Rybniční hráz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
hráz Litovického rybníka

Rybniční hráz (též hráz rybníku) je stavba, která zadržuje vodu v rybnících.[1] Hráze obvykle mívají tzv. návodní stranu (svah do vody), vzdušnou stranu (vnější svah), patu (přechod svahu hráze do okolní krajiny) a korunu (nejvyšší část hráze). Ve specifických případech může hráz oddělovat dva různé rybníky, takže vzdušná strana chybí.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

historická výpustní trubka u rybníka Rožmberk, výpusť Adolfka

Hráze rybníků byly tradičně budovány z kamene a hlíny. Důležité bylo zajistit vodotěstnost a odolnost proti vlnám, což se řešilo ideálně kamennou dlažbou.[1]

V nejhlubším místě je umístěno zařízení, které slouží k úplnému vypuštění vody. V malých rybnících se k tomuto účelu používala trubka zvaná podžeračka, případně poltruba, která se skládá ze dvou dílů. V té je umístěn čep (fakticky zátka), který může nahrazovat i stojan – dutá vertikální roura, přes jejíž okraj přepadává voda do podžeračky. K uzavírání poltrub mohou být použita i stavidla. Další ze systémů pro odvádění vody se nazývá kbel (neboli mnich) skládající se z podžeračky kombinované s vertikálním či šikmým nástavcem překrytým prkénky (dluže), jimiž je možné odvod vody uzavřít do potřebné výšky.[1]

Pokud je třeba nepovolaným osobám zabránit manipulací se zařízením, bývají tyto prvky zahrnuty do stavení zvaných vazby, barborky či bašty. Ty zároveň slouží jako obydlí.[1]

K odvádění vody v případě záplav a nastavení výšky hladiny slouží splavnice, kde může voda volně přepadávat. Zřizuje se obvykle při okraji hráze. Splavnice se skládá z adekvátního počtu otvorů uzavřených stavidly. Horní okraj stavidlových okenic je navržen s ohledem na žádanou výšku hladiny rybníka. Otvory stavidel musí odpovídat maximálnímu možnému přítoku, aby stíhaly odvádět vodu i při povodních a nedošlo k prolomení hráze. Splavnice mohou být dřevěné či zděné, stavidla dřevěná nebo kovová.[1]

Nad splavnicí a kolem čepu nesmějí chybět brlení – řada tyčí (kulatých či hranatých, železných nebo dřevěných) zvaných brle, které zabraňují úniku ryb. Pokud je rybník napájen potokem nebo říčkou, nemělo by chybět brlení i na jeho vstupu, aby ryby neunikaly proti proudu.[1]

Ekologický význam[editovat | editovat zdroj]

vzdušná strana hráze rybníka Starý Vdovec s původními duby starými přes 400 let

Ke zpevňování hrází se tradičně využívaly duby. Právě dubové porosty v kombinaci se svahovitým a sluncem exponovaným profilem vytvářejí vhodné stanoviště pro řadu teplomilných živočichů, rostlin a hub. Některé z nich se v rámci České republiky vyskytují převážně nebo výlučně právě na hrázích rybníků.

Živočichové[editovat | editovat zdroj]

Mezi obyvatele hrází patří brouci vázaní na staré duby, případně jejich tlející dřevo:

Rostliny[editovat | editovat zdroj]

Krom samotných dubů, které v některých případech dosahují výjimečného stáří (některé duby na Třeboňsku pocházejí z doby založení rybníků a dosahují stáří kolem 400 let) se na řadě hrází vyskytuje subxerofilní a xerofilní vegetace.

Houby[editovat | editovat zdroj]

Hřib přívěskatý
Hřib dubový

Pro hráze rybníků jsou typické mj. následující druhy hřibů – některé z nich patří mezi teplomilné, suchomilné, případně vzácné – zařazené do červeného seznamu:

V důsledku vápnění rybníků (případně zpevňování cest materiály s obsahem vápníku) se na těchto lokalitách mohou bez ohledu na chemismus podloží vyskytovat i bazifilní či kalcifilní druhy.[2] Z výše jmenovaných to jsou především hřib královský (byť se na hrázích vyskytuje v menší míře[2], v jižních Čechách však prakticky jen na hrázích[3]), hřib přívěskatý, hřib rudonachový a hřib skvrnitý. Existují i vápenomilné druhy, které se obvykle na hrázích rybníků nevyskytují – hřib Fechtnerův, hřib nachový[2] a hřib satan[2].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Ottův slovník naučný na CD-ROM, díl XXII [online]. Aion CS, s.r.o.. S. 398-399.  
  2. a b c d e f g h i j k l m n o HOLEC, Jan; BERAN, Miroslav. Červený seznam hub (makromycetů) České republiky [online]. Praha: Příroda, 2006. Dostupné online.  
  3. a b PAPOUŠEK, Tomáš; BERAN, Miroslav; VLASÁK, Josef. Velký fotoatlas hub z jižních Čech. 2. opravené vydání. vyd. České Budějovice : tiskárna Josef Posekaný, 2010. 819 s. S. 696.  
  4. a b c ŠUTARA, Josef; MIKŠÍK, Michal; JANDA, Václav. Hřibovité houby. Praha : Academia, 2009. 294 s. ISBN 978-80-200-1717-8. S. 110, 138, 210.