Ludvík II. Bavorský

Ludvík II. Wittelsbach (též Ludvík II. Bavorský, vlastním jménem Ludwig Friedrich Wilhelm), (25. srpna 1845 Mnichov, zámek Nymphenburg; – 13. června 1886 na Wurmském jezeře, dnešní Starnberské jezero, u zámku Berg), z politického hlediska nepříliš významný bavorský král, který vstoupil do historie především jako mecenáš umění.

Ludvík II. pocházel z knížecího a královského rodu Wittelsbachů a od 10. března 1864 až do 9. června 1886 byl králem Bavorska. Byl nazýván pohádkovým králem, a to především díky zámkům, které vybudoval a také pro svůj tragický životní osud.

Životopis

Dětství

Ludvík II. Bavorský se narodil 25. srpna 1845 v Mnichově jako nejstarší syn korunního prince Maxmiliána a jeho manželky, korunní princezny Frederiky Františky Hedviky Pruské. Byl pokřťen jako Otto Friedrich Wilhem Ludwig, křestním jménem Ludvík byl nazýván na nátlak svého děda, Ludvíka I. Bavorského, který se rovněž narodil 25. srpna (roku 1786). Tři roky po Ludvíkovi, roku 1848, se narodil jeho bratr Otto I., který byl později ve věku 28 let prohlášen za duševně chorého.

Dětství trávil Ludvík se svým bratrem na zámku Hohenschwangau. Po abdikaci Ludvíkova dědečka, krále Ludvíka I., nastoupil na trůn v roce 1848 jeho otec a Ludvík se tak stal korunním princem. V roce 1861 se Ludvík poprvé seznámil s hudbou Richarda Wagnera, která ho velmi ovlivnila a podnítila jeho zájem o operu, ale i mytické hrdiny, báje a pohádky.

Vláda Ludvíka II.

Ludvíkův otec Maxmilián zemřel v roce 1864 a Ludvík II. byl 10. března, ve věku osmnácti let korunován Bavorským králem. V roce 1866 vstoupilo Bavorsko na straně Rakouska do války proti Prusku, Ludvík nebyl schopen se orientovat ve válečných věcech, proto řízení válečných záležitostí zcela přenechal ministrům. Po porážce Rakouska musel podepsat mírovou smlouvu a bavorská armáda se musela podřídit pruské, dále Bavorsko muselo Prusku zaplatit 30 miliónů guldenů válečných reparací. Tuto situaci nesl Ludvík II. dost těžce a když pak muselo Bavorsko bojovat na straně Pruska ve válce proti Francii, byl politikou zklamán natolik, že se stáhl na své zámky a vladařskými záležitostmi se téměř přestal zabývat. Před tím však stačil podniknut svou jedinou cestu po Bavorsku.

Umění nade vše

Ludvík II se od začátku své vlády angažoval především v kultuře. Jako dvorního skladatele k sobě povolal svého oblíbence Richarda Wagnera. Wagner obdržel od svého mladého obdivovatele roční rentu, která se rovnala příjmu knížete. Víc než bohatou odměnu získal skladatel rovněž za napsání hudební básně Prsten Nibelungů. Do závratných výšek vystoupaly také náklady na provozování dalších oper inscenovaných pro krále. Ludvík II. nedokázal svému milovanému skladateli nic odmítnout a jejich vzájemný vztah se stále více prohluboval, o čemž svědčí i jejich korespondence, v níž Wagner například píše Ludvíkovi: „Jsi spanilé jaro, jež mne znovu zkrášluje“, a Ludvík odepisuje Wagnerovi: „ Nemiluji žádnou ženu, žádné rodiče, žádného bratra, žádné příbuzné, nikoho tak vroucně a ze srdce, jen Vás!“. Údajně se jednalo jen o duchovní a platonický vztah. Ten byl však každopádně ukončen již následujícího roku 1865. Wagner tehdy žádal po králi vlastní divadlo, jehož výstavba měla stát 5 miliónů zlatých. Míra trpělivosti občanů a také ministerské rady však již byla tehdy překročena a Wagner byl z Bavorska vyhnán. Písemný kontakt však oba udržovali i nadále. A Ludvík II. Wagnera stále podporoval i finančně. V následujících letech se v Mnichově konaly premiéry oper Tristan a Isolda (Tristan und Isolde) (1865), Mistři pěvci norimberští (Die Meistersinger von Nürnberg) (1868), Zlato Rýna (Das Rheingold) (1869) a Valkýra (Die Walküre) (1870). Ludvík II. na umění v žádném případě nehodlal šetřit. Většinu peněz z jeho osobní pokladny , a také z pokladny státní, pohltila výstavba zámků Neuschwanstein, Herrenchiemsee a Linderhof. Rozpočet byl u těchto staveb navíc většinou překročen až trojnásobně oproti původnímu plánu. Nemálo financí si vyžádala i údržba dalších zámků, paláců, soukromých králových obrazáren a jeho sbírka soch. Problémem bylo především to, že Ludvík II. žil nad finanční poměry vlastní země, což mu přineslo málo popularity u poddaných i u členů bavorské vlády.

Zbaven svéprávnosti

Ludvík II. byl už za svého života považován za duševně chorého. Pravdou je, že byl zcela jistě výstřední podivín, ale z dnešního medicínského hlediska jej v žádném případě nelze označit za šílence. Přesto byl roku 1886 zbaven svéprávnosti a trůnu. Zvláštní je na celé události už to, že posudek na jeho zdravotní stav sepsali a podepsali lékaři, kteří jej předtím vůbec neprohlédli. Někteří z těchto lékařů Ludvíka II. dokonce osobně nikdy neviděli a nebo se s ním setkali třeba jen před mnoha lety při nějaké audienci. Autory posudku, který byl podepsán 8. června 1886 byli tito lékaři: vrchní zdravotní rada a psychiatr dr. Bernhard Alois von Gudden, jeho zeť, profesor psychiatrie dr. Hubert Grashey a ústavní lékaři dr. Hagen a dr. Hubrich. Posudek byl sestaven na základě výpovědí osob, které byly králi na blízku – jednalo se o členy služebnictva a některé politiky. Pravdivost jejich prohlášení však již dále nikdo neověřoval. Ze zprávy je zcela zřejmé, že byla sepsána na politickou objednávku a měla jediný cíl, zbavit Ludvíka II. moci. Největší zájem na odstranění krále měli ministři bavorské vlády, s nimiž se odmítal již dlouhou dobu sejít a jednat s nimi. Dlouhodobé spory zemské vlády s králem měly jednu zásadní příčinu. Král opakovaně žádal vládu o finanční podporu pro dostavbu svých zámků, což bylo vždy odmítnuto, jelikož tyto projekty byly skutečně neúměrně nákladné a zatěžovaly státní pokladnu. Druhým důvodem pro odstranění Ludvíka II. z trůnu byla zřejmě jeho neustálá snaha o snížení vlivu ministerské rady a pokusy o nastolení absolutismu. Ludvík II. po celou dobu své vlády velmi trpěl omezením své moci ze strany ministrů a vždy toužil žít a vládnout jako jeho velký vzor Ludvík XIV. Pravdou však je, že neměl ani politické schopnosti tohoto velkého francouzského krále, ani jeho finanční možnosti. Naivní a také směšná snaha vyrovnat se za každou cenu Ludvíku XIV. jen potvrzuje to, že Ludvík II. byl od reality odtržený snílek, který žil ve svém vlastním světě. Právě jeho zkreslený pohled na skutečný stav věcí se mu nakonec stal osudným.

Poslední dny života

Dne 10. června 1886 se pokusila do prostor zámku Neuschwanstein vstoupit lékařská komise, která měla za úkol oficiálně zbavit krále svéprávnosti a převézt jej na zámek Linderhof, kde měl být internován. Ludvík II. zachoval chladnou hlavu a členy komise nechal zatknout a uvěznit. Před zámkem se pak srotil dav lidí, kteří chtěli krále chránit vlastním tělem. Na pomoc Ludvíku II. dorazil také policejní sbor z Füssenu a okolní hasičské sbory. Kolem poledne ale policie dospěla k závěru, že komisí předložené dokumenty jsou právoplatné a král Ludvík II. má být skutečně sesazen. Členové komise byli z vězení propuštěni. Druhý pokus o Ludvíkovo zatčení ,dne 11. června, již proběhl bez větších komplikací a Ludvík II. byl v doprovodu Dr. Bernharda von Gudden převezen z Neuschwansteinu na zámek Berg.

Smrt

V neděli 13. června 1886 si těsně před polednem vyšel Ludvík a dr. Gudden na hodinovou procházku zámeckým parkem, během níž je doprovázel jeden ošetřovatel. Po návratu z procházky následoval bohatý oběd. V 18.30 podnikl Ludvík II. a dr. Gudden další procházku parkem, tentokrát již bez doprovodu. Co se odehrálo v následujících hodinách nelze dodnes s jistotou říci. Jisté je, že kolem 23 hodiny byla poblíž břehu jezera nalezena mrtvá těla krále Ludvíka II. a doktora von Guddena. Tato smrt byla a stále ještě je obestřena řadou nejasností. Dnes existují tři teorie týkající se této tragické události: 1.teorie – sebevražda. Podle této teorie Ludvík II. spáchal sebevraždu utopením, v níž se mu snažil dr. Gudden zabránit a sám při tomto pokusu utonul. Tato teorie je nejméně pravděpodobná. Král byl totiž ve vodě nalezen bez saka, pouze v košili. Sako leželo na břehu. Pokud by se chtěl král utopit, tak by se určitě nezbavoval oblečení, které jej mohlo rychleji stáhnout ke dnu. Proti sebevraždě utopením svědčí ještě jeden důležitý poznatek vyšetřování celé události – v plících Ludvíka II. nebyla nalezena téměř žádná voda. 2.teorie – vražda. Podle této druhé teorie byl král zavražděn a dr. Gudden musel jako nepohodlný svědek zemřít také. I tato teorie není příliš pravděpodobná. Na těle Ludvíka II. nebyly totiž nalezeny žádné známky násilí, kromě oděrky na levém koleni. Proti tomu bylo mrtvé tělo dr.Gudddena zle zřízeno – škrábance na čele a na nose, modřiny, otlačeniny a stopy po škrcení byly zjevné. Otázkou také zůstává, kdo by vlastně chtěl již úspěšně sesazeného krále ještě navíc zbavit života. Něco takového nebylo v dané situaci třeba. 3. teorie – pokus o útěk. Tato teorie má v současné době mezi historiky nejvíce příznivců. Jelikož byl Ludvík II. výborný plavec pokusil se zřejmě během procházky utéci a doplavat k připravené veslici, která na něj zřejmě na jezeře čekala. Každopádně existují svědectví o tom, že v dané chvíli skutečně vody jezera křižovalo hned několik loděk. Dr. Gudden se pokusil králi v útěku zabránit, ale proti podstatně silnějšímu soupeři neměl šanci. Poté, co Ludvík dr.Guddena zneškodnil, snažil se uplavat, ale v ledové vodě jezera jej zřejmě postihla mrtvice nebo infarkt. Ludvík II. byl 19. června pochován v kostele svatého Michaela v Mnichově a jeho srdce bylo uloženo 16. srpna v urně do kapličky u kostela Altöttinger. Trůnu se po jeho smrti ujal formálně mladší bratr Otto I. Vzhledem k tomu, že Otto I. byl již v mládí prohlášen za choromyslného, stal se jeho regentem strýc Luitpold.

Osobní život

Podivínství a poněkud zvláštní chování se u Ludvíka II. začalo projevovat ve věku 20-ti let. Dost možná byla v jeho případě změna v chování způsobena změnou fyzického vzhledu. Do té chvíle krásný a oslňující mladý král začal totiž právě ve věku 20-ti let přicházet o přední zuby. Nápadně se změnil, ztratil rychle svou fyzickou krásu a začal mít problémy s výslovností. Pro Ludvíka, který tolik miloval krásu a měl vytříbené estetické cítění to musel být obrovský šok. Ludvík byl povahou introvert a tyto komplikace jeho pocity osamělosti zřejmě ještě prohloubily. Postupem času se z něj stal frustrovaný, zakomplexovaný podivín, jehož největší vášní se stalo jídlo, které konzumoval v obrovském množství, což časem vedlo k tomu, že ztloustl. Trpěl také častými bolestmi hlavy a nespavostí, kterou řešil třeba tak, že nechal zapřáhnout koně a projížděl se v kočáře noční krajinou. Měl sklony k melancholii a k záchvatům vzteku. Byl snílek a fantasta zcela odtržený od reality. Největším potěšením jeho života byla výstavba a výzdoba jeho zámků a operní představení, která byla v divadle inscenována jen pro něj, jako jediného diváka v sále. Během období své vlády opakovaně uvažoval o tom, že se vzdá trůnu a odstěhuje se do ciziny, ke své vlastní škodě to však nikdy neučinil. Ludvík II. se nikdy neoženil, zasnoubil se sice se svou sestřenicí Sofií, mladší sestrou Alžběty zvané Sissi, ale zasnoubení celkem třikrát zrušil. Ludvík byl s největší pravděpodobností homosexuál, zamilovával se do komorníků a operních pěvců, což vedlo k řadě skandálů.

Zámky

Ludvík II. proslul především tím, že nechal postavit velmi atypické stavby, jelikož své projekty také sám financoval dostal se tím do obrovského deficitu a vláda odmítala Ludvíkovi uvolnit jakékoliv finance. I přes snahu financovat tyto projekty pomocí soukromých bankéřů se mu nedostávlo prostředků.

V roce 1868 načrtl ve svém dopise Wagnerovi, své představy o novém hradu Hohenschwangau, dnešní Neuschwanstein, které začal realizovat již v r. 1869, tento zámek byl částečně dokončen v roce 1884.

V letech 1874 – 78 přestavěl takzvaný „královský domeček“ svého otce Maxmiiána II. na zámek Linderhof, jedná se o nejmenší z jeho staveb, ale také o jedinou zcela dokončenou stavbu a zároveň o jediný z jeho projektů, který delší dobu užíval.

V roce 1873 koupil ostrov Herrenchiemsee na jezeře Chiemsee a začal zde stavět nové Versailles. Zámek Herrenchiemsee také nebyl nikdy dokončen. Přesto je dnes turisticky hojně navštěvovaný.

Ludvík II. v literatuře

RICHTER Werner, Ludvík II., král bavorský, Nakladatelství Orbis, Praha 1995, ISBN 80-235-0065-1
KING, Greg, Šílený král, Knižní klub, Praha 2000, ISBN 80-242-0275-1
GRÖSSING Sigrid-Maria, Císařovna Alžběta a její muži, Nakladatelství Ikar, Praha 1999, ISBN 80-7202-547-3

Odkazy

Galerie Ludvík II. Bavorský na Wikimedia Commons

- Lokální šablona odkazuje na jinou galerii Commons než přiřazená položka Wikidat:
  - Lokální odkaz: Category:Ludwig II of Bavaria
  - Wikidata: c:Ludwig II of Bavaria
Životopis

Nevložen titul!
1864 – 1886