Portál:Středověk/ČLÁNEK/2020/12.
Chansons de geste [ʃɑ̃ˈsɔ̃ də ˈʒɛst]IPA (písně o činech) je souhrnné žánrové označení pro více než sto třicet velkých epických skladeb starofrancouzské hrdinské epiky převážně z 12. a 13. století. Původně nebyly určeny k četbě, ale k přednesu polozpěvem (recitativem) za doprovodu hudebního nástroje (především loutna, psaltérium nebo flétna) profesionálními pěvci, takzvanými žakéři (z francouzského ioculatores). V naprosté většině jde o anonymní písně, teprve od počátku 13. století známe i některé autory, například žakéře Bertranda de Bar-sur-Aube z Champagne nebo truvéra Adeneta le Roi z Brabantu. Další vývoj žánru, trvající až do konce 14. století, kdy se začal měnit ve dvorský (kurtoazní) rytířský román, je možno považovat již za úpadkový.
Již od přelomu 12. a 13. století samotní žakéři zařazovali písně podle rodokmenu hlavních hrdinů (rytířů) do tří cyklů (královský, Viléma Oranžského a Doona Mohučského). Toto hrubé tematické třídění se z praktických důvodů používá dodnes, ačkoliv se v něm propojují písně vzniklé v různých dobách a řada písní může být zařazena do více cyklů. Později bylo toto rozdělení doplněno ještě o cyklus křížových výprav a o takzvané regionální cykly (severofrancouzský, lotrinský, blaiveský a saint-gilleský). Jazykem písní je především starofrancouzština, ale některé z nich jsou složeny také v okcitánštině (provensálštině), lotrinštině nebo v pikardštině. V Itálii, díky velkému ohlasu, vznikaly chansons de geste ve smíšeném jazyce založeném na starofrancouzštině, ale s tvary a slovy z italských dialektů (zejména lombardského a benátského), které se soustavně mísily. Velká část z nich je obsažena v rukopise La geste Francor z první poloviny 14. století, který je uložen v Bibliotece Marciana v Benátkách.