Pancéřovka vz. 27

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Celkový pohled na pancéřovku se střelou i nosítky
Pancierovka vz.27.jpg

Pancéřovka vz. 27 (P-27) byla československá protitanková zbraň používaná v 50.60. letech, kdy ji vystřídala sovětská RPG-7 a československá RPG-75.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Po 2. světové válce bylo v Československu ukořistěno velké množství německých protipancéřových zbraní, především typu Panzerfaust 60 a Panzerschreck. Proto logicky začalo Československo s vývojem vlastní pancéřové pěsti, která by dokázala prorazit v té době jakýkoliv pancíř do tloušťky 200 mm. Začátek projektu se datuje rokem 1947, kdy začal vývoj pokusné pancéřovky označované jako PPZ. Po neúspěšném projektu Pancéřovka PPZ se postupně modernizovala, až v roce 1950 se konečný vývoj ukončil a oficiálně byla zbraň přeznačena jako Pancéřovka vz. 27 nebo P-27.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Pancéřovka - hlavní části[editovat | editovat zdroj]

  • Hlaveň, dlouhá 1030 mm a ráže 45 mm
  • Mířidla, která umožňovala účinnou střelbu od 50 do 150 metrů
  • Spoušť fungující na principu elektromagnetického indukčního generátoru, který vytvoří elektrický impuls a následně iniciuje elektrický palník v nábojce.
  • Dvounožka

Pancéřovka fungovala na principu bezzákluzového děla, kde byl zpětný ráz kompenzován ocelovým prachem unikajícím spolu s plynem směrem vzad a samotná střela směrem vpřed. Plyny ohrožený prostor za zbraní byl do vzdálenosti 40 metrů. Kromě ničení pancéřových vozidel, byla určena i k likvidaci různých palebných srubů a živé síly. Velkou nevýhodou bylo opotřebení hlavně natolik, až se v některých případech při střelbě roztrhla. Nevýhodou zbraně byl rovněž malý účinný dostřel a křehkost bakelitové nábojky.

Pod vlivem uvedených nevýhod bylo v roce 1951 rozhodnuto pokračovat ve vývoji zbraně. Konečný výsledek se dostavil v roce 1953, pancéřovka byla označena jako P II, avšak i přes její nižší hmotnost a menší délku nebyla přijata do výzbroje a tak vývoj pokračoval pod označením P III. Zde měla mít střela v dříku raketový motor, a pro ochranu střelce přibyl na pancéřovce štít z plexiskla který se neosvědčil. Nakonec byl celý program zrušen ve prospěch sovětského granátometu RPG-7.

V letech 1952 až 1955 bylo 2 600 pancéřovek spolu s 84 940 nábojů dodáno do Polska, kde se testovaly. Po testech putovaly pancéřovky do různých arabských států.

Střela - hlavní části[editovat | editovat zdroj]

  • Hlava, kde se nacházela výbušná směs a kumulativní vložka
  • Dřík, kde byl zapalovač Z2 a počáteční náplň
  • Nábojka, zde se nacházela výmetná směs rozdělená na dvě části a mezi oběma částmi byla zápalná vložka v níž se nacházela rozbuška spojená s měděným páskem. Na konci se nacházela nábojnice s ocelovým prachem.
  • Nosítka která chránila křehkou nábojku z bakelitu

Účinný dostřel na pevné cíle byl do 100 metrů, na pohyblivé do 75 metrů a na živé do 150 metrů. Probíjel pancíř do 200 milimetrů.

Pancéřovka v bojovém postavení

Parametry[editovat | editovat zdroj]

  • Délka zbraně: 1030 mm
  • Hmotnost zbraně: 6,4 kg
  • Hmotnost náboje: 3,75 kg
  • Ráže nadkaliberní střely: 98 mm
  • Obsluha: 2 muži (střelec, nosič nábojů)
  • Rychlost střelby: 6 ran za minutu

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pancierovka vz. 27 na slovenské Wikipedii.

  1. JOWETT, Philip, 2016. Modern African Wars (5): The Nigerian-Biafran War 1967-70. Oxford: Osprey Publishing Press. ISBN 978-1472816092. S. 23. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]