Přeskočit na obsah

Michal Vitanovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Michal Vitanovský
Michal Vitanovský (2026)
Michal Vitanovský (2026)
Narození3. května 1946 (80 let)
Klatovy
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
VzděláníVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolánísochař, medailér, typograf a publicista
OceněníZáslužný kříž Božího hrobu
Maltézský záslužný řád
Webová stránkawww.michal-vitanovsky.cz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michal Vitanovský (* 3. května 1946 Klatovy) je český medailér a sochař, publicista a autor prací k dějinám umění zaměřených na medailérství, numismatiku, heraldiku a historické kachle.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Michal Vitanovský pochází z rodiny vojáka prvorepublikové armády, za války odbojáře a středoškolského učitele, později důstojníka armády, na počátku normalizace předčasně penzionovaného. S rodinou žil postupně v Mikulově, Brně, Praze, Trenčíně a nakonec v Praze. V mládí četl díla Gustava Meyrinka, Lautréamonta a Jarryho, během dospívání objevil rock-and-roll a Beatles. Když napoprvé neuspěl při zkouškách na výtvarnou školu, absolvoval nepovinnou devátou třídu a rok navštěvoval kursy výtvarného umění na Lidové škole.[1]

V letech 1961–1965 vystudoval Střední odbornou školu výtvarnou v Praze. Zásadní pro něj byl profesor výtvarné výuky Viktorin, který vyžadoval po studentech každý týden zpracování nového námětu.[2] Po dokončení studoval v letech 1965–1971 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Jana Kavana, obor užitá plastika.[3] Během studií navštěvoval večerní kursy kreslení aktu a na výstavách se seznámil s díly české moderny 60. let. Měl možnost poznat také díla evropských sochařů Lipchitze, Moora, Caldera, Arpa a Picassa.[1] Roku 1974 se zúčastnil výstavy The Contemporary Bohemian Medal v Praze a o rok později mezinárodní výstavy FIDEM v Krakově.[4] Roku 1976 se spolu s dalšími českými umělci (Demartini, Nešleha, Hendrych, Kolíbal, Dlouhý, Karel, Roubíček ad.)[5] podílel na významné zakázce Art Centra pro Mramorový palác dynastie Páhlaví v Teheránu.[1]

Od 80. let byl účastníkem medailérskách sympozií v Nyíregyháze, Kremnici a Uherském Hradišti. Osvojil si zde např. zkušenost s odléváním na ztracený vosk, kde vzniká každé dílo jako jediný originální kus (Osamělost, Ateliér, 1984). Roku 1986 byla na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem instalována jeho plastika Ikaros, roku 1988 pomník Selské vzpoury roku 1977 na Zámku Konopiště. Vitanovský se jím hlásí k barokní tradici, ale jde o moderní sochařské dílo tesané v pískovci. Koncem normalizačních let pro něj sochařská tvorba znamenala i druh duševní očisty a reakci na režimní snahy o vymývání mozků (Proměna, 1987).[1]

Po roce 1989 se otevřel prostor pro svobodnou realizaci dříve nepřípustných témat. S objednávkami přicházela města, církve, státní instituce, nadace i někteří kultivovaní soukromníci a díla bylo náhle možné razit a vydávat ve větších sériích. Některé zakázky byly zcela unikátní - v 90. letech zvítězil v soutěži na Řád T. G. Masaryka (1991) a na nejvyšší státní vyznamenání České republiky - Řád Bílého lva (1994).[6][7]

Od roku 1984 publikuje odborné články zaměřené na medailérství, mince, středověké kachle a heraldiku. Roku 1989 byl členem akčního výboru Občanského fóra v Mánesu. Od roku 1990 je členem Asociace umělců medailérů (na ustavujícím aktivu roku 1990 zvolen předsedou), od r. 1992 Umělecké besedy (předseda výtvarného odboru 1993) V devadesátých letech přispíval do časopisu The Medal vydávaného v Londýně, redigoval Informační bulletin medailérské asociace a přispíval do bulletinu Umělecké besedy Život (2004–2007). Byl členem volného sdružení Lipany (1991–1992).[3] Společně s Miladou Othovou a Jiřím Vlachem tvoří uměleckou skupinu Trojkolka(zal. 1994).[8] Skupina pořádá pravidelná setkání a výtvarná symposia.[9]

Michal Vitanovský žije a tvoří v Praze a v Pyšelích. Náleží k předním českým medailérům.[10] Dvě bilanční výstavy jeho sochařské a medailérské tvorby se uskutečnily roku 2006 k jeho 60. narozeninám v Senátu ČR a ve Strahovském klášteře.[11] V zahraničí byl zastoupen na výstavách pořádaných FIDEM (Fédération internationale de la médaille d'art) od roku 1975 (Lisabon, Florencie, Stockholm, Colorado Springs, Helsinky, Londýn, Budapešť, Haag, ad.)[7]

V 70. letech se seznámil a oženil s tanečnicí Národního divadla Eliškou Zázvůrkovou (* 1955), se kterou má dceru Barboru (* 1977).[1] Svou druhou ženu Naděždu poznal na medailérském sympoziu v Kremnici roku 1985.

Udělená vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]
  • 1995 Medaille d'argent de L'Ordine pro merito melitensi. Maltézský záslužný řád - Suverénní řád Maltézských rytířů
  • 2000 Medaile Jiřího z Poděbrad. Nadace Jiřího z Poděbrad pro evropskou spolupráci
  • 2006 Cena Tomáše J. Bati za zásluhy, Rotary International
  • 2015 Officier de Merité, Důstojnický záslužný kříž. Vojenský a špitální Řád sv. Lazara Jeruzalémského
  • 2016 Medaile Josefa Hlávky. Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových
  • 2023 Crux ex Merito Záslužný kříž Božího hrobu jeruzalémského. Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského

Tvorba

[editovat | editovat zdroj]

Michal Vitanovský je typem vzdělané tvůrčí individuality, poučené o umění v širokém rozpětí od středověku po současnost. Svým intelektuálním zaměřením inklinuje k expresivnímu sochařskému výrazu. V celém jeho díle je patrné vyrovnávání složky intimně lyrické s prvky dramatizujícími i racionálními.[12] Jeho volná tvorba je často nefigurativní, navázaná na jiné umělecké směry 20. století.[6] Je tvůrcem, který od přelomu 70. a 80. let zásadně ovlivnil podobu českého medailérství.[1]

Sám se považuje především za sochaře, ale proslulo zejména jeho rozsáhlé dílo medailérské, ve kterém převažují portréty. Už během studia v roce 1968 odlil svou první medaili s portrétem Alberta Einsteina a navrhl medaili T. G. Masaryka, raženou roku 1968.[1] Koncem 60. let se zúčastnil soutěží na pamětní mince (Jan Evangelista Purkyně, 1969), ale další mince až na několik výjimek ze 70. let (Jesenský, Smetana, S.K. Neumann) navrhoval teprve po pádu komunismu od 90. let.[2] Jeho sochařská tvorba je silně expresivní (Pieta - studie k pomníku selských vzbouřenců, 1978).[13]

Na VŠUP vyzkoušel veškeré sochařské materiály, od dřeva, kovů, keramiky, kamene až po plasty. V té době vznikly jeho drobné bronzové plastiky, které svou monumentální formou představují spíše studie k větším dílům. V závěru studia a krátce po absolutoriu se zabýval bíle glazovanou keramikou kde detaily modelace zvýraznil modrou glazurou.[14] Vytvořil sérii soch inspirovaných postavou ženy, spolu s mnoha variantami Idolů, pojatých ve stylu syntetického kubismu (Mateřství, 1973).[1] V jeho práci lze najít ovlivnění díly mnoha moderních sochařů. Autorská invence Vitanovského experimentuje s tradičními formami a v renesanční koncepci medaile využívá inspiraci středověkem.[4]

Závěr jeho vysokoškolského studia se časově proťal s nástupem normalizace, což se také projevilo v jeho závěrečné práci – do plastiky Prométhea vtělil všechny své pocity z dusné atmosféry oné doby. Antický hrdina Prométheus se stal obrazem smělého vzdoru jedince proti srpnové okupaci, jaký představoval i čin Jana Palacha. Jiné plastiky z té doby i svým názvem jednoznačné ukazují na tíseň doby (Uvězněný pták).[1]

Po absolutoriu školy se Vitanovský věnoval převážně tvorbě medailí a soch jako umělec ve svobodném povolání. Jako většina výtvarníků poznamenaných okupací v srpnu 1968 a následnou normalizací se před rokem 1989 uchýlil k neutrálním tématům (v jeho případě postavám ze starších českých dějin),[3] která byla režimem tolerována.[6] Své prožitky z četby českých a evropských básníků a spisovatelů přenesl do cyklu netradičních a osobitých medailí Básníci a spisovatelé. Některé cykly věnoval otázkám které přináší bouřlivý rozvoj civilizace (s ironickým názvem Chvála civilizace) a s ním spojené ničivé působení člověka na přírodu nebo hrozba války.[13] Lité medaile a plakety nebyly tak bedlivě kontrolovány komunistickou cenzurou a nabízely možnost svobodnějšího výtvarného projevu i příležitost vystavovat v zahraničí. To však neplatilo pro ražené medaile, kde dozor nad obsahem skončil až pádem komunistického režimu roku 1989. Proto se ražené medaile staly významnou součástí tvorby Michala Vitanovského až po roce 1990.[4]

Kromě medailí ke konkrétním událostem z osobního života (Svatební, 1975, Narození dcery, 1977, Barborka, 1979) se věnoval také významným výročím (Lidice, 1971–1972, Rok české hudby, 1974, Národní divadlo, 1981–1982). Lidická medaile pojímá téma zcela novým a originálním způsobem - plocha s naznačenými "stíny" postav je perforována třemi otvory po střelách, on nichž se rozbíhají praskliny.[14] Vitanovský obvykle tvoří v uzavřených tematických cyklech. Úplně první cyklus sedmi medailí z roku 1975 připomíná nekonvenčním způsobem Pražské povstání v květnu 1945.[13] V 70. letech vytvořil sérii medailí a plaket s ekologickými tématy, která se stala zástupným symbolem jeho nesouhlasu s politickou situací v okupovaném Československu (Bez vody není života, 1976, Pták v naftě, 1980). Souběžně začal s cyklem portrétních medailí osobností, kterých si osobně vážil (Vančura, Debureau, 1976, bratři Čapkové, 1977, ad.). V 70. letech začal vytvářet cyklus Zavraždění básníci, který je svědectvím o osobní angažovanosti ve světě literatury i varování budoucím.[15] Pro Mramorový palác v Teheránu vytvořil deset bronzových reliéfů na téma správních reforem vládních rezortů.[1]

Silným impulzem pro jeho tvorbu se stalo objevení hrobu Přemysla Otakara II a jeho královských insignií roku 1976. Tehdy si uvědomil co je věčné a stanovil svůj vlastní úkol ve vymezeném čase.[1] Rozhodl se soustavně zabývat kořeny české státnosti a ve své medailérské tvorbě věnovat galerii důležitých osobností českých a evropských dějin od raného středověku až po Komenského (cyklus Velké postavy českých dějin).[4] Vitanovský nevytváří pouze panteon portrétů osobností, ale je zasvěceným vykladačem jejich činů.[16] Uplatňuje své znalosti historie a portréty zasazuje do charakteristických dobových reálií. Využívá napětí mezi hladkou plochou modelovaného tvaru a ostrou obrysovou linií a kontrast geometrizované a bohatě zčeřené struktury dotvářené světlem.[12]

Některé medaile svou interakcí s okolním prostorem představují spíše objekty a spojovací most mezi medailí, plaketou a volnou sochou (Touha, 1978, Ariadné, 1983, Paměť dlaně). Podoba jeho plastik se vyvíjela od expresivně vyhroceného tvaru, ve kterém nechal prostor pronikat do hmoty formou děr a skulin, ohraničených množstvím vytažených záhybů, až po sumární modelaci, málo členěný tvar a sevřenou formu z přelomu 70. a 80. let. V 80. letech ustoupily poetické kvality sochy zájmu o konstruktivní prvky a stavební problematiku sochy. V souboru torz jsou tělesné formy transformovány v jednoduchý znak a později v architekturu, kterou podpírá nebo prorůstá armovaná konstrukce (Torzo s malým křídlem, 1982). Záměrný a působivý kontrast hladkého těla s agresivní konstrukcí nepředstavuje pouze formální řešení tektoniky sochy, ale jako varující memento symbolizuje střet života a odlidštěné technické civilizace.[12]

V medailérství nahrazuje klasický pravidelný oválný nebo kruhový tvar a vytváří novou formu, která kopíruje obrysy architektury nebo hlavy, pracuje s volnou plochou i s vysokým reliéfem, který někdy přechází do trojrozměrnosti. Téma zpracovává často objevným a nekonvenčním způsobem - např. lebka na reversu medaile Přemysla Otakara II, symbolizující vanitas. Ústředním dílem cyklu historických osobností je medaile prvního historicky doloženého českého panovníka Bořivoje I. v kápi s lvími tlapami, doplněná pro jeho dobu charakteristickým přihrádkovým emailem, známým z archeologických nálezů. Další medaile jsou věnovány přijetí křesťanství a kamennému stolci, založení Pražského hradu, rotundě na Levém Hradci, setkání Bořivoje s Metodějem, kněžně Ludmile, patronům České země, ad.[1]

Medaile významných postav, jejichž podoba není známa (Kosmas, Božetěch, Mistr Vyšehradského kodexu) jsou silně stylizované a nízký reliéf má strukturu připomínající zvětrávání kamene. Podobné jsou medaile s Bazilikou sv. Víta a Vyšehradem. Následovaly medaile ke slavným bitvám (Bitva u Mailbergu, Bitva u Flarchheimu a říšské kopí, Češi na hradbách Říma), kde je zobrazena dobová zbroj. Medaile Smrt krále Vratislava s hlavou koně je doplněna padající královskou korunou a má spíše charakter drobného objektu. Vitanovský našel předlohu ve výzdobě Znojemské rotundy, ale jeho dílo vyniká jednoduchostí a ušlechtilostí formy v intencích moderní medailérské tvorby.[1]

Hudba a tanec se pro něj staly tématem, když se seznámil se svou budoucí ženou, tanečnicí souboru Národního divadla.[1] Minimalistická až abstraktní pocta baletu Grand Jeté (1977)[13] pracuje s tvarovou stylizací a zhuštěnou zkratkou motivu. Je součástí cyklu Divadlo, hudba, tanec, který představuje výrazově dynamickou polohu díla. V něm něžné gesto tanečnice, prudký pohyb figury i expresivní výraz shakespearovských hrdinů představuje autorovo okouzlení poetikou divadelního světa.[12] Soubor plastik v polyesteru, inspirovaných Commedií dell´arte, se dosavadní tvorbě vymyká svým groteskním až děsivým podobenstvím člověka (Prometheus II, Harlekýn, Klaun, 1976–1977).[15][1]

Osmnácté století nemělo tak významné politiky nebo výtvarné umělce, ale nabídlo řadu hudebních osobností, neboť Čechy byly v té době označovány za "konzervatoř Evropy". Vitanovský na medailích ztvárnil osobitým způsobem skladatele, kteří v té době prosluli svými díly (Tůma, Vranický, Černohorský, Richter, Dusík, Stamic, Benda, Mysliveček). Při tvorbě medailí využil celou škálu výtvarných možností, včetně ražby a dírkování. Obrys odkazuje na barokní kartuše a rokaje, ale je ryze současný. Pravidelné opakování linií připomíná hudební rytmus.[4]

Vitanovský pokračoval v tematických cyklech medailí např. Kosmickým triem, cyklem k tématu písma (Palimpsest, Včerejší novina, Zpráva), kde uplatnil překrývání nebo vyškrabávání ploch, nebo fiktivním přírodopisem nazvaným Listy z bestiáře. Sakrálního námětu se dotkl ve čtyřech informelně pojatých rozměrných plaketách nazvaných Relikviář. Jeho medaile s Andělem parafrázuje díla starých mistrů a mystické prvky tématu využívá jako součást duchovní sféry člověka.[1]

Od roku 1982, kdy vytvořil medaili k výstavě československých medailí v Rize,[13] se věnoval také medailím raženým. Celkem jich zrealizoval téměř šest set.[17]

Ražené medaile respektují zadání a vyznačují se civilnější a uměřenejší formou než autorské lité medaile. Patří k nim portréty Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Gustava Mahlera (2000) Jana Evangelisty Purkyně (součást insignií Univerzity JEP v Ústí nad Labem), Aloise Rašína, Zikmunda Wintera, Otakara Březiny (1998) nebo Karla Čapka.[18] Medaile s portrétem Karla Engliše se stala součástí insignií Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity|Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity. V 90. letech vznikly ražené medaile s portrétem Jana Masaryka (1994) a Jana Palacha. Na rubu Palachovy medaile, která je udělována jako ocenění studentům Filozofické fakulty Karlovy Univerzity je historický znak Univerzity. Pro Karlovu univerzitu vytvořil také zlatou pamětní medaili a pečetidlo.[4] Na přelomu století letech byl mj. autorem oboustranně ražených medailí Kavárna Slavia (1998), Bohumil Hrabal (2004), Albrecht z Valdštejna, mincí Jiří z Poděbrad, Vyšší Brod a 800 let od založení kláštera Velehrad.[19]

Židovskou tematiku v jeho díle reprezentují medaile Isaaca Babela, Franze Kafky, ředitele Židovského muzea Salomona Hugo Liebena (1996), pamětní medaile k výročí deportace Židů z Kolína nad Rýnem nebo medaile ke 100. výročí založení Židovského muzea v Praze (2006).[4]

Je autorem návrhu československého Řádu T. G. Masaryka (1990) a českého Řádu Bílého lva (1994), řady rezortních vyznamenání Ministerstva obrany a devíti pamětních mincí (mj. Anežky České, několika verzí sv. Zdislavy, kronikáře Kosmase), ražených ve zlatě nebo stříbře.[6][20] Vytvořil insignie a primátorské řetězy pro města Kolín, Kouřim a Volary, insignie a fakultní žezla mnoha vysokých škol[6] a několik verzí Státního znaku České republiky pro různé instituce.[19]

Po roce 1989 se naskytla příležitost realizovat některá závažná sochařská díla - Sv. Vojtěcha pro Liblici nad Cidlinou (1997), bystu Václava II v Kutné Hoře (1998), Památník Eliáše Lányiho ve Slovenském Pravně (2003), Pamětní desku kapitána Václava Morávka v Kolíně (2004), Pamětní desku Pavla Tigrida v Praze (2007), Pamětní desku Přemysla Otakara II. pro Městec Králové (2008), Pamětní desku zimního krále Fridricha Falckého v Pyšelích-Nové Vsi (2010), Pamětní desky Josefa Hlávky ve Vídni (2016) a na Zemské porodnici v Praze (2016). Celoživotní tvorba autora byla představena v monografii Michal Vitanovský, Regulus, Praha 2011.[6]

Počátek jeho literární činnosti se datuje od roku 1978, kdy napsal text do katalogu společné výstavy s Pavlem Sivkem v Galerii Fronta. Na podnět historičky Jarmily Háskové rekonstruoval podobu krále Vratislava I. a společně s ní roku 1984 napsal studii o Vratislavově osobnosti a historii jeho zobrazení na mincích.[1] Od poloviny 90. let publikoval články o reliéfech gotických a renesančních kachlů a svůj odborný zájem věnoval i místopisu, heraldice a rodopisu.[6][19] Přispívá do periodik Archaeologia Historica, Bankovnictví, Dějiny a současnost, Folia numismatica, Genealogické a heraldické listy, Heraldická ročenka, Kolínský pres, Krásné město, Kremnický rumaj, Muzejní a vlastivědná práce, The Medal, Mitali medajlen, Numismatické listy, Přísně tajné! Literatura faktu, Pyšelské listy, Pyšelský zpravodaj, Sborník státního okresního archivu Přerov, Sborník Národního muzea, Starožitnosti a užité umění, Tvorba, Výtvarná kultura, Zprávy památkové péče, Život.[21] Od roku 2022 se věnuje také beletrii, ve formě povídek inspirovaných Prahou, kterých zatím vyšly tři soubory.

Publikace autora (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • Osobnost krále Vratislava I. (1061–1092) na mincích. K oficiálnímu vyobrazení prvního českého krále a k české panovnické distinkci, in: Acta Musei Nationalis Pragae – Historia Praha: Národní muzeum, 1984, 38(4), s. 169-220 (s Jarmilou Háskovou)
  • Akt na medaili a plaketě, II. salon členů AUM, Moravské zemské muzeum 1994
  • Příspěvek k výrobě pozdně gotických kachlových matric – otázky výtvarné formy a technologie, in: Archeologia historica, 20, 1995, s. 539–550 (se Zdeňkem Hazlbauerem)
  • Kavanova škola v současné české medaili, in: Numismatické listy 50, 1995, s. 115–117
  • Svět české mince a medaile, katalog stálé expozice ve Vlašském dvoře, Kutná Hora 1996 (s Helenou Štroblovou)
  • Franta Anýž, Numismatické listy Roč. 51, č. 1, 1996
  • Jan Smrž a jeho lyrické konstrukce, Plzeň 1998
  • Plakety sochaře Olbrama Zoubka, in: Numismatické listy 53, 1998, s. 73–75
  • Pět let českých pamětních mincí, in: Numismatické listy 54, 1999, s. 39-42
  • K počátkům Asociace umělců medailérů, in: Numismatické listy 56, 2001, s. 183-184
  • Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ikonografický atlas reliéfů na kachlích gotiky a renesance, Libri, Praha 2004, ISBN 80-7277-238-4 (s Čeňkem Pavlíkem)
  • Pyšelská heraldika, 71 s., Regulus, Praha 2006, ISBN 978-80-86279-24-4
  • Stavební dějiny Pyšel, 200 s., Regulus, Praha 2014, ISBN 978-80-86279-47-3
  • Heraldika na mincích a medailích, 296 s., Libri, Praha 2017, ISBN 9788072775590
  • Písmo na mincích a medailích, 300 s., Libri, Praha 2020, ISBN 978-80-7277-582-8
  • Páv, soubor povídek, 125 s., Bondy, Praha 2022, ISBN 978-80-88073-08-6
  • Portrét na mincích a medailích, 290 s., Libri, Praha 2024, ISBN 9788072776009
  • Svědectví jáchymovského tolaru, Genealogické a heraldické listy 1, 2026, s. 66-67
  • Lev, soubor povídek, 135 s., B 2, Čerčany, 2024, ISBN 978-80-11-05603-2
  • Brána, soubor povídek, 154 s., B 2, Čerčany, 2025

Spoluautor

[editovat | editovat zdroj]
  • Irena Loskotová, Krása, která hřeje. Výběrový katalog gotických a renesančních kachlů Moravy a Slezska, Slovácké muzeum Uherské Hradiště 2008, ISBN 978-80-86185-70-5

Realizované medaile, řády a insignie (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • Řád T. G. Masaryka ČSFR, klenot se stuhou
  • Řád T. G. Masaryka ČSFR, hvězda, 1991
  • Městský klíč Kolína nad Labem, 1993
  • Řád bílého lva, klenot, 1995
  • Řád bílého lva, hvězda, 1995
  • Záslužný kříž ministra obrany ČR, 1996
  • Medaile za zranění – dekorace Ministerstva obrany ČR, 1996
  • IFOR - dekorace Ministerstva obrany ČR, 1996
  • Hlavice žezla, Fakulta chemická, VUT Brno
  • Sv. Jiří – Buď připraven, 2005
  • Hlavice žezla, Děkanský řetěz, Fakulta aplikované informatiky UTB Zlín, 2006
  • Hlavice žezla, Fakulta humanitních studií UTB Zlín, 2007
  • Středisko bratra Robina – Letohrad, 2008
  • Pamětní medaile „90. výročí Kanceláře prezidenta republiky 1918 - 2008“, 2008
  • Hlavice žezla, Mendelova univerzita v Brně, 2012
  • Hlavice žezla, Agronomická fakulta Mendelovy univerzity v Brně, 2012
  • Hlavice žezla, Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně, 2012
  • Hlavice žezla, Provozně technická fakulta Mendelovy univerzity v Brně, 2012
  • Hlavice žezla, Zahradnická fakulta Mendelovy univerzity v Brně, 2012
  • Hlavice žezla, Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity v Brně, 2012
  • Hlavice žezla, Institut celoživotního vzdělávání Mendelovy univerzity v Brně, 2012
  • Starostenský řetěz, Kosmonosy, 2013
  • Řetěz ředitele, Ústav soudního inženýrství VUT Brno, 2015
  • Žezlo, Ústav soudního inženýrství, VUT Brno, 2015
  • Rytířský řád - Řád Božího hrobu, 2023
  • Rytířský řád - Řád templářů, 2023
  • Rytířský řád - Svatolazarský řád, 2024
  • Rytířský řád - Řád německých rytířů, 2024
  • Rytířský řád - Řád johanitů, 2024

Sochařské realizace (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • Prométheus, 1971
  • Pamětní deska Petra Cingra, Hudlice, 1975
  • Plastika pro mateřskou školu ve Smržovce, 1978
  • Pamětní desky pro Dělnický dům SONP v Kladně, 1981
  • Reliéf pro menzu VŠE Praha, 1982
  • Pomník Selské vzpoury 1775, Konopiště, 1987
  • Pamětní deska Pravoslava Kotíka, Praha 7, 1989
  • Pomník Zaslíbení svatého Vojtěcha v Libici nad Cidlinou, 1997
  • Václav II., Vlašský dvůr, Kutná Hora, 1998
  • Strážce, Kutná Hora, 1998
  • Památník Eliáše Lányiho, Slovenské Pravno, 2003
  • Pamětní deska Václava Morávka, Kolín, 2004
  • Pamětní deska Pavla Tigrida, Praha, 2007
  • Pamětní deska Přemysla Otakara II., Městec Králové, 2008[22]
  • Davelský šífař, Davle 2008
  • Kříž, u letiště Všeň, 2009
  • Pamětní deska Fridricha Falckého, Pyšely, 2010
  • Neviditelná síť, Fakulta informačních technologií, Brno, 2010
  • Sgrafito /kresebný návrh/ - Mytologický a lovecký pás, Tvrz Orlice, 2010–2011
  • Pamětní deska Josefa Hlávky, Praha, 2015
  • Pamětní deska Josefa Hlávky, Vídeň, 2016
  • Pamětní deska Přemysla Šámala, Praha, 2019

Zastoupení ve sbírkách (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

Autorské výstavy (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • 1973 – Michal Vitanovský: Plastiky, Galerie mladých, Mánes, Praha
  • 1977 – Michal Vitanovský: Medaile, Okresní galerie Jičín
  • 1978 – Michal Vitanovský, Pavel Sivko, Galerie Fronta, Praha 1978
  • 1983 – Michal Vitanovský: Medaile, plakety, drobná plastika 1968 - 1983, Česká numismatická společnost, Hradec Králové
  • 1984 – Michal Vitanovský: Medaile, plakety a drobné plastiky z let 1968 - 1983, Okresní galerie výtvarného umění, Náchod
  • 1988 – Michal Vitanovský: Medaile a plakety s historickými a hornickými náměty, Okresní muzeum, Kladno
  • 1989 – Michal Vitanovský: Velké postavy českých dějin, Jihomoravské muzeum, Znojmo
  • 1990 – Michal Vitanovský: Medaile a plakety, Karlovarské muzeum, Karlovy Vary
  • 1994 – Michal Vitanovský: Osobnosti českých dějin, Pražský hrad, Lobkovický palác, Praha
  • 1995 – Michal Vitanovský: Osobnosti českých dějin (medaile a plakety), Městské muzeum Čáslav
  • 1998 – Michal Vitanovský: České dějiny na medailích a plaketách, Státní knihovna, Praha
  • 2003 – Michal Vitanovský: Mince, Biskupská mincovna, Kroměříž
  • 2006 – Senát a historický kontext české státnosti v díle Michala Vitanovského, Senát ČR
  • 2006 – Michal Vitanovský - retrospektiva, křížová chodba Strahovského kláštera
  • 2008 – Michal Vitanovský: Praha - Kremnica a späť, Výstavní kabinet numizmatické expozice v NBS-MMM, Kremnica
  • 2009 – Michal Vitanovský: Ražené medaile, vyznamenání a insignie, Evropská numismatická asociace a UPM, Praha 2009
  • 2010 – Michal Vitanovský: Komorní formáty 2000 – 2010, Galerie u lávky, Praha, Troja,
  • 2011 – Michal Vitanovský: Evropské kontury českých dějin – medaile a plakety, Galerie 172, Klatovy
  • 2026 – Michal Vitanovský: Reliéfy, kresby, texty, Galerie U lávky, Praha

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 Juliana Boublíková-Jahnová, 2006, nestránkováno
  2. 1 2 Michal Vitanovský, návštěva v ateliéru, Galerie V.I.P., 2009
  3. 1 2 3 4 5 Petr Pavliňák (ed.), SČSVU, 2009, s. 42
  4. 1 2 3 4 5 6 7 Juliana Boublíková-Jahnová: Michal Vitanovský, A Retrospect, The Medal 35, 1999, p. 79-86
  5. ↑ Radan Wagner, Jak to bylo ve výtvarném umění za totality, Lidové noviny, 2019
  6. 1 2 3 4 5 6 7 Hrůzová N, 2011, nestránkováno
  7. 1 2 Juliana Boublíková-Jahnová: Michal Vitanovský, in: Anděla Horová (ed.), NEČVU, 2006, s. 826
  8. ↑ AbART: Trojkolka
  9. ↑ Michal Vitanovský, Zpráva o III. symposiu Trojkolky (21.--26.7.2011), Slovácko 53, 2011, s. 371-372, ISBN 978-80-86185-99-6
  10. ↑ Procházka V.: Michal Vitanovský - fenomén českého současného medailérství, Numismatické listy 51, 1996, s. 154-162
  11. ↑ Jana Hásková, Dvě výstavy Michala Vitanovského, Numismatické listy 3, 2006, s. 138-139
  12. 1 2 3 4 Helena Štroblová, Tomáš Hladík, 1986
  13. 1 2 3 4 5 Němečková V, 1983, nestránkováno
  14. 1 2 Prokop J, 1973
  15. 1 2 Prokop J, 1977
  16. ↑ Hásková J, 1994
  17. ↑ Michal Vitanovský - texty o autorovi. www.michal-vitanovsky.cz [online]. [cit. 2022-10-09]. Dostupné online.
  18. ↑ J. Novák, Výstava Michala Vitanovského v Telči, in: Numismatické listy 59, 2004, s. 158-159
  19. 1 2 3 Juliana Boublíková-Jahnová, Životní jubileum Michala Vitanovského, in: Numismatické listy 2, 2006, s. 64-67
  20. ↑ Juliana Boublíková-Jahnová, Medaile a pamětní mince na svatořečení Anežky České, Jana Sarkandera a Zdislavy z Lemberka, Numismatické listy 6, 2004, s. 161-167
  21. ↑ Lubomír Slavíček, Slovník, Academia, 2016, s. 1611
  22. ↑ Pamětní deska, Městec Králové

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Josef Prokop: Michal Vitanovský - Plastiky, Galerie mladých, Mánes, Praha 1973
  • Josef Prokop: Michal Vitanovský, Okresní galerie v Jičíně 1977
  • Mladí čeští sochaři, Odeon, Praha 1978
  • Věra Němečková: Michal Vitanovský - medaile, plakety, drobná plastika, kat. Severografia Turnov 1983
  • Medaile a plaketa, Odeon, Praha 1984 (též německy)
  • Helena Štroblová, Tomáš Hladík: Michal Vitanovský - plastiky, medaile, Praha, 1986
  • Michal Vitanovský, Velké postavy českých dějin (medaile, plastiky, kresby), kat. výstavy, Jihomoravské muzeum ve Znojmě 1989
  • Michal Vitanovský: Medaile a plakety, Karlovarské muzeum 1990
  • Lipany poprvé, katalog výstavy, Galerie Mladá fronta, Praha 1991
  • Československé bankovky, státovky a mince 1919–1992, Lunarion, Praha 1993
  • Jarmila Hásková: Michal Vitanovský - Osobnosti českých dějin, medaile, plakety, mince, insignie, Národní muzeum v Praze 1994
  • Václav Procházka: Michal Vitanovský - fenomén českého současného medailérství, Numismatické listy 51, 1996, s. 154-162
  • Juliana Boublíková-Jahnová: Michal Vitanovský – A Retrospect, The Medal 35, 1999, s. 79-86
  • Naďa Vitanovská: Michal Vitanovský - Mince, Biskupská mincovna, Kroměříž 2003
  • Juliana Boublíková-Jahnová: Michal Vitanovský - Medaile, mince, insignie, plastiky, autorský katalog 2006
  • Michal Vitanovský, text Naďa Hrůzová, Malá umělecká edice; sv. 28, Regulus, Praha 2011, ISBN  978-80-86279-99-2

Encyklopedie

[editovat | editovat zdroj]
  • Ralph Hübner (ed.), WHO IS...? (v České republice) 2004, s. 1430-1431, 2006, s. 1672, 2007, č. 2 (s. 64-67)
  • Juliana Boublíková-Jahnová: Michal Vitanovský, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění – dodatky, s. 826., Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky 2006, ISBN 80-200-1209-5
  • Michal Vitanovský, in: Haimann, Petr, Vitanovský Michal (eds.), Slovník autorů a zhotovitelů mincí, medailí, plaket, vyznamenání a odznaků se vztahem k Čechám, Moravě, Slezsku a Slovensku (1505 – 2005), Libri, Praha, 2006, s. 510 - 512
  • Petr Pavliňák (ed.), Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 20, 2009, s. 42-43, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava, ISBN 978-80-86171-29-6
  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1611, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Michal_Vitanovský&oldid=26141599“