Kyjice (tvrz)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kyjice
Plán tvrziště podle Augusta Sedláčka
Plán tvrziště podle Augusta Sedláčka
Základní informace
Slohgotický
Další majiteléKyjičtí z Kyjic
Poloha
Adresapod hrází vodní nádrže Újezd, Vrskmaň, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Kyjice
Kyjice
Další informace
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kyjice jsou zaniklá tvrz, která stávala nedaleko bývalé stejnojmenné vesniceokrese Chomutov. Dochovalo se z ní poškozené tvrziště pod hrází vodní nádrže Újezd.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kyjická tvrz byla manstvím hradu Nového Žeberka. První písemná zmínka o tvrzi je z roku 1383, kdy patřila jakémusi Hákovi. Archeologický průzkum však odkryl stopy staršího sídla ze třináctého století. Vesnice byla v patnáctém století součástí panství Borku, ale existoval v ní také samostatný statek. O století později patřily tehdejší Dlouhé Kyjice k Borku a Okrouhlé KyjiceNovému Sedlu.[2]

Stavební podoba[editovat | editovat zdroj]

Tvrz stávala asi 600 metrů severovýchodně od centra vesnice na místě, kde později vznikl mlýn zvaný Pila. Tvrziště mělo podobu centrálního pahorku obklopeného soustavou dvou příkopů a valu.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Seznam.cz. Turistická a historická mapa [online]. Mapy.cz [cit. 2016-04-23]. Dostupné online. 
  2. ANDĚL, Rudolf, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Kyjice – tvrz, s. 25. 
  3. Pyšná sídla mocných. Příprava vydání Ivan Lehký, Milan Sýkora. Most: Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, 2014. 202 s. ISBN 978-80-86531-14-4. Kapitola Tvrze na břehu jezera, s. 108. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Litoměřicko a Žatecko. Svazek XIV. Praha: Jiří Čížek – ViGo agency, 2000. 446 s. Kapitola Tvrze v okolí Eisenberka, s. 239–240. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]