Placid ze Subiaca

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatý
Placidus
Svatý Maur zachraňuje svatého Placida před utopením (francouzská miniatura, 1455)
Svatý Maur zachraňuje svatého Placida před utopením (francouzská miniatura, 1455)
mnich
Narozeníasi 515
Řím
Úmrtí6. století
Messina
Svátek5. říjen
ŘádŘád svatého Benedikta
Vyznáníkatolická církev
Úřadyřeholníkbenediktin
Uctíván církvemiřímskokatolická církev a církve v jejím společenství
Atributydžbán, kniha, lebka, meč
Patronemnámořníků a tonoucích
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Placidus, žijící v 6. století, byl benediktinský mnich, uctívaný dnes jako světec. Někdy se uvádí jako mučedník, martyrologium se však o tom, že by podstoupil mučednickou smrt, nezmiňuje.

Život[editovat | editovat zdroj]

Přijetí Placida sv. Benediktem
Kostel sv. Placida v Katánii

Placidus se narodil asi v roce 515 v římské patricijské rodině, jeho otcem měl být senátor Tertullus. V mládí se připojil jako jeden z prvních mnichů ke svatému Benediktovi v klášteře v Subiacu, v roce 529 pak komunita mnichů přešla do Montecassina. Uvádí se řada zázračných událostí z jeho života. Například příhoda se džbánem, kdy se při nabírání vody Placidus začal topit, což zpozoroval sv. Benedikt a poslal sv. Maura aby mu pomohl. Maurus svého spolubratra zachránil, a teprve později si uvědomil, že přitom kráčel po vodě. Od této příhody se odvozuje džbán na vodu jako Placidův atribut.

V pozdějších letech byl Placidus vyslán na Sicílii k založení nového kláštera poblíž Messiny. Proslul jako velký modlitebník a asketa. Po několika letech byl tento klášter přepaden piráty, z čehož se někdy dovozuje, že Placidus mohl tehdy zemřít mučednickou smrtí. O případném mučednictví však chybí jakékoliv důkazy, a ani sama katolická církev Placida za mučedníka nepovažuje. Zprávy o mučednictví zřejmě plynou z mylné interpretace skutečnosti, že zhruba 100 let po Placidově smrti jako mučedník zemřel jiný benediktin téhož jména.

Jeho liturgická památka se slaví 5. října, v roce 1969 byla k tomuto datu připojena též památka sv. Maura, původně slavená samostatně v lednu.

Ikonografie[editovat | editovat zdroj]

Bývá vyobrazen jako mnich v černé kutně, s plnovousem a krátce střiženými vlasy s tonzurou, v ruce drží knihu řeholních pravidel sv. Benedikta. Je-li vyobrazen ve dvojici, pak nejčastěji jako reprezentační postava ve dvojici se sv. Maurem, např. barokní sochy na oltáři sv. Benedikta v klášterním kostele sv. Benedikta a Markéty v Břevnově od Matěje Václava Jäckela (1718), nebo na fresce v presbyteriu klášterního kostela sv. Gabriela v Praze[1]. Jindy je sv. Placidus zastoupen v sérii vyobrazení řádových patronů benediktinů, např. mezi reliéfy na čelech barokních chórových lavic klášterního kostela sv. Václava v Broumově. Méně obvyklá je scéna přijetí chlapce Placida do komunity mnichů svatým Benediktem, vyobrazená na mozaice od Desideria Lenze v kryptě klášterního kostela v Monte Cassinu z roku 1896. Na barokním reliéfu z chórové lavice kostela v klášteře Svatého Havla ve Švýcarsku jsou znázorněni chlapci Placidus a Maurus, jak je ke sv. Benediktovi do kláštera přivádějí jejich otcové, senátoři Tertullus a Equitus. Je-li Placidus představen jako mučedník, pak drží jako svůj atribut meč.

Památky[editovat | editovat zdroj]

Placidus bývá uctíván benediktiny a benediktinkami společně s ostatními řádovými patrony. Kostely jemu zasvěcené byly a jsou vzácné, v Evropě pravděpodobně pouze dva: kostel v Allier ve Francii a v Katánii na Sicílii. Kaplí zasvěcených sv. Placidovi je více, například v kostele sv. Justiny v Padově.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Helena Čižinská:Beuronská umělecká škola - Die Beuroner Kunstschule in der Abtei Sankt Gabriel in Prag. Praha 1999, obrázek s. 57; ISBN 80-902381-4-9

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lexikon der christlichen Ikonographie, díl 8: Ikonographie der Heiligen, hrsg, von Wolfgang Braunfels, Rom-Freiburg im Breisgau-Basel-Wien 1974, 2. vydání 1994, ISBN 3-451-22568-9, s.214-215.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]