Přeskočit na obsah

Portrétní fotografie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Příklad rodinného portrétu z konce 19. století. Snímek byl pořízen u příležitosti úmrtí v rodině. V pozadí je vidět urna s ostatky zemřelého dítěte. Členové rodiny jsou oblečeni ve smutečním černém šatu. (cca. 1894).

Portétní fotografie (nebo také portrétování) je zachycení podoby jedné nebo více osob na fotografii, ve které převládá tvář a její výraz. Cílem je, aby fotografie zobrazila podobu, osobitost nebo náladu portrétovaného. Stejně jako ostatní způsoby portrétování, zaměřuje se fotografie především také na tvář osoby, ale na snímku může být i tělo a doplňující pozadí. Portrét není náhodný snímek, ale komponovaný obraz osoby ve statické pozici. Portrét často zobrazuje osobu hledící přímo do kamery.

Historie

Portétní fotografie existovala od vynálezu fotoaparátu. Byla často levnější, přístupnější a rychlejší než technika portrétní malby. K velkému rozšíření došlo s vynálezem daguerrotypie. Fotografická studia vznikala ve všech větších městech po celém světě. Styl těchto raných děl odráží odpovídají tehdejším technickým požadavkům: 30 vteřinová expozice a malířské estetické požadavky. Pro dlouhé minuty trvající nehybné setrvání před kamerou při výrobě daguerrotypií a kalotypií byly nutné různé podpěrky pro hlavu a tělo. Například Saronnysův univerzální držák hlavy.[1] Lidé většinou sedí před holým pozadím a jsou osvíceni měkkým světlem z okna, které může být směrováno pomocí zrcadel. Průkopníkem a popularizátorem portrétní fotografie byl francouzský fotograf André-Adolphe-Eugène Disdéri (1819 — 1889)[2], který 22. listopadu roku 1854 patentoval nový typ portrétů, takzvané carte de visite. Jeho konkurentem byl Gaspard-Félix Tournachon, známější pod pseudonymem Nadar, který je autorem řady portrétů celebrit své doby. Do té doby (polovina 19. století) vlastnit portrétní fotografii bylo jen privilegiem a výsadou bohatých. [3]

S postupujícím rozvojem techniky dostali fotografové možnost využívat zkracující se dobu expozice, osvobodit se a vytvořit nový styl portrétní fotografie. Fotografové se přemístili ze svých ateliérů do exteriérů, na bojiště, přes oceány a do vzdálených pouští. Daguerreotypický Saloon Williama Shewa, fotografická dodávka Photographic Van Rogera Fentona a vagón What-is-it? Mathewa Bradyho nastavili standardy portrétní fotografie druhé poloviny devatenáctého století. K dalším průkopníkům portrétní fotografie ze zahraničních autorů devatenáctého století mimo jiné patří: Lewis Carroll, Julia Margaret Cameron, Franz Hanfstaengl, David Octavius Hill a Wanda von Debschitz-Kunowski.

Rozdělení portrétní fotografie

  • Charakteristický portrét - preferuje charakterizační složku před ostatními dvěma (podoba, výtvarné řešení), ukazuje konkrétního člověka, vyjadřuje jeho příslušnost k určité sociální, věkové, profesní, zdravotní a jiné skupině. Při vytváření char. portértu musíme přihlížet nikoli k tomu, zda jedinec k do nějaké skupiny skutečně patří, ale jestli vypadá jako příslušník dané skupiny. Příslušnost k určité profesní skupině zlehčuje fakt, že že velká část profesí je odlišena stejnokrojem (vojáci, hasiči, policisté, letušky), nebo pracují v určitém typickém prostředí (kadeřnice, horníci, lékaři, učitelé).
  • Sociální portrét - jeho tvorbě se věnují fotografové se silným sociálním cítěním. Snímek má motivovat jedince a instituce k potřebné nápravě na snímku zobrazených nedostatků, případně křivd. Sociální portrét zahrnuje sociální postavení lidí ve společnosti od žebráků, bezdomovců, prostitutek, až po politiky, herce, sportovce nebo "horních deset tisíc". Při tvorbě sociálního portrétu je potřebná asimilace s prostředím a získání důvěry fotografových, jinak fotografování odmítnou, nebo přehnaně teatrálně pózují. Při tvorbě charakteristických portrétů se sociální tématikou je třeba k portrétovaným přistupovat velmi citlivě, protože jsou obvykle citově zranitelní.
  • Identifikační - podobenka.
  • Prezentační - svatební fotografie, herci, politici, sportovní fotografie.
  • Dokumentační - policejní fotografie.
  • Reportážní fotografie - při činnosti, ději.
  • Studie hlavy - výtvarná fotografie.
Typický příklad současného rodinného portrétu..

Česká portrétní fotografie

Jedním z nejznámějších českých portrétních fotografů 20. století jsou Josef Sudek a František Drtikol, který od roku 1912 ve svém fotoateliéru Drtikol a spol. portrétoval mj. Masaryka, Beneše, Janáčka, Muchu, Destinovou, Demla, Sovu, Machara, Jiráska, Suka, Martinů, Vojana, Gorkého, Valéryho, Thákura.

Další portrétní fotografové z počátku 20. století jsou například Jan F. Langhans, Alfons Mucha, který si pořizoval pro své obrazy fotografické skici nebo krajinář a portrétista Josef Binko, aktivní člen pražského klubu s názvem Klub deutscher Amateurphotographen. Anton Josef Trčka žil takřka celý život ve Vídni, kde vznikly jeho světoznámé expresivní portréty Egona Schieleho a dalších představitelů tamní moderny. Mezi průkopníky portrétu v Českých zemích patří také Josef Jindřich Šechtl, Jindřich Eckert, Josef Seidel nebo František Fridrich.

Mezi současné české portrétní fotografy patří například Jan Saudek, který od konce padesátých let 20. století vytvářel inscenované snímky, ve kterých stavěl do kontrastu tělo dítěte a dospělého člověka, svět bezbrannosti a síly. Později se ve své tvorbě zaměřil na vyjádření mnoha podob vztahu mezi mužem a ženou, dospívání, lásky a sexu. Ivan Pinkava se věnuje především černobílým portrétům, které jsou inspirovány symbolistickou a dekadentní literaturou a manýristickým, barokním a klasicistním výtvarným uměním. Proto se v tvorbě tak často objevují biblické či mytologické motivy.[4] S tělem pracuje také Pavel Mára. Na portrétní fotografie se specializuje umělecká skupina Bratrstvo, kterou založili v roce 1989 brněnští výtvarníci Martin Findeis, Václav Jirásek, Petr Krejzek, Roman Muselík a Zdeněk Sokol. Z fotografů slovenské nové vlny, která ovlivnila českou i slovenskou fotografii v osmdesátých i devadesátých letech jsou portrétisté Tono Stano, Miro Švolík, Vasil Stanko a Rudo Prekop. Portréty či autoportréty se objevují v dílech Dity Pepe, Markéty Bendové, nebo v cyklu City v cizím city Barbory Kuklíkové. Malý, Poláček a Lutterer sestavili cyklus Český člověk ze stovek portrétů různých typů lidí.

Konceptuální fotografové

Autoportrétisté

Zakázkový a reklamní portrét

David Kraus (1968) Miroslav Pokorný Herbert Slavík (1963) Jadran Šetlík (1952) Dušan Šimánek Vladimír Štross Jiří Turek (1965) Luděk Vojtěchovský

Zahraniční portrétní fotografie

Současní zahraniční umělci Cindy Sherman, Barbara Kruger, Mitch Kern a další využívají portrétní fotografii jako prostředek pro sociální kritiku.

Osvětlení portrétu

Portrét rumunského spisovatele Mircea Cărtărescu.

Když se pořizuje portrétní fotografie v ateliéru, fotograf má kontrolu nad osvětlením scény a může regulovat směr a intenzitu světla.

Základní typy osvětlení jsou označovány jako hlavní světlo, doplňkové světlo, zadní světlo a světlo na pozadí. Hlavní světlo je primární zdroj světla pro portrét. Je umístěno asi 45 stupňů vlevo nebo vpravo od portrétovaného, ale může být také svíceno shora nebo zdola. Doplňkové světlo je obvykle použito v opačném směru než hlavní světlo, ale z větší vzdálenosti nebo s menší intenzitou. Používá se ke zmérnění tvrdých stínů hlavního světla. Zadní světlo (také označováno jako světlo do vlasů nebo boční světlo) osvětluje vlasy portrétovaného. Pomáhá přidat fotografii hloubku a může být použito k oddělení postavy od pozadí. Světla na pozadí osvětlují pozadí za portrétovaným. Může dělat zajímavé efekty na jinak nezábavném pozadí nebo vytvořit čistě bílé pozadí.

Většina světel v současné fotografii jsou blesky různého druhu. Osvětlení pro portrétování je obvykle rozptýlené (difůzní) o deštník nebo pomocí soft boxu. Soft box je zábleskové světlo uzavřené v neprůhledném pouzdře, kde jedna strana je vyrobena z průsvitného tkaného materiálu. Poskytuje měkčí osvětlení pro portrétování a je považováno za vizuálně přitažlivější. Světlo na vlasy a na pozadí obvykle není rozptýlené, ale směrové. Je velmi důležité, aby neosvětlovalo jiné části portrétované osoby. Směrovat osvětlení na velmi konkrétně vymezenou plochu pomáhají tzv. komínky nebo klapky. Světla na pozadí jsou někdy používána s barevnými gely umístěnými v přední části světla, aby vytvořila barevné pozadí.

Existuje mnoho různých způsobů portrétní fotografie. Často je žádoucí, aby oči a obličej portrétovaného byly ostré a méně důležité prvky lehce rozmazané. Jindy může být portrét zaostřen na kompozičně zajímavé části; například ruce, oblečení, ňadra nebo jiné části těla.

Galerie

Reference

  1. ↑ Malá encyklopedie fotografie, Willfried Baatz, Computer Press, Brno, 2004
  2. ↑ Paris as place of birth: "André Adolphe-Eugène Disdéri" at the Getty.
  3. ↑ Malá encyklopedie fotografie, Willfried Baatz, Computer Press, Brno, 2004
  4. ↑ Václav Beitler: Současná česká portrétní fotografie, http://www.itf.cz/studenti.php

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Portrait photography na anglické Wikipedii.

Související články

Šablona:Portál Fotografie Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu portrétní fotografie na Wikimedia Commons

Šablona:Pahýl - fotografie

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Portrétní_fotografie&oldid=2977756“