Marianne Brandtová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Marianne Brandtová
Marianne Brandt.jpg
Narození 1. října 1893
Saská Kamenice
Úmrtí 18. června 1983 (ve věku 89 let)
Kirchberg
Alma mater Bauhaus
Povolání sochařka, fotografka, malířka, vysokoškolská učitelka a průmyslový designer
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marianne Brandtová (1. října 1893 Saská Kamenice18. června 1983 Kirchberg) byla německá designérka, fotografka, malířka, a sochařka patřící k výtvarné škole Bauhaus založené Walterem Gropiem.

Marianne Brandt

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Marianne Brandtová se narodila v německém městě Chemnitz. Jejím otcem byl uznávaný advokát Franz Bruno Liebe, který se mimo jiné věnoval divadlu a umění. Po něm Marianne zdědila hudební talent a v mládí se věnovala hře na housle.

Výmar[editovat | editovat zdroj]

V osmnácti letech se Marianne přestěhovala do Výmaru, kde navštěvovala uměleckou školu "Fürstlich Freie Zeichenschule" pod vedením Huga Flintzera. Následně byla přijata na "Großherzoglich-Sächsische Kunstschule Weimar", kde se především zaměřila na studium malířství a plastiky.

V roce 1917 začala svá díla vystavovat v galerii Gerstenberg. Tato vystavovaná díla byla značně ovlivněna expresionismem. V této době se také seznámila se svým budoucím manželem Erikem Brandtem.

Oslo[editovat | editovat zdroj]

Během první světové války přerušila studium a společně s Erikem Brandtem opustila Německo. Na krátkou dobu se odstěhovali do norského Osla, kde Erik poprvé vystavoval svá díla ve výtvarném spolku. Marianne se však v Norsku necítila doma, a tak se oba později vydali do Paříže.[1]

Bauhaus[editovat | editovat zdroj]

"Tee-Extraktkännchen MT 49", 1924

V roce 1921 se Marianne vrátila zpět do Výmaru, kde se účastnila seminářů sochařství pod vedením Richarda Engelmanna.[2] V témže roce se její manžel vrátil na rok do Norska. Marianne se rozhodla začít studovat na výtvarné škole Bauhaus, kde se učila pod vedením maďarského profesora László Moholy-Nagyho a amerického malíře německého původu Josefa Alberse. Mimo jiné byla také vyučována Wassilem Kandinskym a Paulem Kleem.[3] Současně se studiem Bauhausu se účastnila kurzů práce s kovy.

Popelník podle návrhu Marianne Brandt
Servis podle návrhu Marianne Brandt, 1924

V této době se Marianne věnovala tvorbě konviček na čaj, popelníků a čajových servisů, kterými je velmi proslulá. Při tvorbě se držela jednoduchých forem typických pro Bauhaus. Základní geometrické tvary (čtverec, kruh, trojúhelník) tak tvořily bázi pro vznik Marianniných návrhů. Díla Marianne Brandtové měla sloužit především pro běžné užití, neměla být pouhými předměty luxusu.

Po ukončení svého vzdělání se Marianne Brandtová stala zástupkyní vedoucího v kovoobráběcí dílně. Začátky v dílně pro ni nebyly lehké, neboť zde stále panoval názor, že žena do takového pracovního prostředí nepatří. V letech 1928–1929 byla kromě Gunty Stölzl jedinou ženou pracující na vyšším postu ve výtvarné škole Bauhaus.

Mnohými návrhy, které Marianne Brandtová v době působení na výtvarné škole Bauhaus vytvořila, se i v dnešní době inspirují někteří designéři. Její díla jsou vystavována v mnoha muzeích po celém světě (například v Londýně, Paříži, New Yorku nebo Cambridgi).

Od roku 1926 iniciovala a organizovala spolupráci s berlínskou firmou na výrobu osvětlení Schwintzer & Gräff a lipskou firmou Körting & Mathiesen, která pod názvem "Kandem" vyráběla lampy. Již v roce 1927 se na trhu v rámci spolupráce s již zmíněnými firmami objevovaly první realizace návrhů Marianne Brandt. Na návrzích osvětlení spolupracovala s Hansem Przyremblem. Celkem v této době vytvořila 28 modelů lamp. Světla podle návrhů Marianne Brandtové jsou dnes k vidění například v Museum of Modern Art v New Yorku nebo v British Museum v Londýně. Kromě již zmíněných návrhů se také věnovala fotografování a koláži.

Po roce 1929 pracovala čtyři měsíce jako interiérová designérka v architektonické kanceláři Waltera Gropia. Následně pod jeho vedením vystavovala v Paříži.

Následující roky[editovat | editovat zdroj]

Ukázka práce pro Ruppelwerk GmbH

Koncem roku 1929 se Brandtová stala vedoucí návrhářského oddělení firmy na kovové předměty Ruppelwerk GmbH v německém městě Gotha.

V době nacionálního socialismu se návrhářka vrátila zpět do svého rodného města Chemnitz. V roce 1935 se rozvedla se svým manželem a začala se více věnovat malířství.[4] Bylo jí umožněno vystavovat v menším ateliéru v Chemnitz a až do roku 1948 byla bez zaměstnání.[5]

V letech 1949 až 1951 vyučovala na univerzitě v Drážďanech. Především se věnovala výuce práce se dřevem, kovem a keramikou.[6]

Hrob Marianne Brandtové na hřbitově v Chemnitz

Na přelomu let 1953 a 1954 pobývala umělkyně v Číně, kde v té době probíhala výstava "Deutsche Angewandte Kunst in der DDR".[7][8] Po návratu zpět do Německa se Marianne věnovala svobodnému umění a ruční práci.

Marianne Brandtová zemřela 18. června roku 1983 v domově pro seniory v Kirchbergu. Bylo jí 89 let.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marianne Brandt na německé Wikipedii.

  1. Anne-Kathrin Weise: Marianne Brandt. Leben und Werk. Berlin 1995 Kindheit in Chemnitz und Studium an der Weimarer Kunsthochschule 1893–1923.
  2. Reinhold Lindner: Eine Frau in der Metallwerkstatt – Marianne Brandt In: Britta Jürgs (Hg.): Vom Salzstreuer bis zum Automobil: Designerinnen, Aviva Verlag, Berlin 2002, ISBN 3-932338-16-2, S. 43.
  3. Ulrike Müller: Bauhaus-Frauen. Marianne Brandt. In: EMMA, September/Oktober 2009.
  4. Charlotte Fiell & Peter Fiell (Hrsg.): Design des 20. Jahrhunderts, Köln 2012, S. 127.
  5. Anne-Kathrin Weise: Marianne Brandt. Leben und Werk. Berlin 1995. (Online) 1933–1948.
  6. stiftung-industrie-alltagskultur.de, abgerufen am 6. April 2013.
  7. Rede der Oberbürgermeisterin Barbara Ludwig zur Preisverleihung zum 3. Marianne-Brandt-Wettbewerb am 30.09.2007 im Opernhaus Chemnitz, abgerufen am 8. April 2015.
  8. Torsten Bröhan, Thomas Berg: Design Classics 1880–1930. Taschen, Köln 2001, S. 158.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Marianne Brandt: Brief an die junge Generation. In: Eckhard Neumann (Hg.): Bauhaus und Bauhäusler. Erinnerungen und Bekenntnisse. Hallwag, Bern 1971, 5. Auflage, DuMont, Köln 1996, ISBN 3-7701-1673-9.
  • Hans Brockhage & Reinhold Lindner: Marianne Brandt. „Hab' ich je an Kunst gedacht?“ Chemnitzer Verlag, Chemnitz 2001, ISBN 3-928678-63-9. S. 235.
  • Torsten Bröhan & Thomas Berg: Design Classics, Taschen, Köln 2001, ISBN 3-8228-6876-0, S. 87, 98, 104–105.
  • Charlotte Fiell & Peter Fiell (Hrsg.): Design des 20. Jahrhunderts, Taschen, Köln 2012, ISBN 978-3-8365-4107-7, S. 126–127.
  • Anja Guttenberger: Fotografische Selbstportraits der Bauhäusler zwischen 1919 und 1933. Dissertation, Berlin 2012, online als pdf-Datei.
  • A. Leisner: Gebrüder Ruppel Metallwarenfabrik Urania Kultur- und Bildungsverein Gotha (Schriftenreihe Heft 17), Gotha 2000, S. 16–18.
  • Reinhold Lindner: Eine Frau in der Metallwerkstatt – Marianne Brandt In: Britta Jürgs (Hg.): Vom Salzstreuer bis zum Automobil: Designerinnen, Aviva Verlag, Berlin 2002, ISBN 3-932338-16-2, S. 39–51.
  • Ulrike Müller: Die klugen Frauen von Weimar: Regentinnen, Salondamen, Schriftstellerinnen und Künstlerinnen von Anna Amalia bis Marianne Brandt. Sandmann, München 2007.
  • Ulrike Müller & Ingrid Radewaldt & Sandra Kemker: Bauhaus-Frauen. Meisterinnen in Kunst, Handwerk und Design. Elisabeth Sandmann, München 2009, ISBN 978-3-938045-36-7.
  • Ulrike Müller: Bauhaus-Frauen. Marianne Brandt. In: EMMA, September/Oktober 2009.
  • Elizabeth Otto (Hg.): Tempo, Tempo! Bauhaus-Photomontagen von Marianne Brandt. Jovis, Berlin 2005, ISBN 978-3-936314-55-7.
  • Hans Vollmer (Hrsg.): Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler des 20. Jahrhunderts. dtv, München 1992, ISBN 3-423-05908-7. Bd. 1, S. 208.
  • Manja Weinert: Die Fotomontagen und Foto–Text–Collagen von Marianne Brandt. Grin 2003, ISBN 978-3-638-71559-1.
  • Anne-Kathrin Weise: Die Bauhauskünstlerin Marianne Brandt In: Tilo Richter (Hg.): Der Kaßberg. Ein Chemnitzer Lese- und Bilderbuch. Passage-Verlag, Leipzig 1996, ISBN 3-9805299-0-8. S. 259–270.
  • Anne-Kathrin Weise: Marianne Brandt : Wegbereiterin des Produktdesigns. Wiesbaden : Weimarer Verlagsgesellschaft, 2018 ISBN 978-3-7374-0270-5.
  • Elisabeth Wynhoff: Marianne Brandt: Fotografien am Bauhaus. Hatje Cantz, Ostfildern-Ruit 2003, ISBN 3-7757-1310-7. S. 104.
  • Karsten Kruppe: Marianne Brandt. Annäherung an ein Leben., S. 48–53. in Die Metallwerkstatt am Bauhaus. Ausstellung im Bauhaus-Archiv, Museum für Gestaltung, Berlin, 9. Februar – 20. April 1992 / (hrsg. für das Bauhaus-Archiv von Klaus Weber), Kupfergraben Verlagsgesellschaft mbH, Berlin, 1992, ISBN 3-89181-405-4.
  • Kai Uwe Schierz, Patrick Rössler, Miriam Krautwurst, Elizabeth Otto (Hrsg.): 4 „Bauhaus-Mädels“ : Arndt, Brandt, Heymann, Reichardt, Dresden, Sandstein 2019, ISBN 978-3-95498-459-6, 335 S.

Film[editovat | editovat zdroj]

  • Farbe, Form, Licht. Marianne Brandt – Eine Chemnitzer Künstlerin. Regie: Nicole Schink, Thomas Pencs; Produktion: Chemnitzer Filmwerkstatt e.V., 2002

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]