Martin T4M

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
T4M/TG
Martin T4M
Martin T4M
Určenítorpédový bombardér
VýrobceGlenn L. Martin Company / Great Lakes Aircraft Company
První let1927
Zařazeno1928
Vyřazeno1938
UživatelSpojené státy americké
Vyrobeno kusů155
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Martin T4M byl americký torpédový bombardér z 20. let 20. století. Byl vyvinut společností Glenn L. Martin Company jako pokračování jejich dřívějšího letounu Martin T3M. Tak jako předchozí typ se jednalo o jednomotorový dvouplošník, který sloužil jako hlavní torpédový bombardér na palubách letadlových lodí námořnictva Spojených států téměř celá 30. léta 20. století.

Vývoj a popis[editovat | editovat zdroj]

Martin Model 74 byl navržen a vyvinut společností Glenn L. Martin Company jako výsledek zkoušení experimentálních verzí letounu Martin T3M s označením XT3M-3 a XT3M-4, které byly zkušebně osazeny hvězdicovými motory. Výsledkem byl prototyp s označením XT4M-1, který poprvé vzlétnul v dubnu 1927,[1] a který byl následně koupen námořnictvem Spojených států pro další zkoušky.[2]

Letoun XT4M-1 měl nová plátnem potažená kovová křídla s menším rozpětím než dřevěná křídla letounu T3M.[3] Byl poháněn motorem Pratt & Whitney Hornet (rovněž použitým na letounu XT3M-3) a byl vybaven vylepšeným kormidlem. Trup letounu se podobal trupu letounu T3M-2 a stejně jako tyto letouny mohl být letoun vybaven buď klasickým podvozkem záďového typu nebo plováky.

Výsledkem úspěšných zkoušek byla objednávka námořnictva Spojených států z 30. června 1927 na 102 strojů pod označením T4M-1.[2] Společnost Martin však prodala v říjnu 1928 svou továrnu v Clevelandu, která vyráběla stroje T4M, společnosti Great Lakes Aircraft Company. To znamenalo, že společnost Great Lakes obdržela objednávku na 18 letounů s mírně upraveným podvozkem, které nesly označení TG-1.[4] 2. července 1930 námořnictvo objednalo dalších 32 letounů poháněných silnějším hvězdicovým motorem Wright Cyclone u společnosti Detroit Aircraft Corporation pod označením TE-1.[2] Detroit však postoupil objednávku společnosti Great Lakes, což byla v té době jeho dceřiná společnost, která stroje vyrobila pod označením TG-2.[2]

Operační historie[editovat | editovat zdroj]

T4M

Dodávky strojů T4M k námořnictvu Spojených států byly zahájeny v srpnu 1928, přičemž nahradily stroje T3M-2 na palubě letadlových lodí USS Saratoga a USS Lexington.[4] Dodávky pokračovaly až do roku 1931.[2]

Zatímco jeho předchůdce, což byl letoun T3M, většinu času působil na plovácích, v době dodávek letounů T4M a TG americké námořnictvo již dosáhlo větší univerzálnosti používaných letadlových lodí, a proto tyto letouny většinou působily na kolových podvozcích z palub letadlových lodí.[4]

Schopnosti leteckých sil na letadlových lodích byly demonstrovány během námořního cvičení v lednu 1929, když letouny z lodi USS Saratoga včetně letounů T4M prováděly cvičné útoky na Panamský kanál. Navzdory obranným silám z lodi USS Lexington a silám z pozemních základen se dalo usoudit, že útočníkům se podařilo „zničit“ zařízení průplavu i letiště. Cvičení bylo popsáno jako „nejskvěleji pojatá a nejefektivněji provedená námořní operace v naší historii“. Tato slova pronesl admirál William V. Pratt, který se později stal velitelem amerického loďstva.[5]

Letoun T4M byl neobvyklý tím, že jeho trup byl dostatečně prostorný, aby se členové posádky mohli přesouvat mezi jednotlivými pozicemi. Byl tak prostorný, že se v něm mohl člověk téměř postavit. O jeho leteckých kvalitách se však jeden z pilotů vyjádřil, že „vzlétá, létá i přistává rychlostí 65 uzlů.“[6]

Ukázalo se, že letouny T4M a TG bude těžké nahradit, protože po vyhodnocení zkoušek letounů XT6M a XT3D se tyto stroje prokázaly jako nedostatečné, aby se vyplatil jejich nákup.[7] Zůstaly ve službě až do roku 1938,[2] kdy byly nahrazeny letouny TBD Devastator a staly se tak posledními dvouplošníky v roli torpédových bombardérů u námořnictva Spojených států.[8]

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Martin T4M-1

XT4M-1

Prototyp poháněný motorem Pratt & Whitney R-1690-24 s výkonem 525 k (392 kW). Postaven 1 letoun.

T4M-1

Původní sériová verze společnosti Martin poháněná motorem R-1690-24. Postaveno 102 strojů.

TG-1

Verze společnosti Great Lakes s mírně upraveným podvozkem, poháněná motorem Pratt & Whitney R-1690-28 s výkonem 525 k (392 kW). Postaveno 18 strojů.

TG-1 Commercial

Civilní verze letounu TG-1. Postaveny dva letouny.[9]

TG-2

Verze společnosti Great Lakes poháněná motorem Wright R-1820-86 Cyclone s výkonem 620 k (463 kW). Původní označení verze bylo TE-1. Postaveno 32 letounů.

Specifikace (T4M-1)[editovat | editovat zdroj]

Technické údaje pocházejí z publikace „United States Navy Aircraft since 1911“.[8]

Martin T4M-1

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 3
  • Rozpětí: 16,16 m
  • Délka: 10,85 m
  • Výška: 4,50 m
  • Nosná plocha: 70 m²
  • Plošné zatížení: 61,7 kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 2 643 kg
  • Vzletová hmotnost: 4 320 kg
  • Pohonná jednotka:hvězdicový motor Pratt & Whitney R-1690 Hornet
  • Výkon pohonné jednotky: 525 k (392 kW)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Cestovní rychlost: 158 km/h (98 mph, 85 uzlů) ve výšce ? m
  • Maximální rychlost: 184 km/h (114 mph, 99 uzlů) ve výšce ? m
  • Dolet: 584 km (363 mil, 316 námořních mil) s torpédem, „téměř 700 mil“[10] (610 námořních mil, 1 100 km) jako průzkumný letoun
  • Dostup: 3 095 m (10 150 stop)
  • Stoupavost: ? m/s (? m/min)
  • Poměr výkon/hmotnost: 0,091 kW/kg

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 1× pohyblivý kulomet ráže 7,62 mm v zadním kokpitu
  • 1× torpédo nebo bomby pod trupem

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

USA Spojené státy americké

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Martin T4M na anglické Wikipedii.

  1. Swanborough and Bowers 1976, str. 311
  2. a b c d e f Grossnick 1995, str. 508.
  3. Taylor 1981, str. 93.
  4. a b c Swanborough and Bowers 1976, str. 312
  5. Polmar 2004, str. 41–43
  6. Melton USNR, Lt. Comdr. Dick. the Forty Year Hitch. Wyandotte, Michigan: Publishers Consulting Services, 1970
  7. Johnson 2005, str. 4–5
  8. a b Swanborough and Bowers 1976, str. 313
  9. Great Lakes Aerofiles. Citováno: 17. září 2012.
  10. Polmar 2005, str. 41
  11. Johnson 1977, str. 96
  12. Johnson 1977, str. 107.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Související vývoj[editovat | editovat zdroj]

Podobná letadla[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]