Nucené sterilizace romských žen
Nucené sterilizace romských žen byly lékařské zákroky prováděné převážně romským ženám bez jejich informovaného souhlasu za účelem, aby nemohly mít další děti. Šlo o závažné porušení lidských práv, konkrétně reprodukčních práv. V Československu a Česku byly mezi lety 1966–2010 nedobrovolně sterilizovány podle odhadů tisíce žen. Elena Gorolová a další oběti bojovaly více než 15 let za finanční odškodnění od státu, které český Parlament schválil v roce 2021.[1][2]
Případy v Československu a Česku[editovat | editovat zdroj]
Společenský a institucionální kontext[editovat | editovat zdroj]
Většina nucených sterilizací byla provedena za minulého režimu v 70. a 80. letech. Právní rámec poskytly zákon o péči a zdraví lidu z roku 1966 a související směrnice (č. 01/1972) zavádějící možnost sterilizací se souhlasem.[3] Právní předpisy byly formulovány zdánlivě neutrálně jako ochrana populace, nezmiňovaly etnicitu, nicméně v praxi cílily systematicky na Romky a byly diskutovány jako součást tzv. „řešení cikánské otázky“ (obdobně se zmínkám o Romech vyhýbal i zákon z konce 50. let zakazující kočovný způsob života). Sterilizace neromského obyvatelstva (žen ze sociálně slabých poměrů a žen se zdravotním postižením) v rámci této v podstatě eugenické politiky nejsou dostatečně zmapovány. Helena Sadílková uvádí, že se tato praxe opírala o historicky zakořeněný protiromský rasismus ve společnosti a podporu na místní úrovni.[4]
Program finančních pobídek přijatý roku 1979 měl Romky motivovat k podstoupení sterilizace a zároveň sloužil úřadům jako nástroj manipulace. Podle zprávy Evropského centra pro práva Romů z roku 2016, která popsala svědectví žen, vytvářeli sociální pracovníci, lékaři i zdravotní sestry na ženy nátlak nebo s nimi manipulovali, falšovali jejich podpisy ve zdravotní dokumentaci, poskytovali jim nedostatečné či lživé informace. Často zákroky prováděli při porodu císařským řezem, kdy ženy ani nemohly dát informovaný souhlas.[5][6]
Směrnice byla zrušena v roce 1993. Přesto nedobrovolné sterilizace pokračovaly i po tomto datu. Dlouho se za poslední považoval případ z roku 2007, avšak podle Deníku N a webu VICE World News došlo k takovému zákroku i v roce 2010.[7][8]
Následky pro oběti a jejich rodiny[editovat | editovat zdroj]
Sterilizace měly dopady na psychiku i sociální situaci žen, kterým byly nedobrovolně provedeny. Podle výpovědí některé z nich následně prožívaly deprese a úzkosti, změny nálad a sexuální touhy. Zákrok měl také dopady na jejich partnerský život.[6] Ženy, které se rozhodly usilovat o nápravu soudní cestou, byly vystaveny nevhodnému zájmu místních médií o jejich intimní a rodinný život.[4]
Upozornění na protiprávní praxi[editovat | editovat zdroj]
Jako první v Československu na tuto praxi porušující lidská práva upozornila Charta 77 ve své zprávě z roku 1978 (Postavení Cikánů-Romů v Československu, dokument č. 23). V 80. letech se o zastavení sterilizací neúspěšně snažili Ruben Pellar a Zbyněk Andrš, kteří se také podíleli společně se dvěma nizozemskými organizacemi na obsáhlé zprávě dokumentující necelé tři stovky případů (vyšla v roce 1990). Ani po revoluci se téma nedostalo do veřejné debaty o zločinech komunistického režimu a k protiprávním sterilizacím dále docházelo.[4]
Na problematiku od roku 2005 upozorňoval úřad ombudsmana (tehdy Otakara Motejla) a mezinárodní instituce jako Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen, Evropské centrum pro práva Romů, Rada Evropy.[1][9]
Odškodnění obětí a postoj vlády[editovat | editovat zdroj]
Hlavní představitelkou žen bojujících za odškodnění je Elena Gorolová, která byla v roce 2018 zařazena britskou stanicí BBC mezi sto vlivných a inspirativních žen světa a Deníkem Referendum mezi výběr českých osobností roku. Sama byla nedobrovolně sterilizovaná v roce 1990 po druhém porodu. Propojila se s dalšími ženami, kterým byl zákrok proveden, organizovala společný postup, mluvila o svém traumatu veřejně a se souhlasem ostatních žen se ujala role mluvčí směrem k vládě a médiím.[10][11]
Roku 2009 vláda Jana Fischera s ministrem pro lidská práva Michaelem Kocábem obětem nucených sterilizací vyjádřila politování a omluvu. Rada vlády ČR pro lidská práva v témže roce a následně i v roce 2012 doporučila vládě, aby zavedla právní rámec pro finanční kompenzace, což se nestalo. V roce 2015 ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD) neuspěl na vládě s návrhem zákona o odškodnění.[9][12][3]
V roce 2021 byl přijat zákon, který umožňuje odškodnění do výše tři sta tisíc korun pro osoby, které byly protiprávně sterilizovány v letech 1966–2012. Kompenzace by se podle odhadů mohly týkat asi čtyř stovek žen a mohou o ně požádat do roku 2025. Na odškodnění nemají nárok ženy, kterým byl zákrok proveden na území Slovenska. Slovenská vláda se obětem omluvila v listopadu 2021, avšak finanční odškodnění zatím není právně upraveno. Řada poškozených žen už nežije.[1][13][2][14]
Další země a případy[editovat | editovat zdroj]
K protiprávním sterilizacím docházelo z různých důvodů i v dalších zemích, například v nacistickém Německu, v socialistických státech střední a východní Evropy, ve Skandinávii, Japonsku, Švýcarsku, Spojených státech. Ve Švédsku byly nucené sterilizace prováděny mezi lety 1933-1975, obětí bylo přes 62 000, z 95 % žen. Důvodem nebyla etnicita, Romky tvořily jen malou část obětí. Sterilizace cílily na společensky marginalizované osoby (označované za „slabomyslné“) a švédský stát je odůvodňoval šetřením rozpočtu. Příčinou byly spíš genderové nerovnosti a mocenská převaha mužů v rozhodovacích pozicích (úředníků a lékařů).[9][15]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c ZAJÍČKOVÁ, Klára. Naděje po osmnácti letech. Respekt. 2021-03-15, roč. XXXII, čís. 11, s. 28–29.
- ↑ a b BALVÍN, Jaroslav. Rány sterilizovaných Romek pořád bolí, odškodní je. Ale jen některé. Deník.cz. 2021-09-06. Dostupné online [cit. 2022-03-31].
- ↑ a b SLAVÍK, Matěj. Tichá hrůza. Co dlužíme romským ženám a našemu svědomí. Týdeník Respekt [online]. 2020-02-28 [cit. 2021-04-10]. Dostupné online.
- ↑ a b c SADÍLKOVÁ, Helena. Historie a historiografie nucených sterilizací romských žen v Československu a jejich přesahu do současnosti. Úvod k tematickému číslu Romano džaniben.. Romano džaniben. 2019, roč. 26, čís. 2, s. 5–18. Dostupné online.
- ↑ HEKOVÁ, Tereza. Vyšla zpráva o násilné sterilizaci romských žen v ČR. Popisuje posledních 50 let, přináší svědectví. Romea.cz [online]. 2016-12-6 [cit. 2021-04-08]. Dostupné online.
- ↑ a b Nucené a kruté: Sterilizace a její důsledky pro romské ženy v České republice (1966-2016) [online]. Budapešť: Evropské centrum pro práva Romů, listopad 2016 [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. ISBN 978-963-89916-4-5.
- ↑ USTOHALOVÁ, Jana; KOŠLEROVÁ, Anna. „Řekli mi, že operace dopadla dobře. Nikdy už nebudu mít děti.“ Vypátrali jsme další oběť nucené sterilizace. Deník N [online]. 2021-03-08 [cit. 2021-04-08]. Dostupné online.
- ↑ KOŠLEROVÁ, Anna; USTOHALOVÁ, Jana. ‘An Attempt at Genocide’: Roma Women Still Being Unlawfully Sterilised. VICE World News [online]. 2021-03-08 [cit. 2021-04-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c ZDAŘILOVÁ, Eva. Nucené sterilizace v České republice a ve Švédsku. Zpravodaj Rovné příležitosti v souvislostech [online]. Gender Studies, 2018-08-28 [cit. 2021-04-08]. Dostupné online.
- ↑ PATOČKA, Jakub. České osobnosti roku 2018. Deník Referendum [online]. 2019-01-08 [cit. 2021-04-10]. Dostupné online.
- ↑ DIENSTBIEROVÁ, Kristina. Elena Gorolová je jednou ze stovky inspirativních žen figurujících na seznamu britské BBC. Romea.cz [online]. 2018-11-20 [cit. 2021-04-10]. Dostupné online.
- ↑ MATUŠKOVÁ, Leona. Nucené sterilizace se týkaly tisíců žen, odškodnění nedosáhly. www.avcr.cz [online]. Akademie věd České republiky, 2018-06-28 [cit. 2021-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-04.
- ↑ BAUDYŠOVÁ, Jana. VIDEO: Poslanci podpořili návrh na odškodnění protiprávně sterilizovaných žen. Romea.cz [online]. 2021-03-10 [cit. 2021-04-08]. Dostupné online.
- ↑ PISOVA, Michaela. Rómske ženy sa aj na Slovensku dočkali ospravedlnenia, na odškodnenie za sterilizácie stále čakajú. Menšinová politika na Slovensku [online]. 2021-11-23 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ JANAUEROVÁ, Barbora. Co zažívají při dlouhém procesu tranzice v Česku transgender osoby? Komplikace a paradoxy [online]. A2larm, 2020-09-26 [cit. 2021-04-08]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Nucené a kruté: Sterilizace a její důsledky pro romské ženy v České republice (1966-2016) [online]. Budapešť: Evropské centrum pro práva Romů, listopad 2016. Dostupné online. ISBN 978-963-89916-4-5.
- SADÍLKOVÁ, Helena (ed.). Romano džaniben – časopis romistických studií. Roč. 26., čís. 2/2019. Dostupné online. ISSN 1210-8545.
- SOKOLOVÁ, Věra. Cultural Politics of Ethnicity: Discourses on Roma in Communist Czechoslovakia. Stuttgart: ibidem-Verlag, 2008. ISBN 978-3-89821-864-1. (anglicky)
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Helena Sadílková: Vinu za sterilizaci romských žen nenese jen komunistický režim (podcast, A2larm, 6. 4. 2021)
- Od 60. let mohlo nedobrovolnou sterilizací projít až 7 tisíc romských žen (audiodokument, Český rozhlas Plus a HateFree Culture, 27. 2. 2022)