OTR-23 Oka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
9P71 TEL v muzeu v Sofii v Bulharsku.
Americká mapa zobrazující operační dostřel sovětských SS-23 a SS-12 během studené války

OTR-23 Oka (rusky OTP-23 «Ока») byly sovětské balistické rakety, které v 80. letech nahradily střely typu Scud (dosah 300 km), známé z Války v Zálivu. V sovětském vojenském typovém označení GRAU nesly index "9K714" a v kódu NATO "SS-23 Spider". Rakety SS-23 byly umístěny na mobilním spouštěcím zařízení, které se mohlo přesouvat rychlostí až 60 km/h. Původně byly určeny k ničení větších bojových uskupení v případě války ve střední Evropě.

Tyto zbraně měly ve výzbroji SSSR nahradit starší balistické rakety R-17 Elbrus (Index GRAU 9K72, kód NATO SS-1C Scud-B) s dlouhou dobou předstartovní přípravy, nízkou přesností, omezenou životností (danou použitím kapalného paliva) a malou schopností proniknout ochrannou nových protiletadlových a protiraketových systémů. Postupem svého vývoje dosáhly takových parametrů, které z nich vytvořily významnou hrozbu pro vojska NATO v Evropě: svým dosahem by umožňovaly zasáhnout evropském válčišti prakticky jakýkoliv cíl. Předpokládalo se, že díky své letové rychlosti a systému řízení dokáží překonat nově zaváděné západní protiraketové zbraně, doba přípravy k palbě se snížila na extrémně nízkou úroveň znemožňující jejich efektivní ničení před odpalem a jejich přesnost společně s ničivou silou jejich bojových hlavic dávaly potenciál ničit širokou paletu cílů strategické důležitosti. Ačkoliv existovaly i hlavice s jadernou náplní, s ohledem na přesnost a hmotnost se za dostatečnou hrozbu se považovaly už i střely s konvenční hlavicí.

Provozní životnost systému Oka byla však omezená a kontroverzní. Sovětská armáda tvrdila, že Oka má maximální dolet 250 mil (400 km). Američtí experti však odhadovali, že má větší dosah. V roce 1987 Michail Gorbačov navrhl Georgi Shultzovi, že jednostranně odstraní všechny rakety Oka, pokud to zabrání Spojeným státům ve vybudování vlastních jaderných sil krátkého doletu v Evropě, navzdory skutečnosti, že sovětská armáda byla zastáncem raket Oka. Shultz však postrádal pravomoc jednat podle návrhu.[1] Gorbačov zařadil rakety Oka do třídy systémů, které měly být vyřazeny jako součást smlouvy INF jako gesto dobré vůle, i když sovětská tvrzení o jeho maximálním dosahu ho nestavěla mimo specifikace smlouvy.

Po podepsání smlouvy o likvidaci zbraní středního doletu (INF) mezi SSSR a USA byly následně vyřazeny z výzbroje a zničeny, ačkoliv reálný dostřel jejich raket (nejvýše 400 km) byl hluboko pod mezí stanovenou smlouvou (500 - 5500 km). Za pozdějšího nástupce je považován systém 9K720 Iskander (v kódu NATO SS-26 Stone).

Ozbrojené síly Slovenské republiky získaly šest raket s příslušenstvím, jako dědictví po ČSLA. Rakety byly ve výzbroji 5. raketového pluku v Martině. Po počátečním zdrženlivém postoji vlády SR a diplomatickém tlaku USA bylo podepsáno memorandum, podle kterého se systém SS-23 měl zničit na náklady USA. Šlo o částku 16 milionů korun. Rakety se rozebraly v opravárenském podniku v Trenčíně a v Novákách a slovenská armáda tak přišla o svou jedinou útočnou zbraň s dosahem na celou střední Evropu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. David Hoffman, The Dead Hand: The Untold Story of the Cold War Arms Race and Its Dangerous Legacy (Random House, 2009), 283-284.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]