Pengcun

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pengcun
Úmrtí 1701
Tituly a úřady
zástupce velitele (fu-tu-tchung) mongolské červené korouhve
Období 1676–1682
Panovník Kchang-si
zástupce velitele (fu-tu-tchung) mandžuské červené korouhve
Období 1682–1683
Panovník Kchang-si
velitel (tu-tchung) mandžuské červené korouhve
Období 1683–1690 a 1696–1699
Panovník Kchang-si
vévoda 1. stupně
Období od 1652
Vojenská kariéra
Doba služby do 1699
Sloužil říše Čching
Složka korouhevní vojska
Války rusko-čchingská válka, džúngarsko-čchingské války
Bitvy první obléhání Albazinu, bitva u Ulan Butung, bitva u Zúnmod

Národnost mandžuská
Země říše Čching
Povolání vojevůdce
Rod Donggo
Příbuzní Hohori (praděd)

Pengcun (čínsky v českém přepisu Pcheng-čchun, pchin-jinem Péngchūn, znaky 朋春 nebo čínsky v českém přepisu Pcheng-chun, pchin-jinem Pénghūn, znaky 彭春; † 1701) byl mandžuský vojevůdce, generál korouhevních vojsk říše Čching.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pengcun byl pravnukem mandžuského vojevůdce Hohoriho z klanu Donggo, patřil k rudé korouhvi.[1]

Roku 1652 zdědil titul vévody 3. stupně, téhož roku povýšený na 1. stupeň. Roku 1676 byl jmenován zástupcem velitele mongolské červené korouhve, roku 1682 byl přeložen k mandžuské korouhvi.[1]

Na přelomu let 1682/1683 byl s Langtanem poslán na výzvědnou expedici k Albazinu. Po návratu obdržel velení nad mandžuskou červenou korouhví. Roku 1685 byl opět poslán na Amur, tentokrát s oddílem 500 vojáků z Fu-ťienu a Tchaj-wanu zajatých v bojích s Čeng Čcheng-kungem a dovedných v používání velkých štítů. Se Sabsuem velel prvnímu obléhání Albazinu. Po dobytí Albazinu se vrátil do Pekingu.[1]

Roku 1690 se účastnil bojů s Džúngary včetně bitvy u Ulan Butung, kde velel pravému křídlu. V bitvě padl císařův strýc Tchung Kuo-kang a džúngarský chán Galdan unikl, Pengcun byl proto degradován. Roku 1696 opět dostal velení nad mongolskou rudou korouhví a funkci náčelníka štábu západní armády vypravené proti Džúngarům, která je porazila u Zúnmod.[1]

Roku 1699 rezignoval ze všech postů kvůli nemoci a po dvou letech zemřel.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e HUMMEL, Arthur William. Eminent Chinese of the Ch'ing period (1644-1912). Svazek 2. Washington: Library of Congress. Orientalia Division, 1943. Heslo Pengcun, s. 621–622. (anglicky)