Requiem pro panenku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Requiem pro panenku je český film, který v roce 1991 natočil režisér Filip Renč na motivy skutečné události z roku 1984. (Ovšem podle výpovědí některých svědků události, jež byla předobrazem k filmu, popisuje film spíše tehdejší oficiální verzi prezentovanou při soudním přelíčení.)

Děj[editovat | editovat zdroj]

Čtrnáctiletá Marika byla po znásilnění vlastním otcem umístěna do ústavu sociální péče, matka ji zemřela ve čtyřech letech. Administrativním omylem se však dívka dostává do Ústavu pro mentálně postižená děvčata na Šancích. Již od prvních dnů se Marika snaží upozornit personál, že do této budovy nepatří, správně měla být umístěna do dětského domova v Hradci. V ústavu panuje politika státu ve státě, vychovatelky zde pro své pohodlí a nekompetenci k výkonu zaměstnání používají pro mentálně postižené dívky tvrdé tresty v podobě přikurtování na lehátko, umístění vedle mrtvoly či studené sprchy. V neposlední řadě používaly na chovanky velké množství tišících léků.. Řediteli ústavu je například zcela jedno, co se v jeho instituci děje: zajímá se o modely automobilů, případně o to, že pojede na konferenci do zahraničí. Jediné osoby - starý ústavní lékař - alkoholik a jedna pečovatelka - které si uvědomují hrůzu, v níž ústav existuje, jsou zcela neefektivní a pro lidskost neudělají nic. Hlavní hrdinka nemá jinou možnost jak se vymknout teroru pečovatelek, než že ústav podpálí. Avšak stejně děsivě nelidský a sobecký jako pečovatelky je vnější svět. Hasiči, kteří přijedou s hasičským vozem na místo hořícího domu, nehasí, nezájem - „není voda“. V hasičské stříkačce mají naházené lahváče. „A nakonec je to stejně pro ty debily lepší, jestliže umřou“, míní požárníci, líní snažit se děti z hořícího domu zachraňovat.

Ovšem skutečná událost popisuje z části zcela jiný příběh. Ačkoliv ve filmu Filipa Renče hraje hlavní hrdinku půvabná Aňa Geislerová, v Měděnci byla umístěna dívka romské národnosti a značně problémové povahy. Od počátku měla problémy s vychovatelkami i samotnými chovankami, často vyvolávala rvačky. Z výpovědi později vyslýchaných, skutečných vychovatelek vyplývá, že o chovanky pečovaly, jak jen uměly a ve filmu uváděné tresty byly často přehnané. V roce 1995 se Josef Klíma veřejně omluvil jmenovaných vychovatelkám, které byly filmem očerněny. Příběh Evy Kováčové (Mariky) však nekončí. Ve vězení nakonec pobyla devět let, do prezidentské amnestie. Trauma z dětství se projevovalo několika pokusy o vraždu. Z psychiatrické léčby se nakonec dostala díky díky jezuitskému knězi, po kterém si nechala změnit jméno, stejně jako pohlaví.

Základní údaje[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]