Mikola Statkevič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mikola Statkevič
Narození12. srpna 1956 (67 let)
Ljadna
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
BydlištěMinsk
Národnostběloruská
Alma materMilitary Academy of Belarus
Minsk Higher Air Defense Anti-aircraft Missile Academy
Povolánípolitik a voják
OceněníSacharovova cena za svobodu myšlení (2020)
medaile Za bezchybnou službu 3. třídy
Medaile k 100. výročí Běloruské demokratické republiky
medaile Za bezchybnou službu
Politické stranyBěloruská Sociálnědemokratická Hramada (BSDH)
Komunistická strana Sovětského svazu
Belarusian Social Democratic Party (People's Assembly)
ChoťMaryna Adamovich
Webstatkevich.org
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mikola Viktaravič Statkevič (bělorusky Мікола Віктаравіч Статкевіч, * 12. srpna 1956 Ljadna) je běloruský politik, politický vězeň[1] a jedna z hlavních postav demokratické opozice proti režimu Alexandra Lukašenka.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí a vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Statkevič se narodil v Ljadně u Slucka. Jeho předci patřili k šlechtickému rodu Statkiewicz a Wołodkowicz.[2][3]

V roce 1978 absolvoval Minskou Vyšší vojenskou inženýrskou školu a sloužil jako člen sovětských protivzdušných sil v Murmanské oblasti.[3] Aktivní vojenskou službu ukončil v roce 1982 v hodnosti podplukovníka, a vrátil se na Vyšší vojenskou inženýrskou školu, kde obhájil svou dizertační práci a stal se učitelem.[4]

Na počátku 90. let byl Statkevič jedním z čelných představitelů Běloruského vojenského sdružení (Беларускае згуртаваньне вайскоўцаў), spolku běloruských důstojníků sovětské armády usilujících o nezávislost své země.[5] Roku 1991 Statkevič vystoupil z Komunistické strany Sovětského svazu kvůli svému nesouhlasu s masakrem litevských demonstrantů během tzv. Lednových událostí.[6]

Politická kariéra a věznění[editovat | editovat zdroj]

V červenci 1995 byl zvolen předsedou Běloruské sociálně demokratické strany (Беларуская сацыял-дэмакратычная Грамада).[6] V roce 2005 byl Statkevič odsouzen ke třem letům nucených prací za organizování masových protestů proti referendu z roku 2004, které zrušilo část běloruské ústavy a umožnilo prezidentovi Lukašenkovi opětovně kandidovat v prezidentských volbách. Amnesty International poté označila Mikolu Statkeviče za vězně svědomí. Po amnestii v roce 2007 byl propuštěn na svobodu.[5]

Statkevič byl jedním z mnoha demokratických kandidátů kteří kandidovali v běloruských prezidentských volbách v roce 2010, a večer 19. prosince 2010 se zúčastnil demonstrace v Minsku proti falšování výsledků prezidentských voleb. Zatímco policie a armáda přistoupila k násilnému potlačení demonstrace a zatýkání jejích účastníků, snažil se Statkevič opustit místo demonstrace v taxíku. Ten byl ale zablokován dvěma osobními auty a Statkeviče zadržela běloruská KGB.[7] Ve své cele držel hladovku a odmítal vypovídat.[8] 26. května 2011 byl poté odsouzen na 6 let v trestanecké kolonii.[9] Později byl propuštěn z vězení, a znovu zatčen a osvobozen během demonstrací v roce 2017.[10]

Dne 31. května 2020 byl zatčen během cesty na shromáždění, kde se sbíraly podpisy pro prezidentskou kandidátku Svjatlanu Cichanouskou, a byl odsouzen na 15 dní za účast na nepovoleném protestu.[11] Tento trest byl ještě dvakrát prodloužen a 29. června byl Statkevič znovu souzen za „organizování nepokojů“. Lidskoprávní organizace Vjasna označila obvinění za politicky motivované a požadovala okamžité Statkevičovo propuštění.

Dne 14. prosince 2021 byl Statkevič odsouzen ke 14 letům vězení. Spolu s ním byli odsouzeni také Ihar Losik, Sjarhej Cichanouski a další tři obžalovaní. Během 565 dnů, které strávil ve vazbě, neměl Statkevič možnost setkat se se svým právním obhájcem ani rodinou.[12]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Je ženatý s Marinou Adamovič.[13]

Během německé okupace Běloruska za druhé světové války se jeho otec i dědeček zapojili do partyzánského hnutí. Statkevičův otec Viktar žije ve městě Baranavičy a je oblíbený u místního obyvatelstva i demokratické opozice.[2]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 2020 byl spolu s ostatními příslušníky běloruské demokratické opozice oceněn Sacharovovou cenou.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Mikałaj Statkiewicz na polské Wikipedii a Mikola Statkevich na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Viasna condemns persecution of opposition leader Statkevich as politically motivated [online]. 30. června 2020 [cit. 2021-03-06]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b ГРУЗЬДЗІЛОВІЧ, Алег. Радавод Статкевіча: аднаго дзеда забіў НКВД, другога расстралялі фашысты. https://www.svaboda.org. 5. července 2014. Dostupné online [cit. 30. května 2023]. (bělorusky) 
  3. ↑ a b ТАМКОВІЧ, Аляксандр. Мікола Статкевіч: трымацца праўды. Новы Час. 8. července 2013. Dostupné online [cit. 30. května 2023]. (bělorusky) 
  4. ↑ Палітык, падпалкоўнік, кандыдат навук. Хто такі Мікалай Статкевіч, якому прысудзілі 14 гадоў асаблівага рэжыму. https://www.svaboda.org. 15 December 2021. Dostupné online [cit. 30 May 2023]. (bělorusky) 
  5. ↑ a b Мікола Статкевіч: У 2011 годзе ў апазіцыі можа быць апошні шанец [online]. Наша Ніва, 23. února 2010 [cit. 2012-07-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12. prosince 2013. (bělorusky) 
  6. ↑ a b Мікола Статкевіч (біяграфія). https://www.svaboda.org. 10. prosinec2012. Dostupné online [cit. 10. července 2012]. (bělorusky) 
  7. ↑ ДАШЧЫНСКІ, Алесь. Гаўруцікаў заяўляе аб выкраданьні і зьнікненьні Статкевіча. https://www.svaboda.org [online]. 21. prosince 2010 [cit. 2023-06-15]. Dostupné online. (bělorusky) 
  8. ↑ КОРОВЕНКОВА, Татьяна. Статкевич отказался от дачи показаний и объявил голодовку в СИЗО КГБ. http://news.tut.by [online]. 22. prosince 2010 [cit. 2023-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-12-23. (rusky) 
  9. ↑ Statkevich sentenced to 6, Uss to 5.5 years in prison [online]. 26. května 2011 [cit. 2012-07-10]. Dostupné online. 
  10. ↑ Missing Belarusian Opposition Leader Freed After Three-Day Detention [online]. 27. března 2017 [cit. 2017-08-09]. Dostupné online. 
  11. ↑ Белорусского оппозиционера Статкевича арестовали на 15 суток [online]. 1. června 2020. Dostupné online. (rusky) 
  12. ↑ Mikalai Statkevich sentenced to 14 years [online]. 14. prosince 2021 [cit. 2021-12-27]. Dostupné online. 
  13. ↑ Мікола Статкевіч будзе сядзець у Шклове. Наша Ніва [online]. 6. června 2011 [cit. 2023-06-15]. Dostupné online. (bělorusky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mikola_Statkevič&oldid=23170512“