké množství dalších výrobků z mědi. Například továrna J. V. Ljalina zhotovila za rok více než 10 tisíc kusů samovarů.
Na přelomu 19. a 20. století se objevují nové typy samovarů, jako např. petrolejový, samovar Paričko, měděné samovary z továrny Černikovových s bočním ohřevem. Petrolejové samovary se prosadily především tam, kde byl snadno dostupný a levný petrolej, zvláště na Kavkaze. Petrolejové samovary se také ve velkých počtech exportovaly.
V roce 1908 závod Bratři Šachdatové a spol. poprvé vyrobil samovar s odnímatelnou nádobou na vodu - tzv. samovar Paričko (nazváno dle vynálezce, ing. A. J. Parička). Tyto samovary byly bezpečné z požárního hlediska, nemohly se zničit jako obyčejné samovary když v nich nebyla voda. Díky vybavení dmychadlem a možnosti regulace tahu plamene v nich voda zůstávala dlouho horká. Také čištění bylo pohodlné. Jako palivo bylo možné použít dřevěné uhlí, líh i jiná paliva.
Revoluce roku 1917 přinesla řadu změn. V této době odvětví výroby samovarů skoro přestalo existovat. V roce 1918 byly podniky na výrobu samovarů znárodněny. Roku 1919 vzniká v Tule státní sdružení továren na výrobu samovarů. Roku 1922 se výroba samovarů soustředila v Prvním státním mědizpracujícím závodě ve městě Kolčugino. V současnosti funguje pod názvem Kolčug-Micar a.s.
Konstrukce samovaru
Bez ohledu na pestrost tvarů jsou samovary koncipovány shodně. Každý samovar je složen z dále popsaných dílů:
- Mísa - nádrž na vodu, základní část, do které se nalívá voda k vaření
- Dutina - topeniště, umístěno uvnitř mísy, sem se vkládá palivo, zde je případně hořák na kapalná paliva. Vnější stěna funguje jako tepelný výměník
- Kruh - litinová kruhová deska, která shora zakrývá mísu
- Šíje - zúžená část, která spojuje mísu se stojanem
- Stojan samovaru - základní, opěrná část
- Držadla - jsou zhotovena z tepelně izolačního materiálu, připevněna na mísu a umožňují přenášet celý samovar i v chodu
- Růžice - zdobená obruba, ze které vystupuje kohout na horkou vodu
- Ručka - páčka, kterou se ovládá výpustní kohout
- Výpustní kohout
- Poklička - zakrývá shora nádobu na vodu
- Průduchy - otvory na pokličce pro odchod páry
- Nosič konvice - obruba na pokličce, do které se vkládá konvička se zavářkou - čajovým koncentrátem
Obvyklými materiály pro výrobu samovarů jsou: měď, mosaz, alpaka, nerezová ocel.
Příprava čaje s pomocí samovaru
Samovar neslouží přímo k přípravě čaje, ale k vaření vody pro přípravu čaje. Do mísy se nalije voda, která se přivede do varu. V malé konvičce se vroucí vodou spaří listový čaj. Ten se nechá vyluhovat až do vzniku silného extraktu - zavářky. Během vyluhování a i následně během přípravy čaje do šálků je konvička uložena v nosiči úplně nahoře na samovaru. Tak je zaručeno uchování zavářky v teple. Pokud se rozhodneme čaj konzumovat, odlijeme si do svého šálku z konvičky potřebné množství extraktu a dolijeme horkou vodou z kohoutu na nádrži samovaru. Čajové lístky zůstanou v konvičce. Množstvím čajového koncentrátu řídíme sílu čaje.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Самовар na ruské Wikipedii.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu samovar na Wikimedia Commons
