Mefkura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Památník lodím Struma a Mefkura v izraelském Ašdodu

Mefkura (někdy též Mefkure) byl motorový škuner objednaný pro převoz židovských uprchlíků z Rumunska do Istanbulu během druhé světové války. Loď plula pod vlajkami Turecka a Červeného kříže,[1] 5. srpna 1944 byla potopena sovětskou nebo německou ponorkou a z celkového počtu 350 cestujících jich přežilo pouhých 5.

Plavba[editovat | editovat zdroj]

Loď opustila přístav v Konstantě před úsvitem 5. srpna 1944 společně s loděmi Bulbul a Morina. Na její palubě byli kromě rumunských Židů rovněž židovští uprchlíci z Polska a Maďarska.[2] Doprovod jim poskytlo německé námořnictvo (Kriegsmarine), které pomocí signálních vlajek usnadnilo jejich odplutí z přístavu a jeho zaminovaného okolí. Po půlnoci byla loď osvětlena světlicemi z neznámého plavidla. Nedokázala se však identifikovat a pokračovala v plavbě. Následně na ni byla zahájena palba a začala hořet. Kapitánovi a šesti členům posádky se podařilo uprchnout v záchranném člunu, avšak z pasažérů se zachránilo pouze 5 z celkového počtu 350.[3] Buď uhořeli přímo na lodi, otrávili se zplodinami, případně se utopili nebo byli zastřeleni ve vodě.[4] Zmíněným pěti přeživším se podařilo doplavat k lodi Bulbus. I ta byla zadržena, ale po identifikaci ji bylo umožněno plout dál. Pasažéři z lodí Bulbul a Morina se dostali do Turecka, odkud pokračovali po souši do britské mandátní Palestiny.[5]

Příčiny potopení[editovat | editovat zdroj]

Loď byl potopena torpédy vypálenými z ponorky, a to mezi 1.20 až 1.57 moskevského času v Černém moři.[1] Historici se při určení původce útoku různí. Viníkem mohla být sovětská ponorka Šč 215.[6] Podle jiné teorie byla loď potopena německou ponorkou,[7] což měli uvádět i někteří z přeživších z Mefkury.[8] Podrobně se příčinám potopení lodi věnuje Albert Finkelstein ve své knize The Mefkure Tragedy: an Inquiry into the Slayers' Identity, jehož sestra byla jednou z obětí.[9] V knize rozebírá sovětský i německý podíl na potopení lodi, přičemž vychází jak z německých, tak sovětských zdrojů. Tyto mají naznačovat, že loď potopila uvedená sovětská ponorka pod vedením kapitána Strižaka.[9] Filkensteinův závěr však, i vzhledem k výpovědi přeživších, označuje za viníka německou stranu.[9]

V roce 2003 byl na hřbitově Giurgiului, nacházejícím se jižně od rumunské Bukurešti, vztyčen památník obětem z Mefkury.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mefkura na anglické Wikipedii.

  1. a b Mefkure [online]. Zionism and Israel [cit. 2010-12-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b The Sinking of the Mefkure [online]. Jewish Gen [cit. 2010-12-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. STEPHENS, Alan; WALDEN, Raphael. For the Sake of Humanity: Essays in Honour of Clemens N. Nathan. Leiden: Brill, 2006. 393 s. Dostupné online. ISBN 978-9004141254. S. 330. (anglicky) 
  4. BUTNARU, Ion C. Waiting for Jerusalem: Surviving the Holocaust in Romania. Westport: Greenwood Press, 1993. 280 s. Dostupné online. ISBN 978-0313287985. S. 182. (anglicky) Dále jen: Waiting for Jerusalem: Surviving the Holocaust in Romania. 
  5. OFER, Dalia. Escaping the Holocaust: Illegal Immigration to the Land of Israel, 1939-1944. New York: Oxford University Press, 1990. 408 s. Dostupné online. ISBN 978-0195063400. S. 260-266. (anglicky) 
  6. ShCh-215 [online]. uboat.net [cit. 2010-12-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ISRAEL, Yosef. Rescuing the Rebbe of Belz: Belzer Chassidus: History, Rescue and Rebirth. New York: Mesorah Publications, 2005. 556 s. Dostupné online. ISBN 1-57819-059-2. S. 550. (anglicky) 
  8. PENKOWER, Monty Noam. The Jews Were Expendable: Free World Diplomacy and the Holocaust. Detroit: Wayne State University Press, 1988. 429 s. Dostupné online. ISBN 978-0814319529. S. 173. (anglicky) 
  9. a b c Waiting for Jerusalem: Surviving the Holocaust in Romania. s. 189

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FINKELSTEIN, Albert. The Mefkure Tragedy: an Inquiry into the Slayers' Identity. [s.l.]: L'auteur, 1991. 224 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]