Kurare

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kulčiba jedodárná (Strychnos toxifera)

Kurare nebo také šípový jed je silná droga a jed bez zápachu, silně hořké chuti. Účinné látky se liší podle konkrétního typu kurare. Nejznámější a obvykle nejtoxičtější[1] je pravděpodobně tubokurare obsahující D-tubokurarin.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Jde o zahuštěný vodní extrakt, získaný z rozličných částí (kůra, kořeny, listí) druhů rodu kulčiba (Strychnos), zejména kulčiby jedodárné (Strychnos toxifera), kulčiby Strychnos castelnaei a jiných. Lze je ovšem získat i z některých druhů čeledi lunoplodovité (Menispermaceae). Jde o pastovitou nebo ztvrdlou hmotu tmavohnědé barvy, rozpustnou ve vodě a ve zředěném ethanolu. Kurare lze z rostlin získat varem jejich částí, následným zahuštěním nad ohněm nebo na slunci.

Typy[editovat | editovat zdroj]

Dle tradiční klasifikace Rudolfa Boehma z rok 1895 se rozlišují tři hlavní druhy kurare:[1][2]

  • tubokurare (bambusové kurare, curare de tubo) – které indiáni skladovali v bambusových lodyhách; hlavním jedem je D-tubokurarin (tubokurarinchlorid)
  • hrncové kurare (curare de poto) – které indiáni skladovali v hliněných hrncích
  • tykvové kurare (curare de calebasa) – tradičně ukládané v plodech tykve Crescentia cujete

Dnes se kurare balí většinou do plechovek, proto se spíše používá rozlišení podle botanického původu - „Loganiaceae kurare“ a „Menispermaceae kurare“. Tubokurare a hrncové kurare se tradičně připravují z rostlin čeledi Menispermaceae (např. rod Chondrodendron). Tykvové kurare je obvykle získáváno z kulčiby (Strychnos) z čeledi Loganiaceae.[2]

Využití[editovat | editovat zdroj]

Kurare bylo tradičně využíváno jihoamerickými Indiány z povodí Amazonky a Orinoka jako šípový jed. Jednotlivé druhy kurare se nejprve označovaly podle nádob, do kterých se dávaly - kalebasové, tubo-kurare, hrncové. Indiáni využívali kurare odedávna při lovu zvěře, zřídka jako bojový prostředek. Vniknutí malého množství do krevního oběhu způsobí ochrnutí svalstva a oběť hyne zástavou dýchání. Jed se však nevstřebává trávicí soustavou.

Jeho účinek jako první z Evropanů popsal britský spisovatel a cestovatel Walter Raleigh, který se s kurare setkal při své výpravě do severní Amazonie v roce 1617.

Výzkumu kurare se věnoval český cestovatel Alberto Vojtěch Frič.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b GRAY, T. C. The Use of D-Tubocurarine Chloride in Anaesthesia: Lecture delivered at The Royal College of Surgeons of England on 17th April, 1947. Ann R Coll Surg Engl.. 1947, roč. 1, čís. 4, s. 191-203. Dostupné online. ISSN 0035-8843. 
  2. a b BÁRTOVÁ, Lucie. Šípové jedy, jejich využití v toxikologii a medicíně. [s.l.]: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2010. Dostupné online.