Radoje Domanović

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Radoje Domanović
Radoje Domanovic.PNG
Narození16. února 1873
Srbsko Ovsište
Úmrtí17. srpna 1908 (35 roků)
Srbsko Bělehrad
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníBělehradský nový hřbitov
Povoláníspisovatel, novinář
Národnostsrbská
Alma materBělehradská univerzita
Významná dílaStrádie, Vůdce, Králevic Marko podruhé mezi Srby
Manžel(ka)Natalija Raketić
DětiZoran Domanović, Danica Radovanović
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Radoje Domanović (srb. Радоје Домановић) byl srbský spisovatel, profesor a novinář. Nejznámější z jeho díla jsou satirické povídky.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Radoje Domanović se narodil 16. února 1873 v šumadijské vsi Ovsište v kragujevackém okrese; brzy poté se jeho rodina natrvalo přestěhovala do nedaleké vsi Jarušice. Domanovićův otec vystudoval sice bohosloví, ale věnoval se povolání učitelskému a kromě toho vlastnil i větší hospodářství; jeho rod pocházel z Hercegoviny. Domanovićova matka byla vnučkou vojvody Pavleho Cukiće, jenž ve velkých srbských protitureckých povstáních.

V roce 1883 začal Radoje studovat na gymnáziu v Kragujevci. Z literatury poznal do té doby hlavně lidové hrdinské písně a léta gymnáziu znamenala rozšíření jeho literárního horizontu. Domanovićova touha stát se malířem narazila na odpor konzervativně smýšlejícího otce, a tak se po absolvování gymnázia spíše na otcův nátlak než z vlastní vůle v roce 1890 zapsal na filologicko-historickou větev bělehradské Veliké školy. V letech 1892–1894 napsal Domanović své první realistické povídky s náměty ze současného života na srbském venkově, maloměstě i v Bělehradě; do konce jeho studií dvě z nich vyšly časopisecky.[1]

Rok 1895, kdy byl Domanović jmenován profesorem gymnázia v Pirotu, otevřel novou etapu jeho života. V ovzduší srbských provinčních měst udávali tón maloměšťáčtí šosáci, kulturní život zde téměř neexistoval – na druhé straně však žilo srbské vnitrozemí intenzívním politickým ruchem. Domanović se připojil k radikálům, že v nich dlouho spatřoval jedinou organizovanou sílu proti režimu. Venkovská inteligence, hlavně profesoři a učitelé, byla důležitným činitelem v radikálním hnutí, čehož si byli představitelé režimu dobře vědomi. Pronásledování neunikl ani Radoje Domanović; v říjnu 1895, po devítiměsíčním působení v Pirotu, byl přemístěn na gymnázium ve Vranji a už v listopadu 1896 na nižší gymnázium v Leskovci, kde zůstal do léta 1898. V té době vyšel reakční zákon, na jehož podkladě byla zrušena četná gymnázia (mj. i leskovacké). Domanović zpečetil svůj osud odvážným protestem proti tomuto zákonu. Byl propuštěn a stejně tak i jeho žena Natalija, učitelka leskovacké obecné školy.[1]

Povzbuzován přáteli, rozhodl se Domanović, že se pokusí uživit psaním, a odstěhoval se do Bělehradu. Zdravotní stav Domanovićův se zhoršoval (v dochovaných dokumentech z té doby se mluví o intermitentní horečce, chudokrevnosti, nemocech zažívacího ústrojí a sleziny a neurasténii). Přestože usilovně psal a jeho povídky vycházely ve většině soudobých časopisů, stále zápolil s bídou.[1]

Od sklonku roku 1898 do konce roku 1902 Radoje Domanović napsal a uveřejnil své nejlepší literární práce, dvanáct politicko-satirických povídek. Významná byla i jeho novinářská aktivita v této době, zvláště spolupráce s listem samostatných radikálů Odjek, kde v letech 1902–1903 otiskoval útočné politicko-satirické črty, glosy a causerie. Byly to však především satirické prózy, pro něž se jméno Radojeho na přelomu století stalo v Srbsku symbolem vzdoru proti obrenovićovské tyranii. Obrenovićovské Srbsko se v zrcadle těchto satir jednou objevuje jako hnijící smrdutý močál, jehož stojatou kalnou hladinu nezčeří ani jediný závan svěžího vánku.[1]

Avšak rozčarování z vývoje událostí po atentátu na Aleksandra Obrenoviće jako by tvůrčí síly Radojeho ochromilo. Absolutistický útlak byl sice odstraněn, ale Srbsko bylo i nadále monarchií a politické i mravní neduhy společnosti kvetlý dál. V prosinci roku Domanović 1904 založil vlastní satirický časopis Strádie (vycházel do května 1905), jehož stránky povětšinou zaplňoval sám. Jeho satirické pero ale ztrácelo vzlet a pohotovost.[1]

Ještě několikrát vystoupil Domanović ve veřejném životě, například na schůzi srbských spisovatelů a novinářů v roce 1905, kde vyzval shromážděné, aby zaslali protest ruské vládě proti zatčení Maxima Gorkého. Zemřel pětatřicetiletý 17. srpna 1908 a zanechal svou ženu a dvě děti bez penze a bez majetku.

Povídky[editovat | editovat zdroj]

  • Cejch (srb. Данга), 1899.
  • Démon (srb. Демон), 1898.
  • Divadlo na maloměstě (srb. Позориште у паланци), 1898.
  • Hajduk Stanko podle receptu pana kritika Momčila Ivaniće (srb. Хајдук-Станко по критичарском рецепту г. Момчила Иванића), 1900.
  • Jak se dařilo sv. Savovi ve Vyšší ženské škole (srb. Како се провео Свети Сава у Вишој женској школи), 1905.
  • Král Aleksandar podruhé mezi Srby (srb. Краљ Александар по други пут међу Србима), 1906.
  • Králevic Marko podruhé mezi Srby (srb. Краљевић Марко по други пут међу Србима), 1901.
  • Likvidace vášní (srb. Укидање страсти), 1898.
  • Mrtvé moře (srb. Мртво море), 1902.
  • Podivný sen (srb. Чудан сан/Модерни устанак), 1902.
  • Poslušně nehlásím (srb. Не разумем), 1898.
  • Rozjímání jednoho obyčejného srbského vola (srb. Размишљање једног обичног српског вола), 1902.
  • Strádie (srb. Страдија), 1902.
  • Vůdce (srb. Вођа), 1901.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e ВУЧЕНОВ, Димитрије. Радоје Домановић: Живот, доба и генеза дела. Београд: Рад, 1959. (srbština) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]