Ložnice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vincent van Gogh: Van Goghova ložnice v Arles, 1889

Ložnice je místnost, ve které obyvatelé domu nebo bytu spí, nebo přes den odpočívají. Je to intimní prostor, který není obvykle určen pro návštěvy.

Z uvedeného důvodu je ložnice vybavena alespoň jednou postelí, často se jedná o dvojlůžko. V malých bytech může být ložnice kombinovaná s jiným pokojem. Také dětský pokoj je obvykle kombinace ložnice a privátního prostoru určeného pro denní pobyt dětí.

Ložnice je vedle postele obvykle vybavena dalším nábytkem. Často je to noční stolek, který slouží k odkládání drobných potřebností a na kterém stojí noční lampa a budík, dále šatní skříň nebo komoda.

Na podlaze bývá často koberec, parkety, plovoucí podlaha nebo jiný povrch, který je příjemný při chůzi bosou nohou.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První ložnice[editovat | editovat zdroj]

První ložnicí můžeme datovat do doby pravěkého člověka. Jeho ložnicí byla jeskyně a postelí kus kamene či dřeva, jako matraci používal suchou trávu nebo kožešinu. Kožešiny a koberce se na různých místech světa používají i ve 21. století k vytvoření měkčího lůžka.  Hlavním prvkem ložnice je postel a tu jako první popisu v eposu Odyssea Homér. Zde popisuje postel jako ozdobený čtyřnohý rám. Rošt nahrazují kožené pásky z býčí kůže. Matraci nahrazují kůže a koberce. A konečně peřina byla nahrazena kusem tkaniny.

Starověk[editovat | editovat zdroj]

Starověcí Egypťané považovali lůžko za hlavní kus nábytku a nepostradatelné pro místnost, kterou lze považovat za předchůdce ložnice. Postel tvořil dřevěný rám, kožený výplet s lehkým prohnutím a na jedné straně lehce vyvýšená. Ve starověkém Řecku používali v ložnici postele na zdobených nohách vybavené opěrkou hlavy s ovčí vlny nebo přírodních trav. Římané používali matrace naplněné rákosem, senem, vlnou či peřím hus a labutí. Celé ložnice včetně postelí byly honosně zařizovány.

Ve starém Egyptě byly významným typem nábytku lůžka, která byla vzorem ostatním národům, které ještě uléhaly na zem. Lůžka měla rámovou konstrukci a byla vypletena nebo potažena kůží. V podélném směru nebyla rovná, ale mírně prohnutá, na druhé straně od ozdobného čela mírně vyvýšená – snad první poznatky zdravého ležení. Hlava byla podkládána samostatnými polštáři. Řekové měli dřevěné postele na zdobených nohách s opěrkou na hlavu a matrací z vlny nebo přírodních trav. Postele Římanů byly konstruovány podobně, často byly velmi luxusně vybavené. Na popruzích byla matrace naplněná rákosem, senem, vlnou, peřím hus nebo labutí. V roce 79 n. l. v Římě i obyčejný lid spal na matracích.  

Středověk[editovat | editovat zdroj]

V období křižáckých výprav ve 12. a 13. století Arabové běžně využívali matrace. Jednalo se o matrace v podobě pytle naplněného slámou, senem nebo rákosem. Většinou spali na zemi a matrace měli ochránit před chladem a vlhkostí. Pouze výše postavení měli matrace v podobě dnešních polštářů. V některých částech preferovaly lůžka v podobě zavěšených kusů látek.

Jednoduchá matrace nacpaná slámou nebo senem se nazývala slamník. Ten provázel středoevropany dlouhé staletí, zejména díky praktičnosti a na tu dobu dobrým hygienickým vlastnostem. Ve slamníku se každý rok měnila sláma a matrace byla nesena dřevěnou konstrukcí v podobě prken. Jednalo se o primitivní předchůdce roštu. Postel je nejstarší kus zařizovacího nábytku. Pro malé děti byla určena kolébka, větší děti spaly na zemi na kožešině a slámě nebo na peci.

19. a 20 století[editovat | editovat zdroj]

Až 19. století přineslo ohýbání dřeva, tuto techniku objevil Michael Thonet. Nábytek, zařízení ložnice a zejména postele se začaly vyrábět v různých tvarech a používaly se různorodé ozdoby. Ložnice tak mohly kopírovat střídající se umělecké trendy. Lůžka chudých lidí si dlouhá léta uchovávala jednoduchý tvar. Takto vyrobený nábytek byl velice cenný a často se dědil po generace. Postel často představovala největší dar novomanželům.  Už v této době se postele od dnešních tvarově téměř nelišily. Rozdíl byl pouze v délce.  Dokonce disponovaly úložným prostorem.

Ve 20. století je hlavním kritériem při výrobě nábytku na spaní optimální skladba lehací plochy a aplikace nových poznatků o fyziologii spánku. Pružná drátěná vložka používána počátkem 20. století kombinována žíněnými matracemi je střídána ocelovými stáčenými pery. Dále s objevováním nových materiálů jsou matrace vyráběny s polyuretanových materiálů. Významnou změnou jsou i pružné lamelové rošty s prodyšnými i dvoustrannými matracemi.

Parametry[editovat | editovat zdroj]

Plocha ložnice musí být pro dvě osoby min. 12 m2 (nejlépe však 14 m2 ), ložnice pro jednu osobu 8 m2. Místnost menší než 8 m2 není obytnou místností. Šířka ložnice vybavené manželským lůžkem nesmí být méně než 2650 mm. V případě, že dům dipsonuje více ložnicemi, mohou mít ostatní ložnice pro dvě osoby šířku 2400 mm. U ložnic určených pro jednoho postačí 2150 mm. Co se týká hloubky místnosti, tak by neměla být menší než dvojnásobek světlé výšky. Minimální světlá výška pro ložnice v bytovém domě číní 2600 mm, v rodinném domě 2500 mm a v podkroví postačí 2300 mm.

Dispozice[editovat | editovat zdroj]

Kam orientovat ložnici, nejlépe na východ nebo severovýchod. Toto pravidlo nelze vždy uplatnit. Tento luxus si však můžeme dopřát a je třeba na to myslet u novostaveb. V případě již stojících bytů či domů je vhodné alespoň vybrat pro ložnici chladnější místnost. Ložnici je třeba umístit do klidové části bytu či domu. V žádném případě nelze tolerovat průchod do jiných místností mimo sociální zařízení a šatny určených k této ložnici. Manželská postel musí být ze tří stran přístupná kvůli vstávání a uléhání a stejně tak stlaní. Vstupní dveře do místnosti by měly být v zorném úhlu spícího člověka. Rozmazlujte se, dopřejte si pohodlnou a vysokou postel. Minimální výška postele 400 – 450 mm, u starších lidí více.

Mobiliář[editovat | editovat zdroj]

Bez mobiliáře to nejde. Jaké materiály použít? Dřevo, kov, sklo patří k nejoblíbenějším materiálům. Postel může být kovová, ale proti ní postel krásně provedená z masívního dřeva má určitě svoji hodnotu a to nejen estetickou. Řešení postelí je velké množství, stejně tak roštů, matrací atd. Velice podobné je to i s dalším zařízením jako je komoda, noční stolek, šatní skříň nebo šatník, židle, křesílka, toaletky atd.  Při rozmisťování mobiliáře je nutno mít na paměti tři základní pravidla. Funkčnost, geopatogenní a estetickou stránku. V případě dodržení pravidel, docílíme čistého, vkusného, harmonického a hlavně zdravého řešení. Z ohledem na množství času, který v ložnici strávíme (1/3 života), je vytvoření energetické rovnováhy v této místnosti hlavní prioritou.

Barvy[editovat | editovat zdroj]

Výběr barvy není radno podcenit. Základní pravidlo při výběru barvy do ložnice je použití studených odstínů. Módní šedá, stříbrná, antracitová nebo i nevšední a obávaná černá barva jsou tím pravým řešením pro klidnou a vyváženou ložnici. Dále se velké oblibě těší odstíny zelené, od pistáciové až po olivovou, temně modré a fialové, zejména barva lila, ta zejména z rostoucím zájmem o provence styl se stává módním hitem. Každá barva má své poslání. Zelená uklidňuje, šedá podporuje únavu, fialová podněcuje k intimitě a modrá navozuje pocit bezpečí. Již zmíněné barvy můžeme použít nejen při výmalbě, ale i při výběru doplňků a ložního prádla.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

https://nalo.cz/