Desiderius Lenz
| P. Desiderius Peter Lenz OSB (zakladatel Beuronské školy) | |
|---|---|
 Desiderius (Peter) Lenz – zakladatel Beuronské umělecké školy (portrétní kresba Jacoba (Gabriela) Wügera) ) | |
| Narození | 12. března 1832 Haigerloch |
| Úmrtí | 28. ledna 1928 (ve věku 95 let) Beuron |
| Národnost | Němec |
| Vzdělání | Mnichovská Akademie (1857); studium kánonu „geometrické teologie“ (od 1871) |
| Alma mater | Akademie výtvarných umění v Mnichově |
| Povolání | sochař, malíř, architekt a teoretik umění; od roku 1872 mnich (oblát) benediktinského kláštera v Beuronu |
| Významná díla | několik verzí proporcí mužského a ženského těla |
| Ovlivněný | staroegyptským, řeckým a byzantským uměním |
| Vliv na | malíře a architekty první třetiny 20. století |
| Ocenění | profesor sochařství na Škole užitého umění v Norimberku |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Peter Lenz, později Desiderius Lenz (1832, Haigerloch, Bádensko-Württembersko – 1928, Beuron, Bádensko-Württembersko), byl německý umělec, který se stal benediktinským mnichem. Spolu s Gabrielem Wügerem založil beuronskou uměleckou školu.[1]
Desiderius Lenz se podílel na výzdobě kláštera svatého Gabriela s kostelem Zvěstování Panny Marie na pražském Smíchově.
Život[editovat | editovat zdroj]
Peter Lenz se narodil v roce 1832 v Haigerlochu v Bádensku-Württembersku. Od roku 1849 studoval na Akademii výtvarných umění v Mnichově jako žák malíře a sochaře Maxe von Widnmanna a muralisty Wilhelma von Kaulbacha. Zde se seznámil se starořeckým uměním, středověkým německým malířstvím a umělci italské renesance. V roce 1851 se seznámil s Jakobem Wügerem. Přestože jejich osobnosti byly odlišné, stali se přáteli a spolupracovníky.[2]
Významnou postavou v Lenzově uměleckém vývoji se stal Peter von Cornelius, který pak také podporoval jeho kariéru. Cornelius se mezi lety 1811 a 1819 angažoval v Nazaretském bratrstvu v Římě, kde spolupracoval s Friedrichem Wilhelmem Schadowem, luteránským konvertitou k římskokatolické církvi a zakladatelem düsseldorfské malířské školy. Zhruba v letech 1825-40 byl Cornelius ředitelem mnichovské akademie a uplatňoval zde silný vliv, z něhož těžili Lenz i Wüger.[3]
V letech 1855-56 pracoval Lenz v Meiningenu, později se vrátil do Mnichova jako nezávislý sochař. V roce 1859 se stal profesorem sochařství na Škole užitého umění v Norimberku. Nedlouho poté získal na doporučení Cornelia grant na práci v Itálii. V roce 1863 odešel s Jakobem Wügerem a jeho žákem Fridolinem Steinerem do Říma, aby pracoval s umělci nazarénského hnutí.[4]
Hledání náboženských principů[editovat | editovat zdroj]
Lenz litoval toho, že moderní umění ztratilo směr, přestalo si vážit naturalistického zobrazování a bylo obětováno individuálním preferencím jednotlivých umělců. Studium prací raně křesťanských a byzantských umělců i Giotta ho naučilo důležitosti geometrie a uspořádání částí.
Zkoumání řeckého vázového malířství ho přivedlo k práci archeologa Lepsia o stavbě a výzdobě egyptských chrámů. Tyto principy ho vedly v jeho pozdější práci.[5]
Beuron[editovat | editovat zdroj]
Přestože Wüger pocházel z kalvínského prostředí, on i idealističtější Lenz došli k přesvědčení, že umělci by měli spolupracovat na tvorbě sakrálního umění v katolické komunitě. Kolem roku 1866 vznikl plán „ideálního kostela“ a v roce 1868 se setkali s Maurem Wolterem, prvním opatem benediktinského arciopatství v Beuronu založeného v roce 1863 pod patronací princezny Kateřiny z Hohenzollernu. Wolter se již zabýval obnovou gregoriánského chorálu po vzoru opatství Solesmes a také si přál, aby jeho opatství sehrálo roli v oživení náboženského umění.
Lenz poprvé navštívil arciopatství Beuron v lednu 1868 ve věku 36 let, přitahován komunitní liturgií a klášterními obřady. Princezna z Hohenzollernu slíbila, že nechá vybudovat kapli zasvěcenou sv. Maurovi (žákovi sv. Benedikta). Lenz vytvořil její projekt, který byl přijat, a kaple podle něj byla postavena.
Lenz se vrátil do Říma, aby do projektu zapojil i Wügera. Připravili skici obrazů a spolu s Fridolinem Steinerem se v květnu 1869 vrátili do Beuronu. Práce dokončili v létě 1871 a kaple byla vysvěcena v září téhož roku.
V září 1871 vstoupil Wüger v Beuronu do benediktinského řádu jako bratr Gabriel, Steiner ho následoval jako bratr Lukas. Lenz se stal oblátem v roce 1872, jeho řeholní jméno znělo bratr Desiderius.[6]
Klášter sv. Gabriela na Smíchově[editovat | editovat zdroj]
V letech 1888–1891 byl vystavěn klášter svatého Gabriela s kostelem Zvěstování Panny Marie na Smíchově. Klášter s největší pravděpodobností vymalovaly řádové sestry, pod dohledem Desideria Lenze.[7] Při jeho výzdobě uplatnily temné barevné tóny v kontrastu s azurově modrou, světle zelenou a zlatou nebo geometrické dekory. Silná je inspirace výtvarným uměním Egypta. Klášter se stal jednou z nejvýznamnějších památek beuronského umění v Evropě.[8]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Desiderius Lenz na Wikimedia Commons
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Desiderius Lenz na anglické Wikipedii.
- ↑ The Revival of Medieval Illumination: Nineteenth-Century Belgium Manuscripts and Illuminations from a European Perspective by Thomas Coomans and Jan De Maeyer 2007 ISBN 90-5867-591-2 str. 144
- ↑ C. Rius, 'The Work of Peter Lenz' in Antoni Gaudí: Casa Bellesguard as the Key to his Symbolism (Edicions Universitat Barcelona 2014), p. 45, citing Martha Dreesbach, 'Pater Desiderius Lenz OSB, Theorie und Werke. Zur Wesensbestimmung der Beuroner Kunst' (Phil. Dissertation, Munich 1957), s. 12-24; Gallus Schwind, P. Desiderius Lenz. Biographische Gedenkblätter zu seinem 100. Geburtstag (Beuron/Hohenzollern 1932).
- ↑ O. Wolff, 'Beuroner Kunst', p. 123; Rius, 'The Work of Peter Lenz', s. 45, pozn. ii.
- ↑ H. Siebenmorgen, "Lenz, Peter" in Neue Deutsche Biographie 14 (1985), s. 234.
- ↑ W. Verkade, Die Unruhe zu Gott (Herder & Co., Freiburg im Breisgau 1930 edition), s. 203-04.
- ↑ W. Verkade, Die Unruhe zu Gott (Herder & Co., Freiburg im Breisgau 1930 edition), s. 204-06.
- ↑ HAVRÁNKOVÁ, Kateřina. Nástěnné malby v klášteře jako dílo řeholnic. Rozhlas.cz [online]. 2020-10-29. Dostupné online.
- ↑ LUKEŠ, Zdeněk. ARCHITEKTURA: Beuronské umění. Neviditelný pes [online]. 2014-08-26. Dostupné online.
